Starší dějiny babictví v českých zemích probíhaly v kontextu dějin celoevropských a jsou tak popsány Historie babictví a porodní asistence ve světě.
Počátek vědeckého porodnictví - 18. První kvalitně vzdělaní porodníci dorazili do rakouského císařství v 18. století.
Oproti kolegům ve Francii, Anglii nebo Holandsku se zde moderní poznatky aplikuji se značným zpožděním, typicky více než o století později.
Velký vliv na znalostní posun měla nejprve vláda císařovny Marie Terezie a následně jejího syna Josefa II.
Gerhard von Swieten (1700-1772) působil v holandském Leidenu, v roce 1745 se však stal osobním lékařem Marie Terezie a přesídlil do Vídně.
Působil v rakouském císařství jako vynikající organizátor lékařské péče, zasloužil se o značný pokrok lékařského školství.
Na sousoší Marie Terezie ve Vídni je umístěna i Swietenova socha.
Von Swieten císařovně doporučil porodníka Heinricha Johana Nepomuka Crantze (1722-1799), který byl poslán na studia do Paříže.
V roce 1756 sepsal 500stránkovou učebnici Einleitung in eine wahre und gegründete Hebammenkunst, která byla ještě v témže roce vyšla v českém překladu v Praze.
Překlad provedl František Ferdinand Kirchmayer (1697-1765), bývalý děkan lékařské fakulty pražské univerzity.
Další významnou učebnicí pak byla kniha Rafaela Johanna Steideleho (1737-1823), který byl jedním ze zakladatelů vídeňské porodnické školy a který porodnictví vyučoval 43 let.
V roce 1775 vyšla jeho Lehrbuch der Hebammenkunst (Učebnice babictví).
Do češtiny tuto oblíbenou učebnici přeložil český porodník Hynek Ruth (1731-1797), který u Crantze ve Vídni studoval.
Český překlad knihy vyšel v roce 1778, dále v roce 1779 a 1792.
Posledním významným dílem, které ovlivnilo porodnictví v rakouském císařství a které vyšlo na sklonku 18. století byla kniha Georga Wilhelma Steina (1731-1803) Teoretische Anleitung zur Geburtshülfe (Teoretický úvod do porodnictví), která vyšla v roce 1797.
Univerzitní porodnická klinika u sv. V roce 1789 byla otevřena porodnice a nalezinec v budově u kostela sv. Apolináře na Novém Městě pražském, která byla v roce 1803 transformována na Univerzitní porodnickou kliniku a v roce 1875 zde byl otevřen velkorysý areál Zemské porodnice.
Kromě Meliče byl klíčovou osobností vznikající pražské porodnické školy Antonín Jan Jungmann (1775-1854), který vedení kliniky převzal v roce 1824.
Antonín Jungmann byl mladším bratrem známého jazykovědce Josefa Jungmanna.
I Antonín Jungmann se též zajímal o jazyky a napsal významné dílo o Indii a sanskrtu.
Antonín Jungmann byl v letech 1839-1840 rektorem Karlovy univerzity, pozoruhodné je, že zde předešel svého bratra Josefa, který je v rektorském křesle vystřídal v roce 1840.
Za svůj život Jungmann viděl na 50 000 porodů.
Významně využívána byla jeho kniha Umění babické, která poprvé vyšla v roce 1814.
Na porodnické klinice u Apolináře působil též František Jan Mošner (1797-1876), který později přešel na Moravu do Olomouce, kde působil nejprve jako profesor na univerzitě a od roku 1834 dokonce jako rektor univerzity.
V roce 1847 sepsal českou učebnici Babictví.
Od poloviny 19. století mohly praxi vykonávat jen kvalifikované porodní báby, situace se tak velmi významně a rychle zlepšila ve srovnání se situací v roce 1826.
V rakouském císařství, resp. od roku 1867 v Rakousku-Uhersku byla činnost porodních bab či porodních babiček regulována, jak c.k. ministerstvem pro vnitřní záležitosti, tak c.k. ministerstvem pro vyučování.
