Ahoj holky, zajímá mě Váš názor, postoj, zkušenost s tímto ožehavým tématem. Byl tu někdo v situaci, že musel tuto věc řešit? Rozhodovat se jít do IVF, nebo IUI ačkoli to bylo proti jeho vyznání. Ať už sám v sobě, nebo s rodiči, prarodiči svymi či od partnera? A jak to nakonec dopadlo? Prosím nějaké nenávistné a nepochopitelné komentáře si nechte pro sebe, ale počítá se samozřejmě každý názor. Velmi zajímavé téma k zamyšlení! Asi zalezi na cirkvi, jak moc praktikujici katolici apod…napr myslim, ze kazolici s aktualnim papezem, jdou dost modernim smerem, co se tyka antikoncepce, homosexuality apod, takze verim, ze ani ivf by nebyl problem, je to vlastne lecba…katolici snad nezakazuji treba chemoterapii?
A to je přesně důvod, proč s manželem nejsme praktikující katolíci. Takže nevidím problém, proč by pár nemohl dítě počaté ve zkumavce přijmout jako dar od Boha. Oni si věřící často tu víru ohýbají, jak se jim zrovna hodí, takže by to asi pro většinu nebyl problém. Pro část určitě jo, ale etický problém s IVF má i spousta ateistů. Ahoj, s kamarádkami jsme tohle téma probíraly a víceméně jsme se shodly, že IUI z hlediska našeho vnímání víry nijak zvlášť problémové není, IVF už jo. Problém je tam v tom, že je oplodněno více vajíček = vznikne víc embryí (životů), jenže jsou zavedena jen tak kvalitní, a ty ostatní nedostanou šanci a jsou tudíž usmrcena. A tam už se pohybujem na poli těžkých hříchů.
My jsme s kamarádkami docela velká parta křesťánek všeho druhu, a tak třetina z nás by na IVF šla, některé by sice nešly, ale chápou pohnutky ostatních, a dvě jsou fakt militantně proti. Nejsem klasický věřící a nehlásím se k žádné církvi. Můj názor na víru je ten, že by tě nikdy neměla omezovat a nutit ti věci, které nechceš nebo s nimi nesouhlasíš. Já se tedy taky nehlásím k žádné církvi, ale co píšeš je nesmysl. Když bych třeba nesouhlasila s životem v monogamii, těžko můžu být praktikující křesťan ne? A omezovat? Jasně, že každá víra tě nějak omezuje. Ahoj, s kamarádkami jsme tohle téma probíraly a víceméně jsme se shodly, že IUI z hlediska našeho vnímání víry nijak zvlášť problémové není, IVF už jo. Problém je tam v tom, že je oplodněno více vajíček = vznikne víc embryí (životů), jenže jsou zavedena jen tak kvalitní, a ty ostatní nedostanou šanci a jsou tudíž usmrcena.
Poznámka: text obsahuje mnoho názorů a postojů různých věřících a nemusí vyjadřovat jednotný pohled církví.
A tam už se pohybujem na poli těžkých hříchů. To je fakt zajimavy tema. Doufam, ze nebude vadit kdyz se zeptam. Já věřící jsem. Každopádně k nikomu se nářadím, nedávám nějaká pravidla, prostě si věřím, celá má rodina věří. Můj osobní názor je takový, že je jedno jakou cestu si ten nový život vybere, ale že se vůbec narodí. Možná vám to bude znít divné, hlavně pro nevěřící, ale mě osobně modlení a prosba k bohu velice pomáhá celé tohle zvládnout. Prostě věřím.

Je škoda, že u nás nefunguje jedna organizace, co je v zahraničí (USA myslím). Že jsou ty „nepotřebné“ embrya darovány a ty jsou později jakoby adoptovány novou rodinou pro jejich IVF. Problém je v tom, že i tady se ti ozve x lidí, co o víře slyšeli někde něco a budou to tady hlásat stylem proč by bůh měl být proti „pomoci si k miminku“. No základ je v tom, že je to obrovský zásah do lidského těla a s genetickým materiálem se nakládá všelijak, pro někoho jen genetický materiál, pro křesťany základ lidského života - vajíčka, embrya apod. A přece nelze vybrat „lepší“ oplodněné vajíčko a tím začít nový život a zbytek někde vylít. Tohle není jen otázka víry, ale obecně lékařské etiky.
