Říkalo se jim všelijak. Babičky, porodní báby, ale taky báby pupkořezné, ženy položné nebo fušerky. U porodů bývaly od nepaměti, než je vystřídali lékaři porodníci. Co všechno ale musely porodní báby vědět a znát? A jaké bylo jejich postavení ve společnosti?
Babictví jako první ženská profese, jak ukazuje historie, má kořeny hluboko v antice i starověku. Porodnictvím se zabývaly už egyptský Ebersův papyrus z roku 1600 př. n. l., a o těhotenství, porodech a potratech píší Hippokrates nebo Aristoteles. A už tehdy u porodů působily především zkušené ženy, tedy porodní báby. Podle profesorky Mileny Lenderové existovala profese porodní báby už v antice, a ve středověku se některá německá města snažila tuto profesi reglementovat. Babictví je ale plodem osvícenství, kdy se začala prokazatelně kvalifikovaně vzdělávat.
První zlom nastal, když se ve středověku a novověku vyprofilovaly standardy a kurzy. Císařovna Marie Terezie vydala Generální řád pro Království České (1753), který upravoval i babictví a vyžadoval čestné chování a přísahu porodní báby. Do 18. století přiváděly na svět většinu dětí, hlavně na venkově, a v komplikovanějších případech jim pomáhali ranhojiči či lazebníci. Přítomnost lékařů u porodu byla výjimečná, a muži u porodu byli dlouho tabu.
Později se sociální status porodních báb měnil. Porodní báby si zakládaly vzájemné spolky, aby přečkaly období nemoci a staří. Jeden z prvních spolkových aktů vznikl v Praze v roce 1890. Teprve po vzniku Československa se jejich postavení v systému zdravotnictví začalo zlepšovat, i když odpor části lékařů přetrvával. Známá je i historie s císařským řezem v 14. století, o němž se spekuluje, že proběhl ve V českých zemích, ale zřejmě šlo spíše o domněnku než o potvrzený fakt.
V souvislosti s vyučováním a standardy, 19. století přineslo první studijní řád pro porodní báby a v Praze kurzy na U Apolináře. Antonín Jungmann se zasloužil o rozvoj učebnic a kurzů, a mnoho porodních báb prošlo jeho školením. Do té doby se žilo podle dlouhodobé zkušenosti, která se dědila z generace na generaci. Přehmaty a nedostatky v péči se projevovaly zejména ve venkovských oblastech, kde péče nebyla standardizovaná a kde se muži objevovali pomalu a spíše výjimečně.
Roku 1651 byl vydán královský výnos týkající se tří pražských městských obvodů, který vyžadoval, aby vedle doktorů, lékárníků a chirurgů byly také porodni báby zkoušeny. V 19. století vzniklo v Praze období profesionálního vzdělávání: dva měsíce praktického vyučování přímo v porodnici a kurzy na univerzitě. Antonín Jungmann byl autorem učebnice Úvod k babení, která byla jednou z prvních učebnic porodnictví v Čechách. V ní se klade důraz na čestnost a tělo báby jako důležité kritérium pro výkon povolání.
Muži u porodu byli dlouho tabu a teprve v 18. a 19. století začali vstupovat do porodu větší měrou. Příčina nebyla jen lékařské; šlo také o morální rámec společnosti, kde církev viděla mužskou přítomnost jako potenciální vliv na ctnost. Postupně se však osudy porodních báb i role lékařů měnily a vznikl systém spolupráce, zejména ve východní a severní Evropě, v carském Rusku fungovala škola pro porodní asistentky již od roku 1811 jako součást univerzity v Dorpatu.
V souvislosti s moderní dobou stojí za zmínku i význam Semmelweisovy práce z roku 1846: mytí rukou výrazně snížilo úmrtnost rodiček na klinikách, i když tehdy ještě nebyla plně přijata mikrobiální teorie infekce. To ukazuje, jak vyvíjející se poznání ovlivnilo i praxi v porodnictví a rozšíření kompetencí porodních asistentek a báb.
Dnes je důležité vybrat si pro těhotenství a porod tu nejlepší možnou cestu. Začíná to výběrem gynekologa a porodní asistentky, což v zahraničí bývá běžně individuálně či v týmu. V ČR zůstává tradiční model, kde péče o těhotné směrována do ordinace gynekologa a zdravé i nemocné ženy jsou sledovány stejně. Kontinuální péče porodní asistentky v těhotenství i při porodu je však podle výzkumů prospěšná a zvyšuje pocit bezpečí ženy během porodu.
