Problémy při porodu v historii: od starověku k moderní perinatologii

National Geographic 18. 12. 2024 clock 9 minut

Příběh Ježíšova narození je oslavován ledaskde. V betlémech po celém světě si prohlížíme jesle a chlév. Z historických pramenů však vyplývá, že narození dítěte probíhalo v té době za lepších podmínek, než bychom možná čekali při vánočním rozjímání u jesliček. Křesťané na celém světě si každoročně připomínají tradiční příběh Ježíšova narození. Slavnou událost se popisuje v Lukášově evangeliu, kde se uvádí, že Maria „porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do látkových pruhů a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo“.

Konkrétní podrobnosti o Mariině porodu však v biblickém vyprávění chybějí, takže badatelé museli pátrat jinde. Zajímavé poznatky o tehdejších praktikách nabízejí popisy porodních postupů ve starověkém Římě. Znalce na nich překvapují zejména některé zvyklosti, které se používají dodnes. Zavolejte porodní bábu.

Podle biblických badatelů se Ježíš narodil někdy mezi 6. a 4. stoletím před naším letopočtem v době, kdy byly Judea a Betlém součástí Římské říše. Ve starověkém Římě, podobně jako ve většině kultur, byla přítomnost u porodu doménou žen. Rodičce při porodu asistovaly sousedky, příbuzné, přítelkyně i otrokyně, v závislosti na jejich možnostech a na společenském postavení, uvádí Anna Bonnell Freidinová, historička z Michiganské univerzity a autorka knihy Birthing Romans: Childbearing and Its Risks in Imperial Rome (Rodící Římanky: Porod a jeho rizika v císařském Římě).„Pokud se podíváte na našich několik málo vyobrazení porodů z doby Římské říše, všimnete si, že scény často zdůrazňují společenství žen, a tato perspektiva je myslím naprosto zásadní pro pochopení sociální povahy porodu v římském světě,“ uvádí Freidinová.

Porod byl v Ježíšově době rizikem. Porodní báby však poskytovaly rodičce pomoc, která byla dost podobná té dnešní. Jedno z mála zobrazení rodící matky znázorňuje tento římský reliéf. Porodní báby poskytovaly běžnou lékařskou péči rodičkám i dětem. Jejich služby si však nemohla dovolit každá rodina. Ve městech Římské říše navíc působily vzdělané porodní báby, které poskytovaly rozšířenou péči rodinám z vyšších společenských kruhů, podotýká autorka.

Na rozlehlém území římské říše platily římské zákony ve všech provinciích. Specifické kulturní či náboženské zvyklosti si však jednotlivé obce mohly podržet a zvyklosti Římanů jim nebyly vnucovány. V důsledku toho se porodní praktiky a předporodní zvyky mohly lišit. Nastávající rodiče často uctívali jiná božstva a mohli přinášet jiné oběti na oltáře svých bohů jako úlitbu za bezproblémové narození potomka v závislosti na svém náboženství. Židovské matky, stejně jako Marie, si tedy mohly vyžádat židovskou porodní bábu - pokud na ni měly peníze -, což obvykle dělaly, protože měly obavy, že porodní bába jiné víry by jim mohla kvůli možnému antisemitismu v těžkých chvílích poskytnout nedbalou péči, upozorňuje historička z University of British Columbia Tara Mulderová.

Porodní asistentky byly v římském právním systému považovány za odbornice, přestože neexistoval žádný systém pro vydávání odborných osvědčení ani pro dohled nad lékaři či porodními asistentkami, uvádí Mulderová. Díky této váženosti se na ně lidé obraceli s žádostmi o „odborné posudky“ při řešení různých sporů, například aby rozhodly, zda je některá žena skutečně těhotná či zda už v životě prodělala porod.

Tehdejším porodním asistentkám bylo doporučeno, aby si pečlivě stříhaly nehty, myly si ruce a dodržovaly některé porodní praktiky, které jsou standardem v nemocnicích i při domácích porodech dodnes. Mnoho z toho, co historici o porodech vědí, pochází z pohřebních plastik a maleb či z korespondence a z lékařských textů té doby. Jedním z nich byl spis Gynekologie od lékaře a autora Sorana z Efezu. V tomto díle, které je nejobsáhlejším porodnickým kompendiem té doby, Soranus shrnul jednak dosavadní poznatky ostatních porodníků, jednak své vlastní. Vědce by také zajímalo, zda podobné příručky či spisy psaly i samy porodní asistentky. Ovšem žádné takové texty se zatím nenašly.

