Ten zážitek či spíše příběh jednoho úseku mého života se začal odvíjet o prázdninách v červenci 1981. Tehdy mi bylo 35 let. Pracoval jsem tehdy u Pražských hotelů a restaurací, konkrétně v jejich podniku Obecní dům Praha jako provozní technický vedoucí. V praxi to znamenalo, že jsem měl na starosti, aby bylo nejen v restauraci a její kuchyni, ale i v baru a kavárně s cukrárnou všechno funkční. Pokud ne, jejich vedoucí mi to hlásili a urgovali opravu, kterou jsem zajišťoval já. I opravy sociálních zařízení apod. Dále jsem fungoval i jako nákupčí porcelánu, příborů, nádobí, lednic a chladících boxů, sporáků, atd., atd. Dělal jsem také vše pro chod podniku a pro spokojenost hostů.
Vzhledem k tehdejšímu stavu celého Obecního domu, který měl léta chátrající prostory a namísto komplexní rekonstrukce se vše jen flikovalo a udržovalo v chátrání, měl jsem práce někdy až nad hlavu. Také moje žena Libuše, která je o 5 let mladší ode mne, pracovala tehdy v „Obecňáku“, jak se mezi Pražáky familiérně říkalo. Ona byla fakturantkou a seděla ob jednu kancelář na stejném patře. Byli jsme tenkrát manželé už sedmý rok a měli jsme 5 letou dcerku Aničku. Tu jsme v době, když jsme byli v práci, měli v mateřské školce. Už 3 roky po sobě jsme spolu se ženou jezdili s ještě jednou kolegyní na letní podnikový tábor pro děti zaměstnanců. Každý rok Obecní dům pronajal 8 třílůžkových chatiček a jednu 6 lůžkovou o dvou místnostech v kempu Židova strouha, který se nachází asi 4 km po proudu Lužnice pod Bechyní.
Je to v lesích při ústí potoka Židova strouha, který teče skalnatým klikatícím se kaňonem. Byl tam i pionýrský tábor, kuchyně s jídelnou pro hosty, trafika, kiosek s občerstvením a půjčovna pramiček. Zkrátka bylo to tam moc prima. Ten tábor byl spíše takový rodinný. Děcek nebylo nikdy více jak 18, náš táborní režim volný, v podstatě si děcka mohla dělat co chtějí, jen se nesměla bez dovolení nikam vzdalovat nebo bez dozoru chodit do Lužnice. Hrál se tam stolní tenis, volejbal, chodilo se na výlety a večer se párkrát udělal táboráček s opékáním špekáčků.
Ty menší děti říkaly mé ženě teto, mě strejdo, ti starší nás oslovovali křestními jmény. Jak říkám, žádný takový ten tábor s nástupy, vztyčováním vlajky, rozdělením do oddílů a tak podobně. Ten rok na počátku července odjela moje žena s dětmi na tábor sama, tedy jen s kolegyní paní Olgou a také s sebou vzala naší dcerku, protože jsem měl práce jak na kostele, zrovna jako naschvál jsem musel zařizovat opravu po prasklé vodě a promáčených stropech v jedné části Obecňáku a dojet do podniku Karlovarský porcelán s naší podnikovou 1203 nakoupit nové talíře pro naši Francouzskou restauraci. Z Varů jsem přivezl bedny s nádobím ve čtvrtek odpoledne, pomohl to skladníkovi vybalit, načež jsem jel domů. Od pondělka jsem měl dovolenou a měl jsem alespoň ten týden strávit se ženou a dcerkou na „Židárně“, jak jsme to tam familiérně nazývali. Zavolal jsem našemu řediteli, zda mohu odjet už v pátek, že všechno je zařízeno, nádobí dovezeno a je už ve skladě. Říďa nakonec blahosklonně svolil: No jo, tak jeď, když už to nemůžeš vydržet" a já vnitřně zajásal. Nevím co mne tam tak popohánělo, bylo už pět odpoledne, ale já si přesto bleskově sbalil věci do sportovní kabely, pozavíral plyn, vodu, okna, snesl kabelu do před domem stojící škody 105, hodil ji na zadní sedačku a vyrazil směr Bechyně.

