Porod, přirozený proces příchodu nového života na svět, může být v ojediněných případech spojen s tragickými následky. Tyto příběhy, ačkoliv vzácné, připomínají křehkost lidského života a nepředvídatelnost medicínských komplikací.
Příběh food influencerky Stacey
Jedním z takových případů je tragický osud známé food influencerky Stacey, která se rozhodla pro domácí porod svého prvorozeného syna Axela. Po celých devět měsíců těhotenství si své radostné očekávání užívala, denně posílala vzkazy svému nenarozenému synovi a těšila se na mateřství, které bylo jejím celoživotním snem.
Den D a nečekaná tragédie
Den porodu, 29. září, se zdál být běžným dnem, bez jakýchkoli náznaků blížící se tragédie. Axel se narodil v pořádku a hned po narození se přisál k matčinu prsu. Tato chvíle však byla zároveň i poslední, kdy si Stacey mohla vychutnat svou novou roli matky.
Podle slov Axelova otce nastala nepředvídaná a extrémně vzácná komplikace. Stacey musela být okamžitě převezena do nedaleké nemocnice, kde se lékaři snažili o její záchranu. Navzdory veškerému úsilí personálu se je však zachránit nepodařilo.
„S těžkým srdcem vám oznamuji nečekané úmrtí mé krásné manželky, spřízněné duše a nejlepší přítelkyně, Stacey Warnecke (Hatfield). Stace zemřela 29. září 2025 poté, co úspěšně porodila našeho prvorozeného syna Axela doma. Došlo k nepředvídané a extrémně vzácné komplikaci a po převozu do nemocnice zemřela. Personál nemocnice byl úžasný a udělal maximum, aby pomohl, ale nakonec nebylo možné nic dělat, navzdory jejich nejlepšímu úsilí,“ uvedl v dojemném prohlášení Axelův otec.
Životní filozofie Stacey
Stacey byla popisována jako „dítě vesmíru“, které milovalo jednoduchý život bez stresu. Nejlépe se cítila v přírodě, obklopená stromy a pískem pod nohama. Celý život prožívala s vděčností a nezajímala se o materiální statky. Mezi její oblíbené činnosti patřilo čtení knížky s šálkem zeleného čaje a společností jejího francouzského buldočka.
Její manžel na ni vzpomínal slovy: „Znal jsem Stace 9 úžasných let. Byla světlem mého života a důvodem, proč jsem ráno vstával. Slova nemohou vyjádřit, jak devastující je to pro mě a pro všechny, kteří ji znali a milovali. Byla mým majákem v bouři a svět bez ní je méně jasný. Jako manžel jsem si nemohl přát lepší partnerku. Byla nejkrásnější, nejstarostlivější, nejpracovitější, nejdisciplinovanější, nejinteligentnější a nejdůvěryhodnější člověk, jakého jsem kdy znal.“
Podpora pro novopečeného otce
Rodina a blízcí přátelé Stacey zorganizovali sbírku na platformě GoFundMe, aby pomohli nezkušenému tatínkovi, který po smrti své ženy zůstal sám s péčí o syna Axela. „Je těžké najít slova, ale chci uctít památku své krásné přítelkyně Stacey a podpořit její rodinu tak, jak ona vždy podporovala ty, které milovala. Stacey byla jednou z mých nejlepších přítelkyň. Měla jsem to štěstí, že jsem s ní prožila mnoho významných okamžiků - když poprvé uviděla Nathana, muže, který se stal její spřízněnou duší a otcem jejího dítěte. Byla jsem u toho, když mi s úsměvem na tváři oznámila, že je těhotná. Viděla jsem fotku jejího slzami zalitého úsměvu poté, co ji Nathan požádal o ruku, pomáhala jsem jí vybrat svatební šaty a povzbuzovala ji na rozlučce se svobodou. Stacey mi jednou řekla, jak se těší, až se Nathan stane otcem. Věděla, že bude něžný, oddaný a plný lásky. A měla pravdu. Vidět Nathana, jak se stává otcem, a být přímým svědkem pouta, které ho spojuje s Axelem, je čistá magie. Nathan byl Stacey oporou. Nyní se snaží zvládat život jako svobodný rodič Axela, jejich krásného chlapečka, který v sobě nese jiskru maminky. Stacey a Nathan žili klidný život plný lásky. Nikdy by nepožádali o pomoc. Proto žádám jménem nich. Nathan vstupuje do role otce s neuvěřitelnou silou a elegancí. Má teď na starosti tolik věcí, a pokud mu budete moci pomoci prostřednictvím kampaně GoFundMe, kterou vytvořil jeho strýc, bude to pro něj znamenat opravdu hodně…“ popsala jedna z přítelkyň.