Každá porodní bába musela složit poměrně obtížnou zkoušku a po jejím úspěšném absolvování pak též přesně formulovaný slib porodní babičky.
V druhé polovině 19. století vyšla česky (i německy) řada dalších učebnic, kde celkový pokrok oboru nejlépe ilustruje kniha Porodnictví pro babičky z roku 1910, kterou sepsal velmi zkušený pedagog a významný zástupce pražské porodnické školy Václav Rubeška (1854-1933).
DOLEŽAL, Antonín. Od babictví k porodnictví. 1. vydání. Karolinum, 2001. s.
Právě odsud si, my ženy, odnášíme své ranečky „na startovací čáře“.
Počátky ústavní péče o rodičky v Praze jsou spojeny s tzv. vlašským špitálem, který vznikl na počátku 17. století.
(r. 1602 získal vlastní budovu na Malé straně ve Vlašské ulici) zásluhou početné kolonie Italů, kteří se zde usazovali během 15. a 16.
Zpočátku měl sloužit chudým nemocným bez bližšího určení.
V 2. polovině 18. století se jeho charakter vyhranil v souvislosti s osvícenskými reformami Marie Terezie a Josefa II.
Marie Terezie proto nařídila vybudovat pro svobodné nastávající matky a nalezence v Praze zvláštní ústav.
Zanedlouho poté, v červnu toho roku, tam bylo tedy přemístěno 8 rodiček a 177 dětí.
Mohly se sem uchylovat k porodu tzv. padlé ženy (tj. svobodné matky).
Ty, které měly potvrzení faráře o chudobě, zde rodily zadarmo, ale musely za to kojit ústavní děti.
Dochoval se dokonce i tehdejší inventář, z kterého je patrné, že 20 postelí pro šestinedělky bylo odděleno závěsy, v místnosti bylo mimo jiné plechové umývadlo a dětská vanička.
Porodnice ve vlašském špitále hrála významnou roli i v historii výuky porodnictví v Čechách.
Existují doklady o tom, že pražská lékařská fakulta zkoušela porodní báby sice již v 17. a 18. století, ale většina z nich zůstávala bez zvláštního školení jen na základě praktických zkušeností získaných od svých kolegyň.
Až od poloviny 18. stol. byly vydávány různé dekrety a nařízení, které se snažily podchytit a zlepšit přípravu těchto porodních bab.
Doporučovaly se jim přednášky profesora anatomie.
V 60. letech stejného století se pak poprvé setkáváme s tím, že speciální zkoušky z porodnictví skládali i muži, nejprve ranlékaři, poté i adepti doktorátu medicíny.
Vznikala v rámci budování zdravotních ústavů nařízeném Josefem II. v tzv. direktivních pravidlech.
V Praze se realizace tohoto Josefova nařízení protáhla na léta, porodnice s nalezincem byla ale otevřena jako první.
Nacházela se v nadačním domě u kostela sv. Apolináře na Novém Městě čp.
První porod se uskutečnil v květnu 1789.
Téhož roku v srpnu sem pak bylo za úsvitu přestěhováno ze zmiňovaného vlašského špitálu 30 žen a 903 dětí.
Nová porodnice měla tehdy kapacitu 50 lůžek.
Platící rodičky si mohly vybrat ošetření na první, druhé, či třetí třídě.
V posledně jmenovaných pak byly umístěny i neplatící ženy.
Jen ty mohly být demonstrovány posluchačům.
Na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice Slaný přicházejí děti na svět už téměř osmdesát let.
Od té doby se prostředí porodnice výrazně proměnilo…
Po válce pomáhaly ženám porodní asistentky i řádové sestry.
Psal se rok 1947, když ve staré budově nemocnice ve Slaném, kterou nyní známe jako budovu A, vzniklo gynekologicko-porodnické oddělení, v jehož čele stanul primář MUDr. Veverka.
První patro sloužilo jako porodnice a nacházel se zde také operační sál a místnost pro novorozence.
Jelikož v poválečném období ještě neexistovalo dětské oddělení, pečovali o miminka porodníci.
