Novinářka Saša Uhlová půl roku pracovala v pěti různých zaměstnáních. Spojovalo je jedno: náročné podmínky a minimální plat. Nejhorší zážitek si odnesla z drůbežárny Vodňanského kuřete. „Chtěla jsem tam být tři týdny, ale to jsem nezvládla,“ říká Uhlová v rozhovoru s Pavlem Štruncem.
Uhlová na svůj projekt shromažďovala materiál od ledna do konce července. V lednu jsem ještě nepracovala, protože jsem se připravovala na ten půlrok, měnila jsem si jméno. Do všech zaměstnání se hlásila pod novým jménem, které si nechala legálně změnit. Každý den si zapisovala, co v nové práci zažila. „Každý den bylo, co psát, ale byly dny, kdy jsem to nezvládla, kdy jsem byla tak unavená, že jsem třeba napsala jen krátký odstavec s hesly.“ Občas jsem přišla domů, něco jsem vyprávěla manželovi a brečela jsem. On mi vysvětloval, že jsem tam jenom jako.
Projekt vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. „Alarm dostal půlmilionový grant, který nešel celý na moji mzdu, byla tam spousta dalších položek jako právní podpora a tak.“
V plánu bylo, že můj muž nebude pracovat vůbec a bude doma s dětmi. Co pokryje příjem, který by si vydělala pouze pracemi, do kterých šla jako žurnalistka sondovat?
„Když jsem nastoupila do obchodního řetězce, kvůli nedostatku lidí zvýšili nástupní mzdu pro nově příchozí. Já jsem tak měla víc, než někteří moji kolegové, kteří tam pracují už dlouho. Měla jsem sto korun na hodinu, hrubého. To se blíží tomu, co vydělám normálně.“ Problém byl, že jsem musela zajišťovat hlídání dětí, protože jsem tam byla až do večera.
Co se týká vztahů, tak se mi nejvíc líbilo v prádelně, tam mi ti lidé přišli nejvstřícnější a hodně se snažili, abych tam zůstala. A přitom tam byla nejnižší mzda. V motolské prádelně bylo podle Uhlové velké téma, že tamní pracovníci nevycházejí s penězi. „Tam berou minimální mzdu. Bylo vidět, že si často dělají starosti s tím, za co nakoupí, uvaří, že jejich dítě nemá boty nebo kalhoty.“
„Bylo to různé. Když jde o matku samoživitelku, je to jiné, než když jsou ty mzdy dvě. Když jsem dělala za pokladnou, tak mi jedna kolegyně říkala, že má ještě dvě vedlejší zaměstnání, že potom, co skončí, jde někam dělat saláty a pak ještě uklízí. Ona už měla ale velké děti.“
Nejhorší to bylo podle žurnalistky v drůbežárně. „Jak z hlediska finančního ohodnocení, tak i atmosféry na pracovišti. Co se týká vztahů, nejvíc se mi líbilo v prádelně, tam mi lidé přišli nejvstřícnější a hodně se snažili, abych tam zůstala. A přitom tam byla nejnižší mzda.“
„Co se týká kas v Albertu? Zpozorovala Uhlová tendence měnit pracovní podmínky? Žaluje novinářka svojí prací kapitalismus?“
„Lidé se špatnými pracovními podmínkami se bojí, že přijdou o práci.“
„Dvakrát jsem se přestala úplně ovládat. Nevyspání pro mě byl velký problém a vyčerpání mě dovedlo do situace, kdy jsem byla i agresivní,“ popisuje práci na jedné z německých farem novinářka Saša Uhlová. Pracovní podmínky tam, v irském hotelu, ale i o práci pečovatelky ve Francii popsala jako protagonistka dokumentu Hranice Evropy Apoleny Rychlíkové. "Bylo to v Česku v Babišově drůbežárně. Kvůli tomu, jaká tam byla šikana a vztahy,“ říká o své nejhorší zkušenosti Uhlová.

