Identifikace jedlých a jedovatých plodů keřů u vody a jejich význam pro ptáky a ekosystém

Dramatický úbytek většiny druhů zvěře v agrární krajině nedává spát spoustě poctivých myslivců.

Přestože pravidelně vypouštějí koroptve, bažanty, někde i zajíce, starají se o zvěř pravidelným zakrmováním, při jarním sčítání nemají důvod k radosti.

Jako kluk jsem snil o tom, že jednou také obléknu zelenou kamizolu.

Ve třinácti jsem ovládal mluvu jako pilný šprt, protože na žádné hodině v kroužku pana Ševečka jsem nechyběl.

Světla, větrník, prut, barva, hlásí…, ještě dnes si z toho něco pamatuji.

Hltal jsem knihy Tomečka, Komárka, Kozáka nebo Corbeta.

Lesní noviny byly moje bible, Dersu Uzala největší akční hrdina.

V telecích letech jsem otočil o sto osmdesát a začal na svět nahlížet jinak.

Však ona příroda se bez člověka určitě obejde, vždyť tu byla dlouho před ním!

Tato teorie se mi zdála tehdy velmi přesvědčivá.

Čas ale ukázal, že to není tak docela pravda.

Kulturní krajina potřebuje systematický citlivý management, nikoliv alibistické nicnedělání.

Je totiž obrovskou chybou myslet si, že kdo nic nedělá (nereguluje), nic nepokazí.

Čím jsem starší, tím víc mě irituje tento demagogicky sugerovaný blud.

Lidský život je dosti dlouhý na to, aby i padesátník byl pamětníkem.

Dovede tak porovnat životaschopnost intelektuálských vizí s krutou realitou a posoudit příčiny dnešního tristního stavu.

Jestliže jsem se domníval, že po letech kolektivizace dojde alespoň k částečné nápravě škod velkoplošného hospodaření, uplynulá dvě desetiletí ze mě udělala nevěřícího Tomáše.

Ale nevzdávám to, a s dalekohledem v batohu vyrážím do téměř pusté krajiny.

Čekám na bod obratu, který je zatím v nedohlednu.

A tak sedám ke stolu a ptám se: když mesiáš nepřichází, můžeme něco změnit k lepšímu vlastními silami?

Stohektarové lány sterilních monokultur, snížení podílu pícnin z 25 % na dnešních 7 %, vysušení všech mokřadů - to aby se traktory nebořily, používání pesticidů a toxických průmyslových hnojiv, časté rušivé a devastující pojezdy těžké mechanizace, okamžité rozorání strnišť, hustá doprava, příliš vysoké počty predátorů, to vše se podepisuje na místy téměř nulových stavech dříve hojných druhů.

S většinou antropogenních vlivů obyčejný člověk neudělá nic.

To je věcí změny koncepce zemědělství, aktivního přístupu Ministerstva životního prostředí, Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva zemědělství.

Bláhově jsem se domníval, že změna koncepce přijde se vstupem do EU.

Jenže lány se nezmenšují, monokultur přibývá, chov skotu, jakožto garant přítomnosti pícnin v krajině, se nevyplácí.

Šťavnatou řepu nahradila nedobrá biopalivová řepka, živelná zástavba požírá volnou krajinu…

Je vůbec reálné v nemilosrdném diktátu trhu tento stav být jen částečně změnit?

Povinností optimisty je se o to alespoň pokusit.

Sice jen několika poznámkami, ale dobré snad něco než nic.

Silnou organizaci „ozbrojených brigádníků“ vnímám především jako naději pro změnu.

Dnešní zprůmyslněné zemědělství v přírodě nehospodaří, ono ji drancuje a znásilňuje.

A lze to ještě vůbec nazývat přírodou?

Z pojmu kulturní krajina se mi jaksi křiví morda, trochu sarkasticky ji pro sebe nazývám pojezdová dráha pro traktor.

To bývá na poli často jediný pohyblivý objekt široko daleko.

Už jen pohled na strmý kopec s vysetou kukuřicí, erozními rýhami a splavenou ornicí hovoří za vše…dekadentní krajina.

Pravou kulturní krajinu znám ze zažloutlých fotografií první republiky.

Tak jako člověk, jakožto duchovní bytost, je