V porodnici sloužily porodní asistentky a na gynekologii pomáhaly řádové sestry, které současně instrumentovaly a podávaly anestézii.
V 50. letech získala porodnice samostatný pavilon Rok 1948 byl v historii Československa zlomový a dotkl se i fungování zdravotnictví.
Komunistický puč mimo jiné přinesl znárodnění všech zdravotnických zařízení a v roce 1951 byl vydán zákon o jednotné léčebné a preventivní péči.
Ve slánské nemocnici na sklonku 50. let došlo i k další důležité změně.
V roce 1959 se zásluhou MUDr. Marušákové přestěhovalo gynekologicko-porodnické oddělení do samostatného pavilonu a v budově D, kam bylo přemístěno, zůstalo až do současnosti.
Tehdy zde vzniklo gynekologické oddělení, dva operační sály, vyšetřovny, porodnické oddělení, dva porodní sály a novorozenecké oddělení.
Péči o pacientky ovšem už nezajišťovaly řádové sestry.
Ve stejném roce byl také během akce Z, jak se říkalo neplacené pracovní činnosti obyvatel v dobách socialismu, postaven dětský pavilon.
O novorozence se tak začali starat pediatři.
V 90. letech nastal prudký rozvoj laparoskopických operací.
Primář MUDr. Veverka vedl slánské gynekologicko-porodnické oddělení až do roku 1965.
Během nadcházejících dekád se na postu přednosty oddělení vystřídali MUDr. Bohata, MUDr. Seifert, MUDr. Holub a MUDr. Hamouz.
Za jejich působení celá budova procházela drobnými rekonstrukcemi, které měly za cíl zlepšení péče o rodičky.
V roce 1989 nastoupil do funkce primáře MUDr. Ullrych a pod jeho vedením došlo v 90. letech k rozvoji mini invazivní operační léčby - laparoskopie.
Aby bylo možné tyto operace realizovat, prošly operační sály rekonstrukcí.
V roce 1995 vznikla při gynekologicko-porodnickém oddělení charitativní organizace „Nadace MATEŘSTVÍ prim. MUDr. Jaroslava Nachtigalovi, o. p. s.“, vedená MUDr. Shonem.
Svůj název získala po MUDr. Jaroslavu Nachtigalovi, vynikajícím primáři dětského oddělení slánské nemocnice.
Dodnes se nadace podílí na neustálé modernizaci oddělení.
Díky ní mohly být mimo jiné v porodnici jako na prvním oddělení ve slánské nemocnici vybudovány nadstandardní pokoje.
Došlo také k rekonstrukci porodních sálů a přístavbě porodnického sálu pro alternativní porody.
Narostl zde počet porodů, a to jak ze slánského regionu, tak i z ostatních okresů.
90. léta však nebyla jen obdobím rozvoje a budování, ale také se nesla ve znamení boje o zachování nemocnice a jejího chodu bez omezení péče.
Díky všem zaměstnancům, vedení nemocnice, zřizovateli (Město Slaný) a v neposlední řadě velkému úsilí starosty RNDr. Rubika, byly všechny snahy o zrušení anulovány.
Nové dětské oddělení navazující na gynekologicko-porodnický trakt Od počátku 90. let se změnil pohled na léčbu, hospitalizaci a vyšetření dětských pacientů, čímž došlo k nižší potřebě lůžek na dětském oddělení.
Z těchto důvodů bylo v roce 2004 vybudováno nové dětské oddělení v přímé návaznosti na gynekologicko-porodnický trakt.
Od roku 2008 se stal primářem oddělení MUDr. Wohlgemuth, který přebral štafetu v rekonstrukcích a zvyšování kvality poskytované péče.
V roce 2009 byly zrekonstruovány operační sály a přistavěno nové gynekologické oddělení, kde jsou vybudovány dva nadstandardní pokoje a nový pokoj pro operantky s vlastním sociálním zařízením.
Rozsáhlá rekonstrukce přinesla rodičkám moderní a útulné prostředí i unikátní rodinný pokoj.