„Upadla jsem tam do úplné pasti. Bylo to strašný otroctví, pracovalo se tam třeba i 16 hodin denně a fakt jsme neměli čas na spánek,“ vysvětluje a přibližuje, jak některé ženy měly z tvrdé práce tak zničené ruce, že je to dohnalo až do nemocnice. „Bolesti měly všechny moje kolegyně úplně stejné.“
„Novinářka v dokumentu rovněž popisuje, jak se podmínky vedení postupně proměnily v peklo třeba i v „nevinně“ vypadajícím irském hotelu. Její zkušenost tam s ní sdílel i slovenský pár, který přijel do země za lepším výdělkem. Peníze přitom byly hlavním tématem pro všechny, kteří z východu do západní Evropy odjeli za prací od svých rodin. Naskočit zpět do normálního rodinného života může být podle novinářky pro mnohé lidi, kteří po Evropě cestují za prací, problématické nejen z ekonomických důvodů.
„Člověk je tam trochu nešťastný, večer se tam nedá dělat nic jiného než si dát nějaké pivko a někdy začnou pít i vodku. Chtěla psát o nízkopříjmových zaměstnáních.“
Rozhovory s pracovníky ale musely být většinou anonymní a chyběly v nich zásadní informace. Novinářka Saša Uhlová proto šla a nechala se mezi nimi sama zaměstnat. Vyzkoušela si práci v drůbežárně, v prádelně, za kasou nebo v továrně na žiletky. Po zveřejnění série těchto reportáží se přetížením hroutily servery jejího domovského webu A2larm. V médiích dnes Uhlové chybí pohled „odjinud“; česká novinařina se podle ní ale v tomto ohledu zlepšuje, i když možná ne dost rychle.
O tom všem mluvila v dalším díle podcastu Background ČT24. Saša Uhlová vystudovala romistiku, věnovala se terénnímu výzkumu a učila i na romské střední škole. „To, co jsem dělala předtím, jsem dělala během studií, abych se něčím živila. Přiznávám se, že ve svých třiceti letech jsem ještě vůbec nevěděla, čím bych v životě chtěla být.“
Právě děti - konkrétně tematika poporodní péče - ji ale nakonec k novinařině dovedly. Po porodu jí totiž nebyl umožněn dřívější odchod z nemocnice. „Rok po mě se to stalo jedné učitelce. Odešla z porodnice a zpátky ji odvezla policie. Já jsem o tom napsala komentář do Lidovek a oni nejenom, že mi to zveřejnili, ale udělali z toho téma,“ vzpomíná na období před 15 lety, kdy začínala psát. Dopad, který její text měl, ji překvapil a zároveň přesvědčil, že se má novinařině věnovat dál, takže vzala nabídku pracovat v Deníku Referendum. Od komentářů postupně „dozrála“ k reportážím.
- V roce 2017 začala vycházet její série reportáží z prostředí nízkopříjmových zaměstnání, kde se nechávala najmout pod změněnou identitou.
- Z míst pořizovala i tajné záběry kamerou, kterou měla schovanou v brýlích.
- Tuhle metodu reportování si nezvolila náhodou; dřív se o tématu snažila psát formou rozhovorů, ale lidé měli strach.
Reakce na její texty na webu A2larm byla obrovská. „Ani ve snu jsem nečekala takovou reakci.“ Po sérii reportáží vznikl dokument Hranice práce a kniha Hrdinové kapitalistické práce. O změnách pracovních podmínek Uhlová říká: „Podmínky pro zaměstnance se někde zhoršily minimálně dočasně,“ a dodává, že hlavní zlepšení bylo finanční-mzdy vzrostly natolik, že i minimální mzda se dá v některých regionech přežít. „V mediích chyběl a chybí pohled odjinud,“ vylíčila Uhlová.
V knize V pasti české pomoci zkoumá dopady ukrajinských uprchlíků na český trh práce a veřejné podpory. „80 % uprchlických domácností vydělává méně, než je medián příjmu českých domácností,“ říká Uhlová. Zdrojem jsou dodané výzkumy ČS Ú, Lex Ukrajina a další. Má se za to, že Státní podpora bývá často nedostatečná, a lidé hledají způsob přežití v práci načerno, protože legální příjmy nestačí na bydlení a nájem.

Dalším tématem je integrace ukrajinských zdravotníků a problematika uznání kvalifikací. „Zubaři mají výrazně ztížené zkoušky; zkoušky se konají na pět velkých částí najednou a pokud jedna selže, neplatí ostatní.“
Kniha je již v širší nominaci na cenu ČRo Plus Litera za publicistiku v roce 2026. V závěru autorův pohled zdůrazňuje, že sociální témata zůstávají na okraji mediálního zájmu, ale mediální prostředí se podle Uhlové mění k lepšímu a česká novinařina se posouvá kupředu.