Prostřednictvím sbírky lidé mohli tatínkovi pomoci s náklady na hrob jeho ženy, na pleny a dětské potřeby pro syna a další nezbytné výdaje.
Příběh Caroline Lovell
Další tragický případ se stal v Austrálii, kde šestatřicetiletou Caroline Lovell postihla srdeční zástava při porodu její druhé dcery Zahry doma v Melbourne. Při příjezdu záchranné služby byla již ve velmi kritickém stavu.
„Mateřská dovolená mi oficiálně začala dnes ráno. Zažila jsem příjemný poslední pracovní den a budu vám postupně ukazovat svoje rostoucí bříško. Budu matkou. Už podruhé,“ napsala Caroline o svém vzrušení z blížícího se porodu.
Caroline zanechala po sobě manžela Nicka, jejich tříletou dceru Lulu a novorozenou Zahru, která naštěstí přežila. Na jejím pohřbu jeden z blízkých přátel napsal: „Tomuto světu se bude stýskat po tvé kráse, tvé jiskře a po tvém osvěžujícím, čestném a pravdivém způsobu života. Byla jsi krásná žena.“
Další z přátel dodal: „Caroline byla skvělá bytost. Její přirozenost se dotkla každého z nás. Ona nevěděla, že je pro nás jedinečná. Byla pro nás nenahraditelná.“
Zastánkyně domácích porodů
Caroline Lovell byla zarytou zastánkyní domácích porodů. Při přezkoumávání zákona z roku 2009 se zasazovala o to, aby zdravotnické pracovnice pomáhající při domácích porodech dostávaly více peněz a byly zákonem chráněny stejně jako v jiných zemích.
„Vyzývám vás, abyste našli nějakou cestu, aby domácí porody mohly pokračovat i po červenci 2010. Stavěla se proti tomu, aby se při těhotenství s nízkým rizikem žena nesměla svobodně rozhodnout pro porod doma,“ uváděla.
Její slova o svobodné volbě místa porodu rezonují i v současném českém právním prostředí. Podle nedávného verdiktu Městského soudu v Praze jsou totiž nemocnice povinny zajistit porodní asistentku i pro porod doma. Soud se odvolal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které potvrzuje právo žen na volbu místa porodu a povinnost státu zajistit k tomu podmínky. Přestože v Česku většina porodních asistentek pracuje v porodnicích a jejich profesní organizace domácí porody spíše nepodporuje, skupina asistentek usiluje o jejich oficiální uznání a proplácení zdravotními pojišťovnami.
Téma smrti dítěte a zpracování traumatu
Text se dále dotýká hlubokého tématu smrti dítěte a způsobu, jakým se s tímto traumatem lidé vyrovnávají. Zmiňuje film „Šedá zóna“ (2024) Daniely Meress Rusnokové, který se zabývá příběhy rodin s předčasně narozenými dětmi, dětmi se zdravotním postižením, ale i běžných rodin, které čelí izolaci, vyhoření a existenčnímu stresu.
„Mít nemocné dítě je stigma, natož smrt děťátka,“ uvádí se v textu. V rámci rešerší k filmu narazila autorka na sérii fotografií z konce 19. století, na kterých jsou maminky se svými „spícími“ děťátky. Tyto fotografie mohly sloužit jako jedna z forem kontaktu se smrtí a prostoru pro truchlení, což v dnešním zdravotním systému, který se primárně zaměřuje na záchranu života, často chybí.