Některé z lékařových pokynů jsou překvapivě moderní. Existovaly však i takové, které podle dnešních odborníků ohrožují jak matku, tak plod. Lékař například radil porodním asistentkám, aby v osmém měsíci těhotenství pomáhali „uvolnit rodidla“ nastávajících matek „vaginálními čípky z husího sádla a dřeně“ a také injekcemi sladkého olivového oleje. Doporučuje používat čistý olej, nikoli olej použitý kuchyňský. Obecně, upozorňuje Mulderová, ve spisech doporučuje vkládat do genitálií řadu materiálů a nástrojů, čím však rostlo riziko infekce, a ačkoli se Soranus v textu zmiňuje o mytí rukou, mluví často jenom obecně a nezachází do detailů. Radí ruce pouze opláchnout, mýdlem či napěnit olejem a následně seškrábnout případné nečistoty.

Ideální porodní asistentka podle Sorana by měla být gramotná, s dobrou pamětí, slušná, statná a „obdařená dlouhými štíhlými prsty a krátkými nehty na konecích prstů“. Ideální bylo, když u porodu asistovaly „tři pomocnice“, dvě po boku a jedna vzadu, která by rodičku přidržovala a pomáhala jí zvládnout bolest. Všechny asistentky plnily úkoly včetně usměrňování rodiččina dýchání a udržování co největšího pohodlí. U „normálního porodu“ musí mít porodní asistentka po ruce následující výbavu: olivový olej, teplou vodu, obvazy a vonné látky, jimiž se rodící žena případně probudí z mdlob. Při porodu se matkám doporučovalo, aby seděly na porodní stoličce, což byla speciální židle s vysokými područkami a zejména s otvorem v sedadle kudy miminko přišlo na svět. Podle Mulderové to dokresluje i Lukášův popis dětského pokoje.

Pokud nastal vážný problém, byl k porodu přivolán lékař - obvykle muž. Podle Mulderové to však většinou bylo v kritických případech, kdy hrozilo, že se plod nepodaří zachránit, a bojovalo se o život rodičky. „Cokoli, co se dělo až do této případné fáze, však prováděla s největší pravděpodobností pouze porodní asistentka,“ dodává autorka.

Péče o novorozence. Soranus také podrobně popisuje, jak vyšetřovat novorozence a jak o ně pečovat po jejich narození. Nejprve se určilo pohlaví dítěte, dále se hodnotila jeho „čilost“ podle síly prvního pláče a poté se zkoumaly jeho končetiny a klouby a celkový tvar těla. Nakonec porodní bába přestřihla pupeční šňůru, a to „ve vzdálenosti čtyř prstů od matčina břicha“. Poté se dítě očistilo posypem jemnou solí (opatrně, aby se sůl nedostala miminku do očí a do úst) a opláchlo se vlažnou vodou. Novorozence, kterého Soranus doporučoval položit na matraci s prohlubní, tvořící „brázdu“, aby dítě nevypadlo, poté zavinuli do měkké vlněné látky a pod hlavu mu vložili pevný polštář ze sena. Podle Sorana by hlavička měla být mírně nadzvednutá, a poznamenal, že někteří lidé za tímto účelem tvarovali „lůžkoviny do žlábků“, což je praxe, která se možná odráží v Lukášově evangeliu popisujícím Ježíšův dětský pokoj.

Úmrtí a nebezpečí. Kojenecká úmrtnost v celé starověké Římské říši byla vysoká a děti, které porodní báby a rodiny považovaly za nezdravé, byly někdy ponechány před domem, aby tam zemřely nebo aby si je odnesl někdo k adopci. Odhaduje se, že mateřská úmrtnost byla až dvacetkrát vyšší než v současnosti, přičemž odhady se pohybují od 500 do 2 000 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí. Nedostatek vitamínů a minerálů byl v té době obzvláště závažným - a smrtelným - problémem. „Vidíme to v bioarcheologických studiích, studiích zbytků kostí, zubů a vlasů žen, které krátce předtím prodělaly porod,“ říká Mulderová.

Ženy navíc otěhotněly a rodily příliš mladé a příliš často, uvádí vědkyně. Problém ještě zhoršovala rozšířená praxe, že dítě nebylo kojeno matkou, nýbrž ošetřovatelkou, a novopečené maminky tak často opět otěhotněly. Dnes totiž víme, že když matka kojí sama, snižuje tím pravděpodobnost dalšího početí, protože žena při kojení často přestává ovulovat. Opakovaná těhotenství s krátkou dobou na zotavení jsou pro organismus velmi vyčerpávající.