Pod vedením současné primářky MUDr. Matouškové byla v roce 2015 zahájena rozsáhlá rekonstrukce celé budovy včetně připojeného dětského oddělení.
Na porodnickém oddělení byly dispozičně změněny porodní sály, které jsou nyní v samostatné části.
Na oddělení šestinedělí vznikly nové dvojlůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením, které novopečeným maminkám přinášejí soukromí.
Nejstarší ženské povolání bylo porodní babictví.
Porod byl brán jako normální součást života ženy, a proto se porodnictví věnovaly od pravěku zkušené ženy, tzv. porodní báby.
Ty se dostaly od dob Josefa II. (2. polovina 18. století) pod státní kontrolu, musely chodit na školení a skládat zkoušky.
Vždyť ještě v 18. století končil každý 77. porod smrtí rodičky a o novorozenecké úmrtnosti z tehdejší doby neexistují věrohodná data.
Na počátku 19. století začínají porody probíhat také v ústavech pod dozorem a za vedení lékařů.
Mateřská úmrtnost při nich však byla zpočátku větší než při porodech v domácnosti.
V porodnicích tehdy vládly neutěšené hygienické poměry, lékaři a medici přicházeli z pitev rovnou k porodům bez jakékoli dezinfekce rukou.
Až díky I. P. Semmelweisovi, kterého napadlo, že se k rodičkám dostávají „mrtvolné částky“ z pitev, se začalo v r. 1847 užívat k dezinfekci rukou mytí v chlorovém vápně.
Zásluhou tohoto opatření klesla úmrtnost matek v ústavech z 18% na 1%.
Vědeckou mikrobiologii, která začala postupně objasňovat působení mikroorganismů na lidský organismus, založil geniální chemik Louis Pasteur (1822-1895), bakteriologii aplikovanou v medicíně rozvíjel německý lékař Robert Koch (1834-1910).
Začala éra dezinfekce a sterilizace nástrojů a prádla - spolu s dalšími pokroky v medicíně to vedlo ke stále bezpečnějším porodům.
Ve 20. století bylo porodnictví u nás již na velmi dobré úrovni.
Prudký rozvoj vědy - chemie, fyziky, bakteriologie, techniky, farmakologie a po 2. světové válce vznik nového oboru - anesteziologie, to vše vedlo k bouřlivému rozvoji porodnictví a k snižování mateřské i novorozenecké úmrtnosti.
První kontakt s porodnictvím Narodila jsem se před 80 lety.
Můj porod mohl stát moji maminku život.
Rodila doma za pomoci porodní báby.
Lůžko bylo neúplné a maminka velmi silně krvácela.
Pro další čtyři porody již moji rodiče raději zvolili porod v ústavu pod dohledem lékaře.
Když jsem po promoci na lékařské fakultě před 55 lety nastoupila jako sekundární lékařka na porodnicko-gynekologické oddělení jedné okresní nemocnice, probíhaly porody již převážně v ústavech.
Porody v domácnostech už byly výjimkou, způsobenou převážně tím, že rodička nestihla včas dojet do porodnice.
Porodnické kleště, k jejich používání došlo až v 18. a 19. století, se v padesátých létech 20. století užívaly čím dál tím vzácněji.
Úplně se přestaly používat tzv. vysoké kleště, které byly nebezpečné jak pro matku, tak pro plod.
V roce 1954, kdy jsem pracovala v okresní nemocnici, byl jediným dostupným antibiotikem penicilin.
Anestézie podávaly řádové sestry kapáním éteru přes mulovou roušku na drátěné masce.
Pokoje pro šestinedělky byly mnoholůžkové, na chodbě jeden společný záchod pro celé oddělení a jedna sprcha.
Noční služby sloužila vždy jen jedna mladá lékařka, příslužbu měl lékař z jiného oboru (chirurg, ORL, očař, pediatr, internista).
Příslužba nám tedy moc nepomohla!
K operacím jsme přivolávaly primářku z domova.