„V našem zdravotním systému je doktrína: ‚Nejvzácnější na světě je život, zachraňujme život, dělejme všechno pro život.‘ Smrt vytěsňujeme,“ vysvětluje se. Lidé, kteří se věnují tématu smrti a umírání, však vědí, že člověk vše mnohem lépe přijme, když dostane možnost se smrti dotknout, doslova fyzicky. V tu chvíli mysl pochopí, že „už to pominulo“, a jediné moudré, co můžeme udělat, je dát prostor důstojnému rozloučení dle přání rodiny.
Osobní zkušenosti a přijetí
Text přináší i osobní svědectví žen, které si prošly traumatickou zkušeností ztráty dítěte. Jedna z nich popisuje svůj vnitřní proces: „V hlavě mi tehdy pořád jen jelo: ‚Nezachraňujte ho už, nepíchejte už mu nic, dejte nám klid, dejte nám svobodu v tom pobýt.‘ Maminka mnohdy sama přesně ví, jak si to má zařídit, aby bylo odcházení takové, jaké potřebuje. Aby pro ni bylo vyživující. On je to totiž vzácný dar, těch pár dní nebo chvil, které s děťátkem člověk má. Když ho dokáže využít, snáz se po čase zas postaví. Přijde taková zvláštní energie.“
Tato energie je popsána jako „absolutní bezpodmínečná láska“. Navzdory tomu, že dítě nemusí splňovat žádné předpoklady pro život, matka cítí „mohutnou vlnu spříznění“. Jedna ze žen popisuje:
„Racionálně jsem rozuměla, že moje děťátko nesplňuje žádný předpoklad pro život: jeho orgány prostě nefungovaly. Navzdory tomu jsem cítila mohutnou vlnu spříznění s tím človíčkem, který mě z fyziologického hlediska neměl ani vnímat. Byl to transformační pocit - ta velká láska v nemocničním pokoji všechno prostoupila.“
V tomto kontextu je zdůrazněna důležitost intimních momentů mezi matkou a dítětem, které by neměly být rušeny. „Stejně jako když jsou milenci spolu, nemá je nikdo rušit, tak tu maminku s děťátkem také ne. To je hezká paralela.“
Diagnóza Patauův syndrom
Příběh Jitky a jejího partnera Radima ilustruje proces zjištění vážné diagnózy.
„Šli jsme s mým partnerem Radimem na prvotrimestrální screening a po našem úvodním radostném úžasu, že vidíme svoje miminko, nám začal lékař odhalovat, co se děje: ‚Promiňte, ale musím vám říct, na co se díváme. Miminko má oboustranný rozštěp patra, srdeční vadu, šest prstů na rukou i na nohou, další obličejovou deformaci. Půjde nejspíš o společné projevy nějaké vážnější diagnózy.‘ A v podstatě hned tipoval Patauův syndrom, který se po dalším vyšetření do týdne potvrdil. Už v tu chvíli nám ale řekl, že Patau by znamenal, že v organismu dítěte bude ‚všechno špatně‘ a dítě zemře nejpozději pár chvil po porodu.“
Jitka popisuje svou reakci: „V tu chvíli se všechno zastavilo a já byla v obrovské prázdnotě, bylo jen ticho. Stav, jako když jsem hodně dlouho v sauně, pak skočím do ledové vody a necítím tělo, necítím nic, nevím, kde je nahoře, kde dole, jenom čekám, až se všechno znova přeskládá a někam se to rozběhne dál, abych v tom pak znovu našla i sama sebe.“
Navzdory těžké diagnóze Jitka neprožila odmítnutí. „Byla to chvíle, jaké v životě znám, jen mnohem intenzivnější. Člověk je neustále stavěný do nových situací a musí hledat cesty, jak jimi projít, aby se sám před sebou, svým svědomím, znovu osvědčil. Tentokrát to mělo tyhle vnější kulisy: je mi pětačtyřicet, čekám své první dítě a ono přišlo, ale přináší s sebou úplně jiné vyhlídky, než jsou obvyklá očekávání a životní naplnění. Nikdy jsem nepopírala ani vteřinu svého života. Takže i v tuhle chvíli jsem si říkala: tohle jsem já, tohle dítě přišlo k nám, tahle situace se musí správně prožít a já musím přijít na to, jak v ní sama před sebou obstát.“
Partnerství s Radimem se v této situaci ukázalo jako silná opora. Společně přijali roli rodičů „děťátka, které tu je jen na chvilku“ a pochopili, že jejich úkolem je „správně se o svoje dítě postarat, prožít s ním naplněný čas, ujít společnou cestu a naučit se na ní, jak v různých aspektech vyzrát, dospět, jak jinak ještě lze milovat.“
„Jiné je jen to, že víme, že Severínek tu bude jen nakrátko, a že tahle cesta je málo prošlapaná. Musíme hledat, kudy mezi všemi těmi tabu, předsudky, normami, zákazy, pravidly a omezeními vede, ale to je přece spíš dar, alespoň pro mě určitě, v takové životní roli se bezpečně poznávám. A je pravda, že od chvíle přijetí nás celý ten proces především neskutečně lidsky obohacuje.“
Jednostrannost lékařských informací
Daniela, která se diagnózu svého dítěte dozvěděla až po porodu, poukazuje na problematiku poskytování informací ze strany lékařů.