Po cestě začalo pršet a vypadalo to, že ten večer a nejspíš i noc už ani nepřestane. Však také v rádiu říkali, že je zataženo, hlavně nad západními a jižními Čechami, kde souvisle prší. V Táboře jsem byl zhruba za hodinu a třičtvrtě a v Bechyni za další půlhoďku, tedy kolem 20:30. Protože jsem měl hlad jako herec a věděl jsem, že na „Židárně" v tuhle dobu je už jídelna zavřená (večeře se tam vydávaly od 18:00 do 19:30), zašel jsem do jedné z bechyňských restaurací na véču. Pak jsem asi ve 21:15 zase sedl do auta a vyrazil přes bechyňský jednoobloukový most po okresce směrem na Nuzice a na rozcestí, samozřejmě již za tmy a v hustém dešti, jsem odbočil na vyškvárovanou lesní cestu a pomalu po ní sjížděl dolů do údolí Lužnice. Projel jsem kolem pionýrského tábora vlevo, odbočil doprava do kempu, pomalu minul jídelnu a na place sloužícím za parkoviště jsem zastavil. Mrknul jsem na hodinky. Bylo 21:40. Kdyby tak nechcalo, vyndal bych si kabelu a šel hledat manželku s dcerou, ale takhle jsem se rozhodl ji zatím ponechat v autě. Jen jsem si vytáhl pláštěnku, takovou tu endéráckou perelínu s kapucí, která měla na jedné straně žlutou barvu a na druhé modrou. Já ji měl zrovna modrou navrch. Oblékl jsem ji na sebe, navlékl kapuci a vykročil z parkoviště na polní cestu. K chatkám, které obývaly děti i vedoucí našeho letního dětského podnikového tábora byly, ostatně jako každý rok, až na samém konci kempu, kde mezi nimi a řekou byla asi 50 m široká louka. Lilo jako z konve, pod nohama mi čvachtalo.
Věděl jsem, že Líba bude s kolegyní Olina bydlet v té srubové větší chatce. Ona že bude s Aničkou v jedné třílůžkové místnosti, kde jednu postel drží pro mne a ve druhé že zase bude Olina a dvě další nejmladší dětičky. Už jak jsem se blížil k této chatě, viděl jsem, že okenice se žaluziemi jsou zavřené. Když jsem došel k ní, tak na jedné byla uvnitř tma. Asi se tam už spalo. Obešel jsem chatu a skrze škvíry v žaluziích zavřených okenic jsem viděl světýlko. Opatrně jsem rukou trochu vyklopil žaluzii a viděl na dvoulůžku spinkat naší dcerku. Oddělené lůžko, které bylo určeno pro mne bylo prázdné a ustlané. Vedle Aničky ale postel byla prázdná rovněž. Líba tam nebyla…?
Aniž bych podezříval hned, napadlo mne, že Líba asi šla zkontrolovat děti i v dalších chatkách a že se někde zakecala. Ostatně bylo teprve 22:00, tedy čas oficiální večerky. Byl jsem zvědavý a tak jsem se vydal i já na obchůzku osmi zbývajících trojlůžkových chatek. U té první v níž bylo zhasnuto jsem slyšel klukovský hovor… „Á…Staník Strnadů, syn našeho skladníka s Otíkem Roštejnským, syn kuchaře a Zdenda Mejstříků, který byl zase synem naší mzdové účetní si vyprávěli jakési strašidelné povídky. Kluci 10, 11 a 12 let…“
Patrně ale nebylo nic co by vás zatajoval, a tak jsem pokračoval, dokud jsem nezahlédl dívky u poslední chatky. Tu jako minule obývaly tři slečny… Hanka Rudovská a Dana Pánová, obě sedmnáctky, z nichž Hanka byla při těle, taková kozatka s dlouhými blond, pěšinkou uprostřed hlavy rozdělenými vlasy. Dana Pánová byla na rozdíl od ní vyšší a štíhlejší tmavovláska s bohatými kudrnatými vlasy. Věděl jsem, že chodí na střední ekonomickou školu a byla dcerou naší kádrovačky. Třetí byla šestnáctiletá Zlatka Strnadová, sestra Standy Strnada a dcera našeho skladníka. Z chatky se ozýval smích a pak jsem slyšel „Fááánt…fáánt!“
Jinými slovy, situace se vyvíjela v místnosťech a hrách kolem táborového naturálního prostředí. Dále se však příběh vyvíjel k nečekaným zvratům a popisovaným situacím, které se dotýkají intimních vztahů a osobních rozporů. Ačkoliv na první pohled může text působit jako sekvence erotických scén a hrůzostrašných momentů, je vyprávění složitým mosaikem vzpomínek, emailů a vyprávění několika postav v různých věkových fázích a jejich mezilidských interakcí, které se dotýkají sexuality, rodinných vazeb a moci v pracovně-společenském kontextu.