Na klinice Po roce práce v okresní nemocnici jsem se dostala na porodnicko-gynekologickou kliniku.
Kromě běžných porodů (okolo 3600 za rok) se zde shromažďovaly také všechny případy komplikovaného těhotenství nebo porodu z celého kraje.
Při tehdy minimálním personálním obsazení lékaři to byla vysilující práce.
Na tomto pracovišti jsem působila téměř 40 let a zažila jak převratný rozvoj v tomto oboru, tak všechny myslitelné patologie kolem těhotenství a porodů.
Na ohromným pokrokům během těchto 40 let patří např. úspěšné léčení nesnášenlivosti krevního faktoru Rh výměnnými transfuzemi u novorozenců, které jsme v počátcích prováděli my, porodníci.
Velkým přínosem bylo také léčení novorozenecké žloutenky tzv. modrým světlem, imunizace proti D-protilátkám.
Úspěšně se rozvíjela i transfuzní služba, která byla a je nenahraditelným partnerem porodníků.
Velkým přínosem v medicíně byl vynález ultrazvuku.
Právě v porodnictví našel diagnostický ultrazvuk výborné uplatnění - první přístroj dostala naše klinika v 70. létech.
Od těch dob se přístroje stále vylepšují a diagnostika jejich pomocí se stává preciznější.
V dalších létech bylo porodnictví obohaceno o kardiotokografické přístroje k sledování srdečních ozev plodu a děložních stahů.
Na náš první klinický přístroj mám humornou vzpomínku.
V době socialismu byl naprostý nedostatek valut k nákupu kvalitních přístrojů z tzv. kapitalistické ciziny.
I kupovaly se lacinější přístroje ze zemí Varšavské smlouvy.
O co lacinější, o to méně kvalitní.
Když byl na kliniku dodán tento přístroj z NDR, technik dodávající firmy nám demonstroval jeho používání.
K břichu rodící matky připevnil snímací elektrodu a zapnul přístroj. A tu se ozvala píseň: „Škoda lásky, kterou jsem tobě dala…“
Všichni, včetně rodičky jsme strnuli, technik asi byl překvapen nejvíce.
Pak se zjistilo, že přístroj místo snímání ozev plodu snímal program rozhlasu po drátě, umístěného ve vedlejší místnosti.
Inu, kouzlo nechtěného!
Podobné zkušenosti jsme měli i s dalšími přístroji z onoho východního bloku - byly neustále v opravách.
V poválečném období se začal rozvíjet obor anesteziologie a resuscitace.
Ještě v prvních letech svého působení na klinice jsem zažila narkózy, které podával rentgenový laborant kapáním éteru.
Od roku 1960 měla klinika již svého vyškoleného anesteziologa, a v r. 1982 převzalo péči o anesteziologii a resuscitaci nově vytvořené fakultní oddělení anesteziologicko-resuscitační.
Je známé pořekadlo: „Dobrý chirurg si zaslouží dobrého anesteziologa, špatný jej nutně potřebuje“.
Myslím, že tento obor, umožňující vysoce náročné, dříve nemyslitelné operace, poskytující komfort bezbolestných operací i porodů, zachraňující smrtelně ohrožené nemocné, není dosud řádně doceněn.
V posledních 20 letech došlo k obrovskému rozmachu poporodní pediatrické péče.
Novorozenecká oddělení jsou vybavena inkubátory se zlepšenými ventilačními technikami, k dispozici je moderní účinná farmakoterapie.
Díky tomu dnes přežívají i novorozenci s extrémně nízkou porodní váhou.
Paradoxně vznikaly i tragédie.
V 60. létech bylo v některých zemích podáváno hypnotikum používané k léčbě těhotenských nevolností a zvracení, thalidomid (Contergan), jehož následkem byly porody dětí s poruchami vývoje končetin.
I v naší zemi se narodilo několik takto postižených dětí.
Nedokonalé inkubátory pro nedonošené s přívodem 100% kyslíku vedly mnohdy k poruchám zraku.
Černobylská havárie v r. 1986 měla následky i pro některé těhotné v době úniku radioaktivity - narodilo se více dětí s vrozenými vadami.