„Musím na sebe dávat pozor, abych nevyšla z rovnováhy, velmi si cením toho, že jsem ji u sebe po tom všem nastolila. Ale ano, o diagnóze, která se neslučovala se životem, jsem se dozvěděla až po porodu. Byl to šílený šok, mozek mi to vůbec nepobíral. A personál nemocnice mi ještě naložil, vyslechla jsem si dost nepatřičné věci. Myslím, že lékaři s takovými situacemi zatím prostě neumějí zacházet. V naší kultuře se to neučí.“
Daniela popisuje, jak jí byla prezentována pouze možnost umělého potratu, zatímco jiné možnosti, jako je donošení a porod dítěte s těžkou diagnózou, nebyly zmíněny.
„Nikdo mi explicitně neřekl, ať jdu na potrat, ale praktická řeč byla jen o něm. Jiná možnost, totiž jak takové miminko donosit, porodit, postarat se o něj do okamžiku, než zemře, a i potom, jako by ani neexistovala. K tomu vědomí, že by existovat měla a že ji případně budeme muset vydupat ze země, jsem musela dojít úplně sama.“
Zpětně zjistila, že lékaři, které v první fázi potkala, neměli zkušenost s žádnou ženou, která by se rozhodla dítě s Patauovým syndromem donosit, a na nic takového nebyli připraveni.
„Přesto někdy k lékařům vzhlížíme jako k bohům, nebereme je jako obyčejné lidi, kteří třeba tápou a mívají i strach. V naší společnosti je autorita lékařů - podobně jako vlády, úřadů, učitelů, právníků, magnátů - pořád silně mocensky zakořeněná. Většina lidí není zvyklá jejich stanoviska, rozhodnutí nebo pravomoci zpochybňovat, pátrat po alternativách a jít si za nimi. Já jsem v tomhle naštěstí odmala jiná.“
Daniela objevila perinatologická centra s paliativními týmy, která jsou vyškolena k podpoře rodin s dětmi se smrtelnou diagnózou. „Umí je podpořit v hledání cest, jak důstojně projít dobou před porodem, samotným porodem, péčí o umírající děťátko i fází loučení.“
„Lékaři to vnímají jako projev citlivosti, chtějí chránit ženu před těžkými emocemi, jenže taková žena se tím dostává do pasivní pozice,“ vysvětluje Daniela jednostrannost nabízených možností. „Můj lékař například přestal hned mluvit o ‚miminku‘, rázem to už byl jen organismus s jiným než lidským počtem chromozomů. Dva týdny mi ani na genetice neřekli, že znají pohlaví, aby mě to k dítěti ještě víc nepřipoutalo.“
„Naprosto respektuji svobodnou volbu každé ženy, ale ta musí být informovaná. A jsem přesvědčená, že většina žen se ve chvíli, kdy se rozhodují pro potrat, vůbec nedozví, že tu jiná reálná možnost vůbec je a že pro ně dokonce může být fyzicky i psychicky bezpečnější a zdravější.“
„Může poskytnout místo traumatu silný prožitek bezpodmínečné lásky a osobního dozrání. Kdyby se o tom mluvilo takto, věřím, že statistiky i zkušenosti lékařů budou jiné a v naší společnosti přibude rodin, které by si řekly, že o takovou životní zkušenost stojí. A že by tím naše společnost i trochu víc zjihla a zcitlivěla.“
Případ ze sekty v Plasích
Text se dále věnuje tragickému případu z náboženské skupiny „Život v srdci“ v Plasích na severním Plzeňsku. Matka dítěte, 41letá Linda, zemřela po 12 hodinách od porodu, během kterých byla spojena s novorozenou dcerou pupeční šňůrou. Její partner Marian P. následně požádal veřejnost o finanční pomoc, aby jeho dcera Evelínka neskončila v pěstounské péči.