Sama (je jedno jestli s vírou nebo bez) jsem do velké míry proti umělému oplodnění. Z pohledu křesťanství (a tím myslím opravdové víry a ne církevních dogmat), je u IVF jeden zásadní problém, který už tu byl zmíněný - nadbytečná embrya. Všechno ostatní (jako že nedojde k opravdovému styku a podobně, už jsou jen „církevní řeči“, se kterými se věřící křesťan ve své podstatě nemusí ztotoznovat). Budu teď psát o své příbuzné, takže raději anonym. Je křesťanka, katolicka. Do IVF nakonec šla s tím, že budou mít tolik dětí, kolik bude embryí (klidně 10). Ve výsledku z několika pokusů vzešla embrya pouze 3 a nakonec se doma modlili, aby se alespoň 2 z těchto embryí uchytila. Podařilo se-mají 2 děti. To 3 embryo se přestalo vyvíjet.
KET únor 5. Ilustrační fotoAutor: Unsplash.com / Aaron Burden
Když jsem záhy po studiu začínal dělat náhradní rodinnou péči - adopce, pěstounství, hostitelství - pomalu mi začalo docházet, jak mocně ničí psychiku člověka nedobrovolná neplodnost. Tato pracovní specializace měla význam i mém duchovním životě - začal jsem číst Nový zákon prismatem náhradní rodinné péče (NRP) a došel mi vcelku triviální fakt, že Ježíš se chová a uvažuje jako adoptované dítě, které má problém s identitou.
V Bibli samotné se neplodnost řeší na mnoha místech jak ve Starém, tak v Novém zákoně, protože v těch dobách byly děti jediná forma důchodu, zabezpečení ve stáří. Neplodnost znamenala naprostou bídu ve stáří, proto byla i stigmatem, za které se neplodné páry hluboko styděly. Dnes k obyčejné, biologické neplodnosti přistupuje ještě psychická neplodnost, a tou je momentální či trvalá psychická neochota si pořídit děti. Ta zprvu měla podobu snu o neomezených možnostech plánovaného rodičovství, ale po prvotním nadšení přišlo vystřízlivění. Ukázalo se, že lidé nejsou s to se rozhodnout včas, kdy si pořídit děti.
A tak se vynořuje dilema: mít děti, nebo mít stabilního partnera? A jak se vyrovnat s očekáváním společnosti a církve? V praxi to znamená, že v dospělém věku si musíme odepřít mnoho požitků, aby naše děti a stárnoucí rodiče měli spokojenější život, a doufáme, že tuto životní filozofii předáme i další generaci.
Naprosté výchovné fiasko nastává, když rodič musí sám sobě přiznat, že se mu nepovedlo ani jedno z jeho dětí. Lidé jsou více či méně tolerantní, ale přesto každý má nějakou mez, co už sám považuje za nepovedené dítě. Na stará kolena zjistí, že přes 20 let se snažil být rodičem, a není z toho nic nebo jen oči pro pláč. Zde jsou samozřejmě ve výhodě ti rodiče, kteří mají vícero dětí, např. V plně funkční rodině se odhadem nepovede jedno dítě z deseti (kriminál, drogy, sebevraždy, autohavárie, nemoci). V náhradních rodinách (pěstounství, adopce) se toto číslo pohybuje okolo 30 % (každé třetí). Nejhůře jsou na tom těžké rozvody, ty připraví rodiče o více než 50 % dětí.
Tedy ať jde člověk cestou IVF, adopce nebo i vlastních dětí, měl by raději volit větší počet dětí pro případ, že nastanou komplikace. Lidé říkají - na to raději nemyslet, ale k nám psychologům do ordinací pak chodí ti, kteří na to nemohou nemyslet. Prostě toto je oblast, kde neplatí: "Problémy budu řešit, až přijdou."
Při psaní těchto řádek se nemohu zbavit vzpomínek na jedny rodiče, kterým ve 20 letech spáchal kluk jedináček sebevraždu. Rozdávali pak po známých jeho oblečení. Každý pohled na kluka podobného věku bolí vcelku do smrti. Vcelku s nikým o tom ale nemluví - je to tichá bolest jako neplodnost.
Sex není hračka pro děti - plodí děti, přenáší pohlavní choroby, rozbíjí vztahy. Sexuální otázky mají velký dopad na životní spokojenost člověka či páru, a tak všechna náboženství je v té či oné podobě musí regulovat. Cenou za životní plán věřících je větší životní kázeň a nutnost zohledňovat otázky náboženské morálky v běžných i zásadních rozhodnutích. Věřící řeší dilemata, která nevěřící řešit nemusí.