Pád železné opony měl příznivý dopad i na rozvoj vědeckého porodnictví.
V České republice se podstatně zlepšilo vybavení porodních ústavů jak diagnostickými přístroji (UZ, monitory, oxymetry), tak vybavení novorozeneckých center.
To vše vede k postupnému snižování úmrtnosti novorozenců a matek.
Mateřská úmrtnost, která byla v r. 1965 kolem 20 matek na 100 000 živě narozených dětí, poklesla v současnosti na 10.
V r. 2005 se kojenecká úmrtnost dostala na historické minimum, tj. 3 děti na 1000 živě narozených.
V uplynulých desetiletích vymizely choroby vedoucí k deformacím pánve - křivice, dětská obrna, kostní TBC, zmizely horečky omladnic, tetanus.
Na druhé straně se vyskytly nové chorobné stavy - infekce AIDS, drogové závislosti, posttraumatické deformace pánve.
Dnes rodí i ženy po operacích srdce, transplantacích ledvin, s míšní lézí.
Přibylo vícečetných těhotenství po umělém oplodnění, která jsou rizikovější než jednočetná.
Po svých letitých zkušenostech nemám pochopení pro stoupenkyně tzv. přírodních porodů bez přítomnosti lékaře, v domácnosti.
I matka, u které proběhlo těhotenství naprosto fyziologicky, tedy bezproblémově, se může během porodu nebo bezprostředně po něm dostat do stavu ohrožujícího život její i dítěte.
Rozhodují minuty, ve kterých jim může dobře vybavené porodnické oddělení zachránit život.
Zažila jsem to mnohokrát a nemíním vás děsit podrobnostmi.
Ale věřte mi!
Proč ale chtějí ženy rodit doma a ne v ústavu? Nemůžeme za to my porodníci sami? Asi ano.
Selháváme v chování.
Vzpomínám si na jedny inteligentní manžele, kteří vyžadovali za hluboké totality přítomnost otce na porodním sále.
Tehdy něco neslýchaného, přímo drzého!
Ona totiž přítomnost otce vyžaduje i patřičné vstřícné a ohleduplné chování personálu.
A to opravdu nebývalo v minulosti pravidlem.
Proč již za komunistů vyžadovaly mnohé rodičky u porodu přítomnost „svého“ lékaře, kterému důvěřovaly a který k nim byl laskavý?
Myslím, že se již mnohé změnilo k lepšímu.
Přítomnost otce u porodu je již bezproblémová, návštěvy, které za komunistů pokřikovaly pod okny porodnice na maminky v oknech, jsou již minulostí, rodička si může vybrat způsob porodu, zda chce či nechce klysma, mizí společné záchody pro 30 rodiček, pokoje mají většinou nadstandardní vybavení a maminky mohou mít novorozence u sebe na pokoji.
Tak bych si jen přála, aby do dnešních krásně a moderně vybavených porodnic přicházely zodpovědné maminky a setkávaly se s profesionálním, slušným a lidským přístupem porodníků, porodních asistentek a všeho personálu.
Autor: MUDr. Říkalo se jim všelijak. Babičky, porodní báby, ale taky báby pupkořezné, ženy položné nebo fušerky.
U porodů bývaly od nepaměti, než je vystřídali lékaři porodníci.
Co všechno ale musely porodní báby vědět a znát? „Žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná a bez smyslových vad.
Má mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty.
Má být klidné povahy, střízlivá, bez předsudků a nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala látky vyvolávající potrat za úplatu.“
Takhle měla vypadat porodní bába podle antického autora Sorana z Efesu.
Babictví jako první ženská profese
Jeho dílo O věcech ženských je považováno za nejlepší starověkou učebnici gynekologie a porodnictví.
Porodnictvím se ale zabývá už egyptský Ebersův papyrus z roku 1600 př. n. l.
O těhotenství, porodech a potratech píší Hippokrates nebo Aristoteles.
A už tehdy u porodů působily především zkušené ženy, tedy porodní báby.