Marian P. popsal svou situaci: „Dostal jsem se do složité situace. Narodila se nám v neděli holčička Evelínka, po porodu zemřela moje partnerka Linda. Evelínka je od chvíle, kdy se narodila, úplně zdravá, ale je v porodnici a jediné, co teď je překážkou k tomu, aby nám ji dali domů, je finanční situace. Nemám téměř žádné peníze a když budu pro OSPOD neschopen finančně zajistit veškerou péči pro dcerku, půjde do pěstounské péče. Moc váš prosím o pomoc, protože nemohu dopustit, aby Evelínka ztratila oba rodiče. Pokud ucítíte možnost pomoci nám, ozvěte se prosím.“
Jeho žádost však u veřejnosti narazila na tvrdou kritiku a nepochopení. Lidé reagovali negativně, obviňovali ho ze zodpovědnosti za smrt partnerky a z parazitismu. Reakce zahrnovaly i výzvy k zásahu OSPOD a odebrání dítěte.
Marian P. na komentáře reagoval: „Napsal jsem zde příspěvek, abych lidi požádal o pomoc. Pochopil jsem z vašich komentářů, že lidsky se zde dokáže zachovat tak 5% lidí, zbytek jen fluše a kope, aniž by je zajímala pravda. Případem se zabývá policie, a to pro ublížení na zdraví z nedbalosti. Po úmrtí rodičky není vyloučena změna právní kvalifikace např. na usmrcení z nedbalosti.“
Thajská legenda o Mae Nak
Text se dále věnuje thajské legendě o Mae Nak Phra Khanong, příběhu o ztracené lásce a nehynoucí oddanosti, který je v Thajsku velmi známý a objevuje se v mnoha filmech i seriálech.
Příběh se odehrává v 19. století, kdy byl Mak povolán do armády a musel se rozloučit se svou těhotnou manželkou Nak. Nak i její dítě mezitím při porodu zemřeli. Podle thajské víry je těhotná žena, která zemře spolu s dítětem, nejsilnějším a nejděsivějším duchem.
Nehmotné vědomí Mae Nak bylo plně připoutáno k manželovi a její duše nebyla schopna se znovu narodit. Síla této vazby byla tak silná, že byl její duch schopen zhmotnit své tělo manželovi a nastolit zdání, že jejich dům vypadá plný života, ačkoli je již dávno opuštěný a zarostlý.
Po několika měsících se Mak vrací domů, kde ho přivítá žena i novorozené dítě. Postupně si však začne uvědomovat, že něco není v pořádku, protože jeho staří přátelé a známí se mu vyhýbají. Nikdo mu nechce říct pravdu, ale někteří se mu to snaží naznačit. Mak není připraven pravdu přijmout.
Jedné noci duch Nak zabije ty, kteří se jejího manžela snažili upozornit. V nejznámější verzi příběhu se Mak jednoho dne dozví pravdu, když Nak omylem upustí limetku a její strašidelné ruce sahají dva metry dolů. Mak uteče do chrámu Wat Mahabut, kde mnichové vytvoří ochranný kruh a začnou zpívat. Nakův duch je nakonec utišen mnichem Somdej Tohem, který odstraní kus kosti z jejího čela a přesvědčí ji, aby v kosti zůstala, slibujíc jí, že se s Makem v budoucím životě smíří.
Příběh Mae Nak je vyobrazen ve filmu Nang Nak z roku 1999. Svatyně Mae Nak v chrámu Wat Mahabut je v současnosti jedním z nejzajímavějších míst v Bangkoku. Ženy a dívky sem často chodí žádat Mae Nak o pomoc, když musejí jejich muži vykonávat povinnou vojenskou službu.
