Tento článek se podrobněji zabývá otázkou okamžiku zrození, tedy momentu nativitatis, z pohledu trestního práva, navazujíc na dříve publikované pojednání o ochraně lidského plodu v trestním právu.
Právní postavení nenarozeného dítěte
Pro účely posouzení právního postavení lidského plodu je nezbytné nejprve vymezit pojem lidský plod a zodpovědět otázku, od kdy lze hovořit o existenci lidského plodu jako o právem chráněné hodnotě a od jakého okamžiku lze jedince považovat za člověka, tj. subjekt práva, jemuž je garantováno právo na život a další odvozená práva.
V daném kontextu je nutné rozlišovat mezi pojmy nenarozený jedinec - lidský plod, který je dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod (LZPS) hoden ochrany, a narozený jedinec - člověk, který je dle LZPS plnoprávným subjektem práva.
Pojmem lidský plod neboli nasciturus označujeme nenarozené dítě nacházející se v těle matky. Pojmovým znakem trestněprávního pojetí lidského plodu je přítomnost lidského plodu v těle matky.
Právě prostřednictvím matky - těhotné ženy - je lidský plod chráněn až do okamžiku, kdy se z lidského plodu stane člověk. Objektem poskytované ochrany trestním zákoníkem tak není pouze klíčící lidský život, ale především těhotná žena - matka, její život a její zdraví.
Teorie počátku ochrany plodu
Ohledně počátku ochrany plodu existují různé teorie. V právních řádech většiny zemí převažuje názor, že na zárodek lze pohlížet jako na právem chráněnou hodnotu již od oplození, tj. splynutí samčí a samičí buňky. Jiné teorie tento okamžik posouvají až na období od nidace (uhnízdění vajíčka v děložní sliznici).
Autoři komentářů k trestnímu zákoníku se často přiklánějí k druhému názorovému proudu, když deklarují, že těhotenství je stav počínající uhnízděním vajíčka v děložní sliznici (nidace) v těle matky až do počátku porodu. V této době je plod chráněn prostřednictvím těhotné ženy, nikoli jako samostatný subjekt.
Jednání směřující proti životu a zdraví lidského plodu v této fázi vývoje lze kvalifikovat dle skutkových podstat trestního zákoníku - Hlava I, Díl 4 - Trestné činy proti těhotenství ženy. Za tyto trestné činy není těhotná žena trestně odpovědná.
Okamžik zrození a trestněprávní ochrana
Porodem se pro trestní právo plod mění v živého člověka. Porod je však proces, který trvá určitou dobu, a z hlediska trestního zákoníku je třeba zvolit určitý okamžik jako rozhraní důležité pro rozlišení kvalifikace trestných činů vraždy, vraždy novorozeného dítěte matkou a trestných činů proti těhotenství ženy.
Počátek trestněprávní ochrany člověka je jedním z nejsložitějších problémů, přičemž v tomto ohledu panují značné spory i v české trestněprávní teorii. Je možné vymezit několik přístupů, kdy trestní právo přestává chránit lidský plod ustanoveními o nedovoleném přerušení těhotenství a začíná jej chránit jako živého člověka.
Vývoj názorů na okamžik narození
Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí z 1. 8. 1986 definoval narození jako vybavení plodu fyziologickými porodními cestami, resp. vyjmutí plodu operativně (císařským řezem). Novorozené dítě je pak takové, které alespoň jednou vydechlo a u kterého nenastala biologická smrt.
Prof. JUDr. Dagmar Císařová, Dr.Sc. uvedla, že novorozené dítě je takové, které opustilo porodní cesty, bylo odděleno od matky a nadechlo se. Z toho lze dovodit, že za okamžik narození považovala úplné oddělení plodu od těla matky, tedy přestřihnutí pupeční šňůry.
Naprosto odlišné stanovisko zastává Dolenský, který za začátek života člověka považuje začátek porodu, tedy okamžik první doby porodní.
Střední cestu zvolili autoři komentářů trestního zákoníku v soudu s rozhodnutím soudu, které definuje živě narozené dítě jako „vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina, bez ohledu na délku trvání těhotenství, jestliže po narození dýchá nebo projevuje alespoň jednu ze známek života, to je srdeční činnost, pulzace pupečníku nebo nesporný pohyb kosterního svalstva bez ohledu na to, zda byl pupečník přerušen nebo placenta připojena“.
Každý plod při takovém porodu se považuje za živě narozené dítě. Zde je výslovně stanoveno, že narozením se rozumí vypuzení plodu, které spadá do druhé doby porodní.
De lege ferenda, bylo by vhodné pojmové vymezení živě narozeného dítěte zahrnout do platné národní legislativy, a to v souladu se zásadou zákonnosti, převládající v trestním právu. Jinak nezbyde než využít institutu analogie a za objekt trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství považovat lidský plod do okamžiku, kdy tělo novorozence začíná být vybavováno z těla matky.
