Červená budova z gotických cihel dodnes budí respekt. Architekt Josef Hlávka ji navrhl s jasným a na svou dobu nevídaným záměrem. Zemská porodnice u Apolináře tak nesloužila jen jako moderní lékařské zařízení, ale pro utajené porody představovala především bezpečný azyl. Jaké důsledky hrozily neprovdané těhotné ženě na přelomu 19. a 20. století? Na přelomu 19. a 20. století čelily neprovdané těhotné ženy drtivému společenskému a právnímu tlaku. Tehdejší patriarchální společnost a rakouské právo, vycházející z Všeobecného zákoníku občanského (ABGB), stavěly matky a jejich nemanželské děti do značně znevýhodněné pozice. Děti neměly stejná práva na dědictví ani status jako děti manželské.
Těhotenství svobodné ženy bylo vnímáno jako obrovská hanba, morální selhání a hluboký společenský přečin, který okamžitě izoloval dotyčnou ženu na okraj společnosti. Ženám hrozil okamžitý vyhazov ze zaměstnání bez jakékoliv náhrady, což bylo pro služebné, dělnice či vychovatelky likvidační, a velmi často docházelo k jejich úplnému vyloučení z rodiny i širší komunity. Jaké stopy její temné i hrdinské historie jsou v budově k vidění dnes?
V nejextrémnějších případech, kdy se těhotenství nepodařilo utajit a porod proběhl v tajnosti mimo nemocnici, docházelo k vraždě novorozence. Zoufalé matky to vnímaly jako jedinou možnost. Možnost absolvovat utajené porody v Zemské porodnici u svatého Apolináře tak pro ně představovala doslova záchranu života a jedinou humánní alternativu před zoufalými činy. V dobách, kdy nemilosrdná měšťanská morálka dokázala svobodné matce spolehlivě zničit život, byla možnost porodit anonymně pod ochrannými křídly Apolináře tou jedinou záchranou před veřejným lynčem.
Jak genialita architekta Josefa Hlávky propojila estetiku s požadavky tehdejší doby?
Zemská porodnice u svatého Apolináře vznikala v letech 1867 až 1875 podle návrhu architekta Josefa Hlávky, který byl tehdy pověřen vybudováním moderního lékařského zařízení nahrazujícího již nevyhovující starou pražskou porodnici. Hlávka se před samotným projektováním vydal na studijní cestu po Evropě, aby načerpal inspiraci v tehdejších nejmodernějších špitálech. Navrhl komplex v tehdy nevídaném pavilonovém systému z režných cihel, který byl inspirován severoněmeckou gotikou. Uspořádání budovy tvořené středovým traktem a křídly obklopujícími vnitřní dvůr hrálo klíčovou roli v boji s největším strašákem tehdejšího porodnictví a to horečkou omladnic (poporodní sepsí).
Hlávkův systém umožňoval v případě propuknutí nákazy okamžitě a hermeticky izolovat jednotlivá oddělení a zabránit masovému šíření infekce. Hlávka navrhl široké chodby, vysoké stropy a velká okna, která do interiérů propouštěla obrovské množství denního světla a slunečních paprsků. Společně s pokročilým systémem přirozeného větrání a unikátním horkovzdušným vytápěním dokázala budova neustále cirkulovat čerstvý vzduch a eliminovat vlhkost.
A jak byla budova koncipována pro absolutní anonymitu tajným rodičkám?
Architektonické řešení bylo od počátku navrženo s cílem poskytnout absolutní ochranu a anonymitu ženám, které potřebovaly porodit v naprostém utajení. Josef Hlávka do komplexu zakomponoval samostatný vedlejší vchod určený výhradně pro tajné rodičky. Tento vchod byl situován mimo hlavní ruch, vedl z postranní uličky přímo do uzavřeného traktu a byl přístupný ve dne i v noci. Služba u těchto dveří fungovala nepřetržitě a byla organizována tak, aby žena při vstupu nepotkala nikoho kromě určené porodní babičky.
Logistika utajených porodů byla rozdělena podle finančních možností rodiček, avšak princip anonymity zůstával nekompromisní pro všechny. Bohatší ženy si mohly zaplatit pobyt v prvotřídních, samostatných pokojích s veškerým komfortem, kde byly po celou dobu izolovány od ostatních pacientek. Chudší ženy, které na poplatky neměly dostatek prostředků, mohly v porodnici odpracovat dny před porodem a po něm například praním prádla nebo úklidem. Byly ubytovány na společných sálech, ale stále v rámci přísně střeženého a odizolovaného oddělení.
Aby byla identita žen chráněna před zvědavou veřejností, rodinou i policií, uplatňovala se v praxi mimořádná opatření: Ženy měly legální možnost vstoupit do budovy a pohybovat se v ní se zakrytou tváří, k čemuž nejčastěji využívaly škrabošky, masky nebo husté černé závoje. Nikdo z personálu nesměl ženu nutit, aby si masku sundala, a její obličej mohl být odhalen pouze o samotě před ošetřujícím lékařem nebo porodní asistentkou při samotném lékařském zákroku. Jména rodiček se nezapisovala do běžných nemocničních knih; jejich skutečná identita byla uložena v zapečetěné obálce, kterou lékař otevřel pouze v případě úmrtí rodičky. Pro personál platila striktní, zákonem vymáhaná povinnost mlčenlivosti, jejíž porušení se trestalo okamžitým propuštěním a ztrátou profesní licence.
Co z toho vidíme dnes na výstavbě a v duchu Apolináře?