Napomáhání oplodnění obecně vzato není pro křesťany problém. Křesťané odvozují své jméno od řeckého Christos a výrazně se identifikují s Ježíšem. Ten v den své popravy přišel o život nejen jako naprosto bezvýznamný outsider, ale odvrátili se od něho i prakticky všichni jeho přátelé. Proto jsou věřící zesíleně citliví na situace, kdy vidí, že je ubližováno někomu bezmocnému.
Z toho vyplývají i věty o ochraně lidského života v jakékoli fázi života a v jakékoli podobě. To se týká i uměle oplozených vajíček. Ta nemají volbu - ani nemohou zastavit svůj vývoj, ani se nemohou vyvinout v něco jiného než v člověka. Jedná se tedy o bezmocný lidský život.
Bohužel na tomto postupu je těžké se s lékaři předem domluvit, neboť sekulární přístup považuje křesťanské vidění světa za hnidopišské. Než jsem roku 2005 podstoupil chemoterapii, nechal jsem si pro všechny případy zamrazit sperma. Přesto jsme se ženou počítali, že kdyby to nešlo, tak bychom šli do náhradní rodinné péče.
- Několik let po chemoterapii se nám nedařilo přijít do jiného stavu, tak už jsme začali uvažovat o jedné šikovné holčičce do pěstounské péče, ale žena nakonec otěhotněla a narodila se dcera.
- Náhradní rodinná péče skončila, ženu pak více přitahovala pedagogika než pěstounství.
- Apriorní odpověď není, každopádně je jen jediný způsob, jak člověk může poznat Boží vůli, a tím je vyčerpat všechny svoje lidské možnosti.
Když člověk udělá vše pro to, aby se dostal na medicínu - doučování, několikrát dělá přijímačky a ani po páté to nevyjde, pak se může věřící ptát Boha, proč nechce, aby se stal doktorem, a stejně tak se může i ptát, jaký jiný úkol má pro něj Bůh připraven místo kariéry lékaře. Stejným stylem přistupujeme k otázce, zda si Bůh přeje či nepřeje, abychom měli děti.
Osobně mohu dosvědčit, že odpovědi na tyto bolestné otázky člověku dochází až zpětně - řekněme, když se ohlédne patnáct let zpět, tak pochopí, proč jeho život šel touto cestou a ne jinudy. Dilema, které často vídávám u žen okolo 40 let, spočívá v tom, že by rády naplnily dva projekty, které spolu úzce souvisí, ale přesto nejsou totéž: A) měly děti, B) měly milovaného partnera.
Do třiceti let se dá říci, že se jedná o jeden komplexní projekt. V 42 letech zjišťují, že poslední vlak už houká ve stanici, a ony se vzpamatovávají z posledního partnerského rozchodu, navíc široko daleko není žádný muž, který by s nimi chtěl jet do stanice Rodina. Tedy v tomto věku pomalu zjišťují, že z těchto projektů mohou realizovat maximálně jeden: Buď děti bez táty, nebo partnera bez dětí, nebo nic.
Přivítají vás větou: "Vítejte na naší klinice. Máme 95% pravděpodobnost, že od nás odejdete s dítětem v náruči. Bravo!" Je to pravda? Ano, jistě. Jenže stejně tak z té věty vyplývá, že každá dvacátá žena odejde s nepořízenou. Ty pak končily po patnácti letech na klinikách u nás, v oddělení náhradní rodinné péče.
Jakmile zjistíte, že jste neplodné, tak byste měly jít nejen na kliniku, ale co nejdříve se začít seznamovat s problematikou adopcí a pěstounství, neboť třináct let čekání na Godota v dvoudobém rytmu "očekávání před ovulací, zklamání po ní" deformuje myšlení a vede k jevu, který biologové nazývají syndrom vařené žáby.
Psychiku žen totiž plíživě ovládnou úvahy o neplodnosti a při vstupu do NRP pak mají mysl už deformovanou tzv. adoptivní motivací, která je velmi nezdravá. Vyžadují totiž a mají vnitřně pocit, že mají nárok na naprosto zdravé děti co nejmenšího věku.
Nechte si z toho vyvodit praktické doporučení: Jakmile jsme rok neplodní, tak si dojdeme na OSPOD a absolvujeme kurzy pro náhradní rodinnou péči, abychom tento svět znali dřív, než naše myšlení ovládne neplodnost a adoptivní motivace.
Až po absolvování kurzu se pak můžeme rozhodnout, zda se chceme nechat zapsat do evidence žadatelů, nebo ne.