Jelikož historici mají Soranův text k dispozici jako referenční zdroj, je obtížné rozlišit, nakolik se pokyny v rodinách napříč Římskou říší skutečně dodržovaly. Malé množství zachovalé korespondence z té doby a starověké epitafy vykreslují chmurný obraz toho, jak riskantní byl porod pro matky i pro děti - jak podrobně popisuje také Freidinová ve svojí knize. Jedna z žen, na kterou se v knize zaměřuje, byla provdána ve svých jedenácti letech a zemřela ve věku dvaceti sedmi let. Porodila šest dětí, ale když zemřela, zůstalo naživu jenom jedno.

Lidská reprodukce, péče o těhotenství a porod doznala v posledních sto let takových změn, jako nikdy předtím. Klasické porodnictví se až do druhé poloviny 19. století zabývalo téměř výhradně otázkou přežití a bezpečností matky, profit pro novorozence byl jen „vedlejším efektem“. Již není problém „dostat plod ven“ z těla matky, ale umíme zvládnout většinu infekcí či krvácení v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Heparinová profylaxe prakticky vyřešila otázku fatální trombózy a embolie. Úmrtí matky je vzácné. Současná perinatologie a fetální medicína se soustřeďuje na kvalitu početí a kvalitu přežívajícího novorozence. K tomu využívá technologie, které vznikly v posledních 40 letech a stále se rychle vyvíjejí.

Jak bude vypadat reprodukce za 50 let lze jen těžko předvídat, ale již dnes je jasné, že vedle technického pokroku budou stát v popředí otázky etické. Protože to, že něco umíme, nás vždy neopravňuje k tomu, abychom to skutečně dělali. Předpokládáme-li, že anatomicky moderní člověk, Homo sapiens (člověk moudrý), vznikl asi před 400 000 až 250 000 lety (zdroj Wikipedie), je sto let jen zlomek, „mihnutí“ v dějinách lidstva. Přesto se dá říci, že lidská reprodukce, a zde konkrétně péče o těhotenství a porod, doznala v posledních sto letech takových změn, jako nikdy předtím. Klasické porodnictví se dosud zabývalo téměř výhradně otázkou přežití a bezpečností matky, kdy jako vedlejší efekt je možno vidět i profit pro novorozence, ale ne dříve než ve druhé polovině 19. století. Pokud vycházíme z velkého počtu historických studií, dá se zjednodušeně tvrdit, že v minulosti zemřela přibližně jedna čtvrtina dětí v prvním roce života a přibližně polovina všech dětí zemřela ještě před dosažením puberty.

Mateřská úmrtnost patřila také k běžnému koloběhu života a ještě v 18. století se odhadovala na 1 z 200 porodů, kdy však během epidemií puerperální sepse dosahovala 2-8:100 porodů. To vše také souviselo s délkou života, která byla ovlivněna nejen vysokou kojeneckou úmrtností a úmrtími adolescentů, ale také těžko léčitelnými důsledky nehod, epidemií, ran, válek a porodů. Díky vysoké kojenecké úmrtnosti přes 25 % byl statisticky odhadovaný věk dožití od narození pouze kolem 35 let. Tento statistický údaj je však zavádějící, protože ve skutečnosti není pravda, že by se dříve lidé bez moderní medicíny běžně nedožívali 70 let. Tedy hlavní příčinou prodloužení věku nebylo zpomalení stárnutí, ale snížení úmrtí v dětství a v dospívání a postupné vymýcení hladomorů zlepšenou dostupností potravin. Pozitivní vliv také sehrálo snižování biologického příbuzenství zvýšenou populační mobilitou ve 20. století.

Jakým dílem se bude perinatální péče do budoucna podílet na zvyšování pravděpodobnosti dožití lze stěží odhadnout, protože proti sobě působí pokroky v medicíně a zhoršování celkového zdravotního stavu populace. Do dvacátého století vstupovalo porodnictví jen s minimálními inovacemi a mateřská a perinatální úmrtnost byla stále neúnosně vysoká. Ozvy plodu se poslouchaly sice již od poloviny 19. století, ale středem zájmu z pragmatických důvodů zůstávala až do poloviny 20. století především těhotná (matka). Již tehdy vzniklo přesvědčení, že předcházením těhotenských patologií bude možné mateřskou i neonatální úmrtnost snížit. V roce 1929 byla v Anglii nově a poprvé zavedena prenatální péče, která spočívala v tom, že ženy byly vyšetřeny v 16., 24. a 28. týdnu těhotenství, poté každé dva týdny do 36 týdnů a poté každý týden až do porodu. Možnosti, jak pomoci matce či plodu, byly v té době omezené a hlavními příčinami katastrof byly infekce, váznoucí porody, krvácení z vcestného lůžka či eklampsie.

Infografika: vývoj porodnictví od antiky po moderní perinatologii

tags: #problemy #pri #porodu #v #historii