Špitál funguje bez jediné pauzy už od roku 1875, což z něj dělá nejdéle nepřetržitě sloužící porodnici na celém světě. Dnes je z ní špičkové centrum Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a 1. LF UK, kde se lékaři perou o životy extrémně nedonošených dětí a řeší ty nejsložitější porody. Architektonický koncept Josefa Hlávky zůstal v jádru netknutý, takže v interiérech pořád najdete původní vysoké stropy, obří okna a klenby z režných cihel, které tehdy pomáhaly krotit obávané infekce. Srdcem celého komplexu je unikátní kaple svatého Kříže v prvním patře. Nachází se přímo nad hlavním vjezdem v křížení chodeb, takže tvořila duchovní pupeční šňůru, která spojovala všechna křídla budovy. Kaple se pyšní nádhernou klenbou s jediným středovým sloupem a bohatými malbami. V minulosti se v ní křtili novorozenci, u nichž hrozilo, že nepřežijí ani první hodiny na světě.
Apolinář od samého začátku držel ochrannou ruku nad ženami, které společnost kvůli těhotenství odsoudila. Hlávkův promyšlený design a tehdejší pokrokoví doktoři dokázali skloubit špičkovou medicínu s absolutním bezpečím. Tradice v cihlových kulisách neskončila ani dnes. Z utajeného azylu se stalo moderní centrum na záchranu těch nejkomplikovanějších případů. Nekompromisní touha jít proti proudu a diktovat světu vlastní pravidla nespojovala nejen ženy hledající azyl v pražské porodnici, ale i slavnou návrhářku Elsu Schiaparelli.
Tajemné vchody, škrabošky u porodu a gotický azyl u Apolináře
Čelily totální sociální sebevraždě. Společnost i tehdejší rakouské právo braly svobodné těhotenství jako obrovskou hanbu a morální selhání. Ženám hrozil okamžitý vyhazov z práce a úplné vyloučení z rodiny. Nemanželské děti navíc neměly stejná práva na dědictví ani status, což zoufalé matky v extrémních případech dohánělo až k vraždám novorozenců. Jak architekt Josef Hlávka propojil estetiku budovy s tehdejším bojem proti infekcím? Hlávka navrhl komplex z režných cihel v nevídaném pavilonovém systému inspirovaném severoněmeckou gotikou. Toto uspořádání hrálo klíčovou roli v boji proti obávané horečce omladnic - umožňovalo totiž hermeticky izolovat jednotlivá křídla a zastavit nákazu. Široké chodby, vysoké stropy a pokročilé horkovzdušné vytápění navíc zajišťovaly neustálou cirkulaci čerstvého vzduchu.
Do komplexu vedl samostatný boční vchod z postranní uličky, přístupný non-stop, kde žena nepotkala nikoho kromě porodní asistentky. Rodičky se mohly po budově pohybovat v černých závojích nebo škraboškách a personál je nesměl nutit masku sundat. Skutečná jména se nezapisovala do knih, ale ležela v zapečetěné obálce, která se otvírala jen v případě úmrtí. Logistika pamatovala na všechny. Zatímco bohaté ženy si platily izolované luxusní pokoje, chudší rodičky mohly pobyt v utajení jednoduše odpracovat před porodem nebo po něm - nejčastěji úklidem nebo praním prádla. Byly sice ubytovány na společných sálech, ale stále v rámci přísně střeženého a odizolovaného oddělení s garancí anonymity.
Apolinář funguje bez pauzy od roku 1875, což z něj dělá nejdéle nepřetržitě sloužící porodnici na světě. Interiéry si zachovaly původní klenby a vysoké stropy. Duchovním srdcem je kaple svatého Kříže v prvním patře s jediným středovým sloupem a bohatými malbami, kde se dříve křtili novorozenci v ohrožení života. Zkusme si připomenout i vývoj porodnictví: od dávných kultur po osvícenství a následný rozvoj zdravotnické péče, kterou dnešní klinika dále rozvíjí.

Historie porodnické péče a jejich vliv na současnou praxi
V dávných dobách asistovaly rodičkám často starší ženy z rodiny; první odborné texty a postupy vznikaly v průběhu antiky a středověku. Ve 14.-18. století se v Evropě formovaly první tištěné příručky pro porodní báby a postupně docházelo k profesionalizaci této profese. Osvícenství a císařovny Marie Terezie a Josefa II. zásadně změnily medicínu a porodnictví: bylo zavedeno školení porodních babiček, povinné přednášky z anatomie a pitvy, vznikly porodnice a vzniká systematická péče o těhotné ženy. První velká evropská porodnice vznikla již v 18. století, a to v Göttingenu, následně se rozšířila do dalších zemí. V 19. století pak horečka omladnic skýtala významné výzvy, které řešil Ignác Filip Semmelweis mytím rukou a zavedením hygienických postupů; jeho poznatky sice zpočátku nebyly přijaty, ale později zachránily mnoho životů.
V průběhu 19. století a na počátku 20. století došlo k zásadní proměně porodnictví v Čechách a Rakousku: zavádějí se nové zákony, standardy vzdělání a vznikají nové porodnice i školy. V Praze sehrála významnou roli Vlašského špitálu a následně Apolinář, který svým způsobem spojil moderní medicínu s humánními zásadami a ochranou soukromí rodiček. Dnes je Apolinář součástí Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a 1. LF UK a nadále si udržuje historicky vynikající postavení při řešení složitých porodů a péči o novorozence.
Krátká poznámka k doprovodným pramenům: texty a vizuály shrnují bohatou historii, která sahá od starověkých bohyní porodu až po moderní porodnické standardy. Kaple svatého Kříže a původní gotické prvky v Apolináři odrážejí kontinuitu z dávné minulosti až po dnešní špičkové zdravotnické služby.