Se svým přítelem jsem se seznámila před několika lety díky internetové seznamce. Oba jsme měli po jednom dítěti z předchozího vztahu, a když jsme se víc poznali a rozhodli se spolu žít, shodli jsme se, že to tak i necháme. Před rokem jsem ale neplánovaně otěhotněla. Měli jsme tehdy zrovna ve vztahu docela velkou krizi a přítel dítě nekompromisně odmítl. Nakonec jsem šla na potrat.
Když jsem se před šesti lety rozvedla, zůstala jsem sama s tehdy dvouletým synem. Manžel si našel jinou, podle klasického scénáře - matka na mateřské pro něj přestala být atraktivní. Vzpamatovávala jsem se z toho dlouho, už jsem se i smířovala s tím, že budeme se synem jen my dva. Nedodaly tomu ani tři čtyři nezdary, když se mi kamarádky v dobré víře snažily dohodit někoho ze svých známých. Nakonec jsem se nechala jednou z nich přesvědčit a zkusila internetovou seznamku. Spíš z nudy, sama jsem si od toho vůbec nic neslibovala. Ostatně když jsem pročítala profily některých mužů, šly na mě spíš mdloby, podobné to bylo, když jsem si zadala vlastní inzerát a pak pročítala došlé reakce. Sešla jsem se s třemi mužskými a pak se rozhodla na to vykašlat, nikam to nevedlo. Na svůj profil jsem pak znovu zabrousila snad až za čtvrt roku. Promazávala jsem vzkazy, které se nahromadily, a z nějakého důvodu mě jeden zaujal. A tak jsem Honzovi napsala. Hned na první schůzku jsem syna vzala s sebou, aby byly karty jasně rozdané. Líbilo se mi, jak si spolu rozuměli, a Honza moc hezky vyprávěl o svém vlastním synovi, jen o málo starším.
Několik měsíců jsme se jen tak oťukávali, ale všechno fungovalo, i naši kluci si rozuměli, a tak jsem se nakonec k němu i s Tomáškem nastěhovala. Jeho syn žije u matky a Honza si ho bere podle libosti, takže občas s námi byl třeba týden v kuse a nikdy jsme neměli potíže. Žili jsme si spokojeně, a když na to došla řeč, dohodli jsme se, že společné dítě už si pořizovat nebudeme. Já jsem v koutku duše ještě trošku po druhém dítěti toužila, ale stejně tak dobře jsem se sžila s tím, že budu mít jen jedno. A malého Honzíka jsem si taky moc oblíbila.
V době největších hádek jsem zjistila, že jsem těhotná. Před rokem a něco jsme se ale začali dost hádat. Honza měl tehdy velké problémy v práci, hrozilo, že o ni přijde, domů chodil vystresovaný a protivný a přenášel to na mě a my oba pak na děti. Tomášek byl v jednom kuse nemocný, Honzík k nám skoro nechtěl chodit. Nakonec už jsme se hádali kvůli úplným hloupostem a vlastně jsme mnohdy ani nevěděli proč. A do toho jsem najednou zjistila, že jsem těhotná.
V první chvíli jsem byla v šoku, pak zděšená, protože v nastalé situaci bylo dítě to poslední, co jsme potřebovali, pak ve mně ale převládly mateřské pudy a já si řekla, že je to asi osud. Honzovi jsem tu novinku oznámila zvesela, myslela jsem si, že to pomůže vyřešit naši krizi, chtěla jsem na všechno zapomenout a těšit se. Jeho reakce ale byla přesně opačná než moje. Vůbec neměl radost, naopak byl naštvaný! Prý jsme se snad jasně dohodli, že žádné dítě nebude. Natož teď.
Protestovala jsem, že jsem to rozhodně neplánovala, ale že když už se to stalo, tak bychom se měli radovat z nového života. Jenže on zatvrzele opakoval, že žádné dítě nechce, že si to nemůžeme ani dovolit, že by nám to jen zkomplikovalo život a že jestli chci náš vztah zachovat, tak se musím prcka vzdát. Čtrnáct dní do mě hučel tak zatvrzele, až jsem jeho argumentům podlehla a nakonec šla na potrat. Litovala jsem toho, ale nechtěla jsem o Honzu přijít. I kvůli Tomáškovi, který v něm našel nového tátu, když ten skutečný o něj prakticky nejevil zájem.
Chce dítě jen kvůli výčitkám svědomí? Nutno říct, že Honza se o mě po zákroku skvěle staral. Jako by ho najednou dostihly výčitky svědomí a uvědomil si, k čemu mě to přiměl, snažil se mi to všemi silami vynahradit. I tak ale mezi námi bylo pořád dusno a mnoho nevyřčeného. I když jsem se snažila, dlouho jsem mu to nedokázala odpustit, navíc jsem obviňovala i sebe, že jsem se nechala do potratu dotlačit. Plno nocí jsem probrečela a vyčítala si to.
Takhle jsme prožili několik měsíců. Honzova situace v práci se mezitím vyřešila nadmíru dobře. Začal dokonce víc vydělávat, našel klid a najednou se na vše začal dívat jinýma očima. Před několika týdny mě jednou večer zaskočil otázkou, jestli bych s ním přece jen nechtěla dítě. Omlouval se (jako už mnohokrát) za to, co provedl, dušoval se, že ho to strašně mrzí a že to chce napravit. Mít dítě se mnou by prý bylo to nejhezčí, co by se mohlo stát.