Porodní asistentka je vysoce vzdělaná v oboru a může samostatně vést fyziologický porod. Pokud žena vybere porodní asistentku, může s ní konzultovat zdravotní stav i psychické rozpoložení. Komunitní porodní asistentka může poskytnout podporu během porodu a v šestinedělí, v některých porodnicích mají asistentky smlouvy k doprovodu k porodu a mohou vést porod samostatně, jinde působí jako konzultantky. Dula má roli psychické a fyzické podpory, nemá zdravotnické vzdělání. Mapa porodních asistentek je na webu Unie porodních asistentek.
Hodnota kontinuální péče porodní asistentky je klíčová i pro bezpečné prostředí během porodu, minimalizaci anonymity a zónu nejistoty u rodící ženy. Důležité je, aby žena měla možnost informovaného souhlasu a aby dítě mělo právo na nepřetržitý kontakt s rodiči. To vše je spojeno s důrazem na práva ženy a dítěte, a na význam informovaného rozhodování v porodu.
Co se dnes změnilo a co zůstalo stejné
Porod je specifický proces, který vyvíjel se mnoho tisíc let. Oxytocin hraje klíčovou roli ve stahu dělohy a v pocitu ženy, a zároveň stresové hormony mohou porod zpomalit. Předporodní kurzy jsou rozmanité: některé jsou pořádány v porodnicích, jiné nezávisle komunitními porodními asistentkami či duly, a některé vycházejí z mezinárodních modelů jako hypnoporod. Důležitost kvalitní předporodní přípravy spočívá v porozumění procesu a v aktivní spolupráci ženy a jejího partnera.
Partner u porodu je v dnešní době běžnou součástí prostředí, ale vyžaduje to citlivost a klid, aby se vytvořilo bezpečné prostředí a aby partner dokázal efektivně komunikovat s personáží. Dítě vyžaduje kontakt kůže na kůži i v situacích, kdy žena nemůže být přítomna fyzicky, a partner je důležitou oporou během porodu i po něm. Žena má právo na svobodný a informovaný souhlas se zdravotními zákroky a právo na nepřetržitý kontakt s dítětem.
Komunitní porodní asistentky hrají významnou roli v poskytování informací a personalizované péče; některé země umožňují jejich plné vedení porodu, jiné integrují do systému ještě jen částečně. V České republice je důležité vyhledat profesionální asistenci, která respektuje přání ženy, poskytuje objektivní informace a pomáhá rozhodovat se na základě spolehlivých zdrojů a individuálních potřeb.

- Historické kořeny babictví a jeho vývoj až po současnost
- Regulace a etika v středověku a raném novověku
- Vzdělávání porodních báb a vznik moderního gynekologicko-porodnického systému
- Různé modely péče o těhotné: hospitalizace, komunity, domácí porody
- Práva ženy a dítěte, informovaný souhlas a bonding
- Význam předporodních kurzů a role partnera
Porodní plán je dokument, který žena může připravit ve spolupráci s porodní asistentkou či porodnicí. WHO nedoporučuje rutinní praktiky, které mohou ohrožovat průběh porodu; jejich nahrazení kvalitní prediktivní a podpůrnou péčí je cílem moderní porodní asistence. Přítomnost partnera u porodu se stává téměř samozřejmostí a vyžaduje, aby byl partner schopen zajistit klidné a podpůrné prostředí a efektivně komunikovat s lékařským personálem. Dítě získává potřebný kontakt kůže na kůži a rodičovskou péči i po porodu.
Historie a současnost českého porodnictví
V českých zemích byly nejstarší zprávy o porodních babách z konce 12. století. V 14. století se hovoří o první hypotetické císařském řezu v Čechách, a historické prameny ukazují postupné rozšiřování regulací a vzdělávání. Do 19. století dominovalo báby, a až s nástupem samostatného Československa dochází k posunu ve společenském a profesním vnímání porodu a porodních asistentek. Dnešní stav ukazuje, že kontinuální péče a informovanost zvyšují bezpečí a spokojenost žen během těhotenství a porodu.