Případy úmrtí na virus herpes po porodu
Text upozorňuje na další tragické případy z Velké Británie, kde v roce 2018 musely Britky Kimberly Samponová a Samantha Mulcahyová kvůli komplikacím při porodu podstoupit císařský řez. Během pár dní se jejich zdravotní stav zhoršil a obě zemřely na infekci způsobenou virem herpes.
Kimberly Sampsonová
Kadeřnice Kimberly Sampsonová žila se svou tříletou dcerou. Její druhé těhotenství probíhalo hladce. Porod v Nemocnici královny Alžběty v Margate se však začal komplikovat. Narodil se jí syn. Kvůli zranění potřebovala transfuzi krve. Po dvou dnech odešla z nemocnice, ačkoliv trpěla silnými bolestmi.
Bolesti se nadále zhoršovaly. Na radu praktického lékaře byla převezena do nemocnice, kde se lékaři domnívali, že trpí bakteriální sepsí. Antibiotika však nezabírala. Podstoupila řadu operací. Osmý den hospitalizace navrhl konzultant-mikrobiolog antivirový lék Aciclovir. Kimberly byla převezena do londýnské nemocnice, kde jí diagnostikovali katastrofální herpetickou infekci. Zemřela 22. května, necelé tři týdny po porodu.
Samantha Mulcahyová
O šest týdnů později na stejné onemocnění zemřela 32letá zdravotní sestra Samantha Mulcahyová. Ta žila se svým manželem a těšila se na první dítě. Samantha začala rodit čtyři týdny před termínem. Po nepříznivých výsledcích krevních testů se lékaři rozhodli pro císařský řez. Prvorozená dcera se narodila zdravá, ale u Samanthy se objevily známky preeklampsie a zůstala v nemocnici na pozorování.
Během tří dnů se její zdravotní stav začal zhoršovat. Napuchlo jí břicho, měla teplotu a zvýšený krevní tlak. Stejně jako u Kimberly se lékaři domnívali, že trpí bakteriální sepsí. Dostala antibiotika, ani u ní však nezabrala. Začaly jí selhávat orgány, lékaři ji převezli na JIP, kde zůstala čtyři dny. Následná operace nepomohla a Samantha zemřela.
Souvislosti a podezření na kontaminaci
Následná pitva odhalila, že Samantha zemřela na selhání orgánů kvůli rozšířené infekci způsobené virem herpes. U dětí obou matek virus detekován nebyl. Obě ženy trpěly primární infekcí, což znamená, že se jednalo o jejich první nákazu herpesem a neměly tak žádné protilátky.
Po více než roce od jejich smrti získaly rodiny spis, ve kterém byly informovány, že v případech nebude probíhat vyšetřování a mezi úmrtími neexistuje žádná souvislost. Patolog uváděl, že se ženy herpesem nakazily před přijetím do nemocnic.
Příběhy však zaujaly novináře z BBC. Při studování dokumentů si všimli, že organizace Public Health England hledala možný zdroj herpesu. Rodina Kimberly proto požádala o přístup k vyšetřování. Soukromá laboratoř se následně pokusila určit, zda jsou geny dvou virů totožné. Jeden z pracovníků laboratoře uvedl, že má podezření na kontaminaci od chirurga a požádal provozovatele obou nemocnic o vyšetření podezřelého chirurga, což však bylo odmítnuto.
Konzultant v oblasti sexuálního zdraví Peter Greenhouse BBC sdělil, že dostupné důkazy s největší pravděpodobností vylučují možnost, že by se obě matky nakazily před přijetím do nemocnic. „Jediným společným zdrojem v nemocničním scénáři byl chirurg, který vykonal operace,“ podotkl s tím, že by mohl být původcem komplikací. Jeho teorie by vysvětlovala i to, proč ženy neměly žádné léze, které jsou při herpesu běžné. Je možné, že měl chirurg infekci na prstě a ta se následně mohla dostat do břicha žen.
Mluvčí koronerské služby v Kentu uvedl, že přezkoumají nové informace. Síť nemocnic East Kent Hospitals Trust tvrdí, že chirurg neměl žádné poranění rukou a v jeho anamnéze nebyla o výskytu viru žádná informace.