Problem statistiky náhradního mateřství de lege ferenda: právní úprava a její limity

České právo k problematice náhradního mateřství z hlediska legislativní budoucnosti (de lege ferenda) přistupuje výhradně prostřednictvím dosavadní judikatury i dřívějších úvah, aniž by kíně jasně vymezovalo práva a povinnosti všech zúčastněných stran. Občanský zákoník s náhradním mateřstvím počítá s faktem, že matkou dítěte je vždy žena, která dítě porodila, a stanovuje rámec pro určení otcovství podle souhlasu či zákonných ustanovení, avšak neobsahuje komplexní právní úpravu samotné smlouvy o náhradním mateřství ani vymahatelnost jednotlivých ujednání. Tento stav vede k významné nejistotě pro zamýšlené rodiče, náhradní matku, případně jejího manžela a pro samotné dítě.

I. Kde jsou limity smluvní volnosti?

V rámci České republiky neexistuje zákonná úprava vymezující práva a povinnosti mezi zamýšlenými rodiči a náhradní matkou v plném rozsahu, a proto celý proces stojí na důvěře zúčastněných osob. Občanský zákoník nezná výslovně povinnost uzavírat smlouvu o náhradním mateřství a zároveň zmiňuje, že některé prvky smlouvy mohou být vymahatelné, zejména pokud se týkají nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Nicméně vymahatelnost klíčových ustanovení, jako je převod rodičovské odpovědnosti či předání dítěte, zůstává nejistá.

Autoři a právní experti se shodují, že smlouva o náhradním mateřství bývá buď nepojmenovanou smlouvou podle § 1742 OZ (vysvětleno jako dohoda o závazcích bez přesně definovaného názvu), nebo jen jako dokument „dorozumění o osobní úsluze“, který má sloužit vyjádření vzájemného dobra a důvěry. V obou případech však jde o rámec, který vyžaduje pečlivé zvážení právních následků, protože není možné nikoho k předání dítěte nutit. Z tohoto důvodu je vhodné, aby smlouva obsahovala jasně vymezené povinnosti a kroky vedoucí k osvojení, avšak s uvážením, že závazkový režim nemusí být právně vynutitelný v plném rozsahu.

Podstatné je v rozpravách de lege ferenda nastavit právní jistoty: (a) vymezení práv a povinností mezi náhradní matkou a zamýšlenými rodiči; (b) vymahatelnost jejich ujednání ve vymáhatelnějších aspektech (např. náklady spojené s těhotenstvím, slehnutí, lékařská péče); (c) ochrana nejlepšího zájmu dítěte bez toho, aby šlo o zbytečnou byrokratizaci, která by bránila přístupu k možnostem rodičovství pro rodiny různých uspořádání (včetně stejnopohlavních párů).

II. Má v případě liberalizace právní úpravy týkající se náhradního mateřství existovat odlišná právní úprava pro stejnopohlavní páry a jednotlivce?

Ačkoliv současné znění OZ explicitně uvádí, že matka je ta, která porodí, evropská judikatura i teoretické práce upozorňují na nutnost respektovat různorodost rodinných uspořádání. ESLP ve své judikatuře klade důraz na nejlepší zájem dítěte a na to, že státy mají širokou volnost v regulaci náhradního mateřství, avšak aplikují stejné zásady pro páry různých pohlaví i pro jednotlivce. V praxi to znamená, že při liberalizaci by měla být zvažována jednotná standardizace práv a povinností napříč typy rodin, aby nebylo diskriminačně zvýhodněno či znevýhodněno jakékoliv uspořádání.

V otázce odlišné úpravy pro stejnopohlavní páry vs. jednotlivce se nabízí dva póly: (1) zachovat jednotnou úpravu podle principu rovnosti a nejlepšího zájmu dítěte - tedy stejné podmínky pro všechna rodinná uspořádání; (2) zavést specifické mechanismy pro různorodost rodin (např. zvláštní ustanovení o právních vztazích, které usnadní určení rodičovství v případech, kdy nejsou biologické vazby jednoznačné). Z praktického hlediska by byla žádoucí úprava, která by zachovala základní principy a doplnila je o konkrétní pravidla pro osvojení, registraci rodičovství a ochranu práv dětí, bez zbytečné byrokracie či zbytečné diferenciace mezi různými typy rodin.

Aktuální materiály reflektují potřebu jasné úpravy a vyvažování mezi ochranou práva dítěte a svobody jednotlivců. Liberalizace by tedy měla jít ruku v ruce s mechanismy pro dohled nad zajištěním práv dětí a zajištěním vymahatelnosti vybraných nároků všech zúčastněných stran, včetně transparentních podmínek pro náhradní mateřství a pro postupy osvojení.

Prameny a kontext

Text práce zmiňuje ÚZ č. 1649 - Občanský zákoník a související literaturu, která analyzuje délku a hloubku právní úpravy náhradního mateřství v českém právním řádu a naznačuje, že ačkoli OZ počítá s náhradním mateřstvím, nevymezuje podrobně práva a povinnosti. Důležité poznámky obsahují rovněž ESLP judikaturu a názory odborníků na vymahatelnost smluv, význam preambule smlouvy, a etické i sociální dimenze náhradního mateřství.

  1. Pro vymezení hlavních problémů smluvní volnosti v náhradním mateřství hovoří literatura o tom, že smlouva je často považována za nepojmenovanou smlouvu, a že dohody o odměně za předání dítěte bývají problematické z hlediska trestních zákonů a veřejného pořádku.
  2. Další diskuze se věnuje otázkám otcovství a určení rodičovství podle souhlasu, případně dle § 778 OZ a vztahu k otci zamýšleného páru.
  3. Různé názory odborníků zvažují, zda smlouva o náhradním mateřství má být upravena formálně a vymahatelněji, nebo zda by měla zůstat čistě důvěrným dohledem bez pevně vynutitelných nároků.
  4. V rámci mezinárodního kontextu ESLP podporuje ideu, že státy mohou regulovat náhradní mateřství, avšak zásady jsou stejné pro heterosexuální i stejnopohlavní páry, a pro jednotlivce, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte.

Navrhovaná cesta de lege ferenda spočívá v aktivní tvorbě komplexní právní úpravy, která by jasně vymezila: (a) smlouvu o náhradním mateřství; (b) vymahatelnost vybraných ustanovení (náklady, slehnutí, lékařská péče); (c) ochranu nejlepšího zájmu dítěte; (d) sjednocení postojů ke stejnopohlavním párům a jednotlivcům tak, aby nebyly diskriminovány. Zároveň je důležité, aby právo nepřekračovalo solidaritu společnosti a nebránilo etickému a sociálnímu rozvoji

Infografika: Přehled vztahů a aktérů v náhradním mateřství

tags: #problematika #nahradniho #materstvi #de #lege #ferenda