Útok na život novorozence již vybaveného (byť částečně) z těla matky je nutno posoudit jako útok na samostatného lidského jedince podle § 140, 141, popř. § 142 tr. zákoníku.
Přijetí názoru, že plod přechází v živého člověka až okamžikem oddělení dítěte od těla matky, popř. okamžikem prvního nádechu nebo výdechu, by však usmrcení dítěte matkou při porodu až do okamžiku oddělení od těla matky nebo okamžiku prvního nádechu a výdechu bylo beztrestné dle § 163 tr. zákoníku.
Určení otcovství
V případě, že se matka rozhodne stát se maminkou, ať už sama, nebo s partnerem, je velmi důležité určení otcovství. Zákon o rodině poskytuje neprovdané těhotné ženě a následně neprovdané matce možnost žádat po otci, a to i pravděpodobném, finanční prostředky na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a mateřstvím.
Matka má vůči otci svého dítěte právo na příspěvek na vlastní výživu, právo na příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem a konečně na výživné pro narozené dítě včetně nákladů na pořízení výbavičky a dalších potřebných a účelných věcí v prospěch dítěte.
Pokud se matka s otcem nedohodnou a otec dítěte těhotné ženě či matce finančně nepřispívá, může žena vymáhat výše zmíněné příspěvky podáním žaloby u soudu. Pro způsob podání a rozsah žaloby je rozhodující, zda během těhotenství či po narození dítěte došlo k určení otcovství či nikoliv.
Domněnky otcovství
Zákon o rodině konstruuje celkem tři domněnky otcovství, které nastupují po sobě v neměnném sledu vždy, když nelze předcházející domněnku uplatnit.
- První domněnka otcovství svědčí vždy manželovi matky. Zákon vychází z velmi vysoké pravděpodobnosti, že pokud se dítě narodí v manželství, zploditelem je manžel matky. Uvedenou konstrukcí je chráněno novorozené dítě, neboť hned od jeho narození jsou takto založeny právní vazby nejen na matku, ale i na otce, a jejich prostřednictvím na ostatní příbuzné. Uplatní se i vůči bývalému manželovi, a to za podmínky, že k narození dítěte došlo do třístého dne po zániku manželství. Manželství zaniká úmrtím jednoho z manželů, popř. prohlášením jednoho z nich za mrtvého, pokud smrt nelze stanovit jiným způsobem a konečně rozvodem, resp. nabytím právní moci výroku o rozvodu manželství. Uvedené platí i do třístého dne po nabytí účinnosti pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti manželství.
- Druhá domněnka otcovství spočívá v souhlasném prohlášení ženy a muže, že onen muž je otcem dítěte. Nastupuje za podmínky, že se neuplatnila domněnka svědčící manželovi matky, tzn. je-li matkou neprovdaná žena nebo otcovství bylo pravomocně popřeno. Takto lze založit otcovství nejen vůči dítěti narozenému, ale i k ještě nenarozenému, avšak již počatému.
- Třetí domněnka otcovství připadá v úvahu až za situace, kdy nebylo možné určit otcovství předchozími způsoby. Návrh je oprávněna podat matka, muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, a konečně dítě. Za otce se podle této domněnky považuje muž, který s matkou dítěte souložil v rozhodné době. Za rozhodnou se považuje doba, od které neprošlo od narození dítěte méně než stoosmdesát a více než tři sta dnů.
Popírání otcovství je zákonem upraveno a vyžaduje splnění striktních pravidel a lhůt. Například pro popření otcovství manželem je stanovena šestiměsíční lhůta od porodu.
Pavel Koutský: 82 Národní obrození Dějiny udatného českého národa (2013)
Práva matky vs. práva nenarozeného dítěte
Český právní řád, stejně jako mezinárodní úmluvy, přiznává ochranu lidskému životu již před narozením. Listina základních práv a svobod v článku 6 uvádí, že „každý má právo na život“ a „lidský život je hoden ochrany již před narozením“.
Tato formulace však ponechává prostor pro interpretace, protože není jasně určeno, kdy přesně začíná právní ochrana života. Nenarozené dítě není plnoprávným nositelem práv, avšak je mu přiznána určitá ochrana.
Interrupční zákon a ochrana nenarozeného života
Interrupční zákon nastavuje rámec, ve kterém může žena rozhodovat o ukončení těhotenství. Do 12. týdne těhotenství má žena právo podstoupit interrupci na základě vlastní žádosti bez nutnosti udání důvodů. Ve druhém trimestru, konkrétně do 24. týdne, je interrupce možná pouze ze zdravotních důvodů.
