Naše téma se zaměřuje na práci porodní asistentky Petry Hájkové, její metodiku, lidský dopad a systémové iniciativy, které pomáhají rodinám čelit závažným diagnózám a krizovým situacím. Petra Hájková aktivně vede ty, kteří s takovouto rodinou teprve začínají pracovat, a vyučuje vysokoškoláky zvládat krizové situace. Její příběh svědčí o lidskosti, odvaze a profesi, která se často nemluví nahlas.
Osobní start a formování profesionální cesty
Byla to chvíle, kdy profesor Michalík rozrazil dveře a hledal asistenty na Národní setkání rodin Společnosti pro MPS. Nechtěl odejít z místnosti, dokud se někdo nepřihlásí. No a já, jako hodná holka, jsem samozřejmě zvedla ruku. Tehdy jsem netušila, co je to za nemoc, že vůbec existuje, jaký má průběh a že je smrtelná. Poprvé to bylo v Luhačovicích, odkud pocházím. Jako asistentka jsem tam poznala mého současného kolegu Davida Phama, tehdy mu bylo 6 let, a jeho bratra Dominika, oba s diagnózou MPS IV.
Tam se začal utvářet náš společný příběh, kdy se vzájemně obohacujeme a ovlivňujeme. Nezůstali jsme totiž v roli asistenta a klienta; stali jsme se z nás životní přátelé. V té době byla důležitá paní Šikulová a její Pepan s MPS dvojkou. Pamatuji si ho jako dítě, které běhá a raduje se ze života; později už neběhal, seděl ve velkém kočáře. Vedle nich byl obří pes - doga Cézar. Byli nepřehlédnutelní.
Uvědomuji si, že jsem do té doby měla šťastný a bezstarostný život. Měli jsme pár spolužáků s různým postižením, ale netušila jsem, že existují nemoci, kdy se dítě narodí zdravé a potom dostane život limitující diagnózu. Tehdy mě to vyděsilo, ale zároveň mě to přitahovalo. Byla to ohromná výzva, a já začala uvažovat, že chci dělat víc než jen jezdit jako asistentka.
Vzdělání, dovednosti a postup do Centra provázení
Postupně jsem zjišťovala, co rodiny opravdu potřebují, a doplnila si vzdělání - výcvik v krizové intervenci, v zátěžových situacích. Zpětně to vidím na mých studentech; někteří se toho strašně bojí. Studovala jsem dramaterapii, která nám dala praxi v tom, jak nebát se vstupovat do opravdu těžkých komunikací. Když šlo o práci se zdravotnickým i sociálním personálem, byl pro mě důležitý profesní pohled a lidská stránka.
V roce 2015 jsme s profesorem Janem Michalíkem založili Centrum provázení, průlomovou službu, která v českém zdravotnictví zásadně chyběla. Profesor Michalík mě během studia ovlivnil jako odborník i jako táta, a tak se nám podařilo propojit profesionální rovinu s lidským přístupem. On stojí pevně na zemi, já kolem něj mohu „poletovat“ s barevnými šátky nad hlavou. Centrum provázení má působnost v šest nemocnicích a každé funguje trochu jinak, ale všude přebírá komunikaci s rodinou po sdělení závažné diagnózy.
Na začátku nebyly začátky lehké - systém nebyl na provoz centra připraven. Díky spolupráci s profesorem Zemanem a jeho uznávaným pediatrem, specializujícím se na dědičná metabolická onemocnění, jsme získali důležité postavení a podporu. Zeman označil potřebu mít někoho, kdo začne pracovat s rodinou ihned po sdělení diagnózy. Proto Centrum provázení započalo svou činnost, aby rodinám pomáhalo vyrovnat se s prvotním šokem a získat adekvátní podporu.
Přístup k rodinám po sdělení diagnózy a krizová interakce
Jako průvodce mohu nabídnout podporu a být s rodinou, surfovat s ní na jedné vlně - ne před ní, ne za ní. Po sdělení diagnózy je nutné zastabilizovat rodiče, pomoci jim rozhodovat a zajišťovat jejich potřeby: pomůcky, nástroje a metody pro zvládnutí cesty se smrtelně nemocným dítětem. V praxi to znamená ad hoc řešení v nemocnicích, spolupráci s lékaři a zajištění kontinuální podpory pro rodinu.
Rodiče bývají ve stavu šoku a často nevnímají dění kolem sebe. Pomáháme jim stabilizovat situaci a porozumět možnostem, které lze nabídnout. Každé setkání je jiné a klíčové je vzít rodinu „na palubu“ a být s ní v jedné vlně po celou cestu.
Osobní zkoušky a odvaha pokračovat
Vlastní zkušenost s Downovým syndromem u druhé nenarozené dcery nás naučila, že i v nejtěžších momentech zůstává důležitá lidskost a důvěra v služby, které pomáhají rodinám. Když lékař řekl, že srdce dítěte přestalo bít, bylo to pro nás bolestivé, ale zároveň jsme vděční za dar, že nemusíme rozhodovat. Dostali jsme příležitost čelit ztrátě a pokračovat dál.
Dnes bych se ráda věnovala nadále podpoře rodin dětí se závažnou diagnózou, systémové podpoře, přednášení a výuce. Zajímá mě problematika „Dítě jako rukojmí“, kterou definoval profesor Michalík. Chci pracovat na zvyšování kvality života dětí a podporovat seniory v budoucnu.
Podpora a týmová dynamika
Bezpečí a podpora v týmu jsou klíčové: spolupracovník, který nezasahuje, když je potřeba, a který v případě potřeby poskytne solidaritu. Práce provázení je extrémně náročná a emočně náročná, ale zároveň obohacující a smysluplná. Proto se snažím udržovat stabilní prostředí, vizualizovat emoce do barev a využívat způsoby regenerace jako je voda, sprcha či bazén.
Budoucnost a výzvy v oboru
Ambice jsou jasné: pokračovat v podpoře rodin dětí se závažnou diagnózou, rozvíjet systémovou podporu, přednášet a vyučovat studenty. Důležitá je i kontinuita péče napříč zdravotnickými institucemi a zdůraznění role porodních asistentek v ambulantní péči. Vize zahrnuje lepší dostupnost péče a konkrétní iniciativy, které usnadní rodinám cestu po diagnóze a během péče o dítě.

Na začátku dubna se objevila iniciativa za lepší dostupnost péče porodních asistentek, kterou podpořila i Unie porodních asistentek. Ambulantní porod je významnou součástí řešení, poskytující bezpečí rodinám a umožňující co nejrychlejší návrat do intimního prostředí domova, s podporou komunitních služeb.
tags: #porodni #asistentka #petra #hajkova