Praha - V dobách, kdy v Praze nestála žádná porodnice, pomáhaly ženám porodní báby. V současné době jsou už porody v nemocnicích běžnou praxí, a to zejména zásluhou Marie Terezie, která stojí za vznikem první z nich. Založila ji 22. listopadu 1762 v pražské Soukenické ulici. Známá pražská porodnice v Apolinářské ulici vznikla až o 100 let později. Nicméně i dnes některé ženy dávají přednost porodu v domácím prostředí. Už za dob Marie Terezie se musely porodní báby při domácích porodech řídit velmi přísnými pravidly, vysoké nároky se kladou i na dnešní porodní asistentky.
Počátky a rozvoj porodnictví v Praze
V nejstarší pražské porodnici rodily především svobodné matky. O století později už Praha nutně potřebovala moderní porodnický ústav. Stavbu Zemské porodnice v Apolinářské ulici inicioval hrabě František Thun-Hohenstein. Projekt vypracoval Josef Hlávka, inspirován viktoriánskou architekturou. Po stránce hygienické to byla vzorová evropská stavba své doby. Další porodnice se v Praze objevily až ve 20. století. Ústav pro péči o matku a dítě v Podolí navrhl významný pražský architekt Rudolf Kříženecký a vznikl v roce 1914. Zprvu to ovšem bylo Pražské sanatorium. Pět spojených budov komfortního zdravotnicko-hotelového zařízení pod vyšehradskou skálou se od roku 1951 proměnilo na dnešní ústav. Tento komplex zažívá od roku 1998 opětovný rozkvět, ten zahrnuje i otevření zbrusu nového monobloku v lednu 2005.
Ve dvacátých letech 19. století se začala psát i historie porodnice ve Fakultní nemocnici na Vinohradech. Další pražská porodnice funguje v Thomayerově nemocnici v Krči. Jeden z posledních porodních sálů začal sloužit rodícím matkám v rámci motolského komplexu. Tamní porodnice nejprve fungovala v provizorních dřevěných pavilonech. V moderní budově sídlí i porodnice FN na Bulovce, nový gynekologicko-porodnický pavilon tam vznikl v 80. letech minulého století.
Průběh vývoje a pravidla babictví
Porodnická praxe se vyvíjela z domovních porodů na systematické vzdělávání. Císařovna Marie Terezie vydala v roce 1753 Generální řád pro Království české, který upravoval i babictví. Nabádal porodní báby k čestnému chování, zakazoval pití vína a jiných alkoholických nápojů a trestal předčasné vypuzení plodu a podávání léků šestinedělce i novorozenci. Součástí Řádu byla i přísaha porodní báby. Až do 18. století přiváděly na svět většinu dětí hlavně venkovské báby; v komplikovanějších případech jim pomáhali ranhojiči či lazebníci.
V 19. století nastal významný posun: od roku 1852 bylo možné na pražské univerzitě absolvovat čtyřměsíční teoreticko-praktický kurz, a poloviční praxi v Apolinářské nemocnici. Do střední Evropy se šířily nové učebnice a standardy. Antonín Jungmann a jeho dílo Umění babické (1814) patřily k pilířům pražské školy. V 19. století se z porodu stala profesionální činnost; od roku 1811 byl profesorem porodnictví na pražské lékařské fakultě Antonín Jungmann, a klinika u Apolináře se stala významným centrem výuky.
Do druhé poloviny 19. století se profesně vyrovnávala role porodní báby s vysokým standardem: musely složit zkoušky, slib a následně postupnou specializaci. V druhé polovině 19. století vyšla řada učebnic v češtině i němčině, které ilustrují pokrok oboru; kniha Porodnictví pro babičky z roku 1910 od Václava Rubešky je jedním z klíčových děl. Oddělila se výuka pro lékaře a pro porodní báby a jejich počet i kvalifikace výrazně vzrostly.
Společenské postavení a mzdy porodních bab
Muži u porodu byly dlouho tabu; až ve 2. polovině 19. století vstoupili lékaři do porodu častěji. Vznikaly spolky a sdružení porodních bab pro vzájemnou podporu. V době monarchie se porodní báby pohybovaly na různých sociálních vrstvách a jejich mzdy byly nízké; podle dobových statistik vydělala obyčejná babička na venkově OK 121 korun za rok a ve městě 216 korun. Vysoké honoráře patřily jen některým významnějším babám, často spojeným s aristokracií či s panovníkem.
Domácí porody dnes a historické odkazy
Ačkoliv dnes dominují porodnice, stále se objevují hlasy pro domácí porody řízené zkušenou porodní asistentkou. Výstava a edice o historii babictví ukazují, jak se změny v školení a institucionálním uspořádání promítly do praxe a do sociálního postavení porodních bab. Důležité je poznat, že porodnictví je historicky jedním z nejstarších zdravotnických oborů a že porodní báby sehrály klíčovou roli v péči o matky a novorozence po staletí.

Podrobnosti a historická svědectví z oblasti babictví v Praze a Čechách dokládají, že období 18. století až do počátku 20. století představovalo zásadní krok k profesionalizaci oboru: od tradičního předávání dovedností k formálnímu vzdělávání, zkouškám a institucionálnímu postavení porodnické profese.
Čtyřicet minut před sestry svatbou jsem začala rodit—pak mi matka zamkla telefon…
V závěru lze říci, že porodní báby v Praze sehrály klíčovou úlohu při zrodu moderního porodnictví a že jejich práce inspirovala systematické vzdělávání, vznik porodnických klinik a postupnou profesionalizaci péče o matky i děti.