Vyvolání potratu nebo usmrcení dosud nenarozeného plodu se považuje dle § 122 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku za těžkou újmu na zdraví. Kdo usmrtí dosud nenarozené dítě, dopustí se trestného činu těžkého ublížení na zdraví matky, nikoliv trestného činu vraždy dítěte.
Ústavní soud a ochrana nenarozeného dítěte
Ústavní soud ČR se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval problematikou střetu práva na život a zdraví plodu a práva na autonomní rozhodování o poskytované péči na straně matky. Dospěl k závěru, že život a zdraví dítěte je z hlediska morálních hodnot a zásad práva nutné chránit, a to i přesto, že z formalistického pohledu by o porodu měla rozhodovat matka.
Omezení práv matky musí být přiměřené a zásah musí být způsobilý dosáhnout sledovaného cíle, tedy ochránit zdraví či život dítěte. Podmínkou je i to, že neexistuje jiný způsob, jak toho za stejných okolností dosáhnout.
Ústavní soud vyjádřil, že právo matky odmítnout některý lékařský zákrok či neudělit informovaný souhlas, lze omezit, pokud je vysoká pravděpodobnost, že život a zdraví nenarozeného dítěte je bezprostředně ohroženo a provedení zákroku je přiměřené jeho záchraně.
Ochrana nenarozeného dítěte v občanském právu
Občanské právo České republiky přiznává nenarozenému dítěti omezenou právní subjektivitu. Podle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako na narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům, ale pouze za předpokladu, že se narodí živé.
Dítě má tedy právo například dědit po rodičích nebo jiných osobách ještě před narozením, pokud nastanou příslušné právní okolnosti. V opačném případě, tedy pokud se nenarodí živé, právní subjektivita dítěte nikdy nevznikne.
Tento princip má zásadní význam v situacích, kdy zůstavitel zemře před narozením dítěte. Pokud je dítě počato před smrtí zůstavitele a narodí se živé, stává se jeho právoplatným dědicem.
Práva těhotných žen v pracovním právu
Pracovní právo v České republice zajišťuje těhotným ženám zvláštní ochranu, která vychází z jejich zvýšené zranitelnosti a specifických potřeb během těhotenství. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům povinnost přizpůsobit pracovní podmínky těhotným zaměstnankyním tak, aby byla minimalizována rizika ohrožující jejich zdraví a zdraví plodu.
Těhotné zaměstnankyně mají právo na přeložení na jinou, méně rizikovou práci, pokud to jejich zdravotní stav vyžaduje. Přeložení nesmí vést k poklesu mzdy - pokud těhotná žena nemůže vykonávat svou původní práci, je jí zaručena náhrada mzdy na původní úrovni.
Zákoník práce rovněž zakazuje výpověď těhotným ženám, s výjimkou situací, kdy dochází k zániku zaměstnavatele.
Asistovaná reprodukce a výzkum na embryích
Pokroky moderní medicíny otevřely nové možnosti v oblasti asistované reprodukce a výzkumu na embryích, což přináší řadu právních a etických výzev. Český právní řád upravuje nakládání s embryi zejména v zákoně o specifických zdravotních službách a zákoně o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách.
Zásadní etická otázka spočívá v definici právního statusu embrya. Česká legislativa chápe embryo jako potenciální lidský život, který je hoden ochrany, ale nikoli jako plnoprávného nositele práv. Tento postoj umožňuje například destrukci embryí v rámci vědeckého výzkumu za přesně vymezených podmínek.
Právní status embrya a plodu
V české právní úpravě neexistuje jednotná definice okamžiku vzniku lidského života. Obecně se však lze opřít o Listinu základních práv a svobod, která stanoví, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. Toto ustanovení je často interpretováno jako „vzletné přání zákonodárce“.
Převládající právní názor v české praxi je, že lidský život začíná začátkem porodu - tedy okamžikem, kdy tělo dítěte začíná opouštět tělo matky. Od tohoto okamžiku je také životu dítěte poskytována trestněprávní ochrana.
Podle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům (tzv. nasciturus), a narodí-li se posléze jako živé. Toto se typicky uplatní v dědickém právu.
Rozdíly v pohledu na začátek lidského života mezi právem a bioetikou jsou zřejmé. Zatímco v českém právu je otázka začátku života dle mého názoru vyřešena poměrně jasně, z pohledu bioetiky může být toto pojetí považováno za velmi problematické.
Deklarace práv dítěte, přijatá Valným shromážděním OSN, stanoví, že „dítě z důvodu své fyzické a duševní nezralosti potřebuje osobní záruky a péči, včetně přiměřené právní ochrany, před i po narození“. V duchu této zásady a římského práva („nasciturus pro iam nato habetur, quotiens de commodo eius agitur“) je deklarace zaměřena na zaručení spravedlivé právní ochrany nejbezbrannějším.