Ve středověku začala některá hlavně německá města tuto profesi reglementovat, existovala nařízení, co báby smějí a nesmějí dělat.
Babictví jako první prokazatelně kvalifikovaná ženská profese je ale plodem osvícenství, uvádí Milena Lenderová.
Tehdy se také porodní báby musely začít vzdělávat.
Nejstarší zprávy o porodních bábách v českých zemích jsou už z konce 12. století.
O století později měl král Václav II. věnovat své vychovatelce Alžbětě, která působila i jako porodní bába, značný majetek za její dlouholeté služby.
Ve 14. století mělo v Čechách dojít k události, která mění pohled na možnosti středověké medicíny.
Podle nedávno publikované zprávy proběhl v Praze první císařský řez, při kterém přežila matka i dítě.
Na vzniku této hypotézy se podílel i docent Antonín Pařízek z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
„Po pravdě řečeno si vůbec nedovedu představit, jak takový císařský řez mohl vypadat, protože lidé v té době příliš neznali anatomii, fyziologii nebo antisepsi.“
Ale k císařskému řezu tehdejší lékaři přistoupili nejspíš proto, že se domnívali, že Beatrix Burgundská při porodu zemřela.
Podle všeho však nejspíš jen omdlela.
Povinné vzdělávání Ale zpět k porodním bábám.
Ty až do 18. století přiváděly na svět většinu dětí, hlavně na venkově.
V komplikovanějších případech jim pomáhali ranhojiči či lazebníci.
Přítomnost lékařů u porodu byla výjimečná.
I báby se ale musely řídit určitými regulemi.
Císařovna Marie Terezie vydala v roce 1753 zdravotní „Generální řád pro Království České“, který upravoval i babictví.
Nabádal porodní báby k čestnému chování, zakazoval pití vína a jiných alkoholických nápojů a trestal jakékoli předčasné vypuzení plodu a podávání léků šestinedělce i novorozenci.
Součástí Řádu byla i přísaha porodní báby.
Počátkem 19. století byl pro ně vydán první studijní řád, podle kterého se musely zúčastnit porodnického kurzu na univerzitě.
Alespoň dva měsíce se také musely věnovat praktickému vyučování přímo v porodnici.
V Praze takové kurzy probíhaly v nemocnici U Apolináře.
Zde v 19. století působil jako lékař bratr Josefa Jungmanna Antonín.
Antonín Jungmann byl také autorem učebnice Úvod k babení, která byla jednou z prvních učebnic porodnictví v Čechách.
V ní se například uvádí: „K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se, aby bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, neb churavá a rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese.“
Muži u porodu byli tabu.
Porody byly dlouho téměř výlučně ženskou záležitostí.
Muži lékaři se k nim ve větší míře dostávali až v průběhu 18. a 19. století.
Zpočátku jim chyběly praktické zkušenosti, které měly porodní báby, svou roli ale sehrála i dobová morálka.
Přítomnost muže u porodu měla mít podle zejména církevních představ „neblahý vliv na ctnost vdaných žen“.
I z toho důvodu je vlastně porodnictví relativně mladý obor medicíny.
Čtěte také A jaké bylo sociální postavení porodních bab? Ty věhlasné získávaly za své služby vysoké honoráře, podle dobových zpráv za vedení císařského porodu bába dostala až tisíc zlatých.
Obyčejná porodní bába však podle statistik z druhé poloviny 19. století vydělala na venkově jen 121 korun za rok a ve městě 216 korun.
To znamená průměrně za den 46 haléřů!
Porodní báby si proto zakládaly vzájemné podpůrné spolky po případ nemoci a stáří.
Jeden takový spolek vznikl v Praze v roce 1890, členky do něj přispívaly částkou 70 haléřů měsíčně.
Situace porodních bab či vlastně už asistentek se zlepšila až po vzniku samostatného Československa.
Jejich dnešní kolegyně se snaží hlavně upevnit své postavení v systému zdravotnictví, stále ale narážejí na odpor části lékařů...