Mám o čem přemýšlet. Honza mě přemlouvá dnes a denně, najednou se na to úplně upnul. A já nevím, jak se k tomu postavit. Dítě bych samozřejmě pořád chtěla, ale nějak ve mně pořád přetrvává nedůvěra po tom, co se stalo. Co když je to zas nějaký rozmar? Nejde jen o snahu utišit výčitky svědomí? Co když se naše situace zas nějak změní a najednou bude další dítě podle něj opět komplikace? Mám opravdu zakládat rodinu s někým, kdo se zachoval takhle? Jinak je nám dobře a jiného partnera rozhodně nechci.
Když Bára před lety zjistila, že je těhotná, manžel ji donutil jít na potrat. Milovala ho tak moc, že ani nezvážila jinou možnost. Hrůzný zážitek se snažila přebít prací. To, že je Adrián (40) muž mého života, jsem zjistila už při prvním setkání. Projel mnou dosud neznámý pocit, který mi jasně hlásil TO JE ON. Pokud jste byli někdy hodně zamilovaní, víte, že byste pro toho druhého udělali cokoliv. Adrián splňoval všechny mé představy o ideálním muži. Po fyzické stránce neměl jedinou chybu. Byl to vysoký vypracovaný muž. Pohledem jasně říkal Chci tě. Stačilo, aby se mě dotknul, a já se roztekla jako čokoláda na sluníčku.
Co se týkalo charakterových rysů, mohu to všechno shrnout jediným slovem. Měl snad všechny kladné vlastnosti. Jeho láskou jsem byla zcela omámená. Cokoliv řekl, to jsem udělala, a ještě mu za to děkovala. Vrchol mého štěstí přišel v době, kdy mě požádal o ruku. „Já budu ženou pana dokonalého,“ jásala jsem kamarádce do telefonu. Svatba byla jako z pohádky a já si přála snad už jen miminko. To byla jediná věc, kterou jsme nikdy do hloubky neřešili. Adrián toto téma vždycky velmi rychle zavíral slovy Uvidíme.
Po pěti letech od svatby jsem nečekaně otěhotněla. Samotnou mě to zaskočilo, protože jsem brala antikoncepci. „Teď? Když jsme tak šťastní, máme mít dítě?“ byla jeho reakce. „To nesmíme dopustit. Musíš to nějak vyřešit, jestli mi rozumíš,“ naznačil a já tušila, co po mně chce. „Mám jít na potrat?“ ujišťovala jsem se. „Teď je to ještě malé, ne? Je to jen milimetrová věc v tvém těle. Zaslepená láskou jsem ho poslechla. Nad svými pocity jsem nepřemýšlela. Doktorka se mě několikrát ptala, zda jsem si jistá. „Jasně, že nejsem, ale pokud ho Adrián nechce, tak nemůžu jít proti němu,“ honilo se mi hlavou. „Ano, jsem si jistá.“ Po zákroku jsem se musela zaměstnat. Ve firmě mi shodou okolností nabídli vyšší post. Ponořila jsem se do práce, abych na svůj hrůzný čin zapomněla. Nakonec to docela pomohlo. Měla jsem krásně našlápnutou kariéru a cítila se potřebná. Další tři roky jsem byla velmi úspěšnou designérkou. Slávu jsem si vyloženě užívala.
To ale jen do chvíle, než přišel Adrián s něčím, co jsem myslela, že je navždy pohřebné. „Přál bych si dítě,“ zněla jeho prosba. „Prosím? Tys asi zapomněl, co jsme před lety provedli,“ rozčílila jsem se. Najednou mi začaly padat růžové brýle. Adrián je zjevně manipulátor, který si myslí, že si se mnou může dělat, co chce. „Mám skvěle rozjetou kariéru. Ve skoro čtyřiceti se už na dítě necítím. Je pozdě,“ položila jsem na stůl svoje rozhodnutí. On ale i nadále tlačí. Dokonce jsem zjistila, že mi mění antikoncepci za jiné prášky. Zjevně nebude tak dokonalý, jak jsem si myslela. Byla jsem pro něj snadná oběť.
Myslím, že je na čase jít o dům dál. Rozhodli se s přítelem založit rodinu a skoro se jim to podařilo. Po půl roce konečně zjistila, že je těhotná. Početí miminka nechali Šárka s Radkem volný průběh. Přesně před rokem - loni na podzim. Žili spolu už čtyři roky a vše mezi nimi fungovalo. Jenže ve stejné chvíli, kdy jí těhotenský test ukázal dvě čárky, přišel její přítel o práci. „Dělal číšníka. Restaurace musela být kvůli koronaviru uzavřena, vydávala jen přes okénko, což si majitelé obstarali sami. A tak většinu personálu propustili s tím, že se mohou po znovuotevření vrátit. Nikdo ale nevěděl, jak dlouho to potrvá. Navíc strašili s druhou vlnou, takže to mohlo přijít za pár měsíců znovu. Jako že taky přišlo. Když přišel Radek s myšlenkou na potrat a odložení rodičovství, několikrát se kvůli tomu pohádali. Šárka se nechtěla očekávaného dítěte vzdát. Jenže když jí partner pohrozil odchodem, a tím, že na vše zůstane sama, dostala strach a souhlasila. „Sliboval, že hned jak se situace zlepší, uděláme si jiné miminko. Jsme prý mladí. Pořád dokola vysvětloval, jak bychom to jen s mateřskou nezvládli. A že do takové nejistoty odmítá své dítě přivést. „Úplně jsem se kvůli tomu zhroutila. Najednou mi došlo, co jsem to provedla. Pořád musím na miminko myslet, chodím kvůli tomu k psychologovi. Pomáhá mi, ale stejně nedokážu Radkovi odpustit, že mě na potrat poslal. Vlastně mě k tomu donutil. Vždyť mohl jít dělat něco úplně jiného!nějak bychom to jistě zvládli. Ale to bychom museli chtít oba... Strašně se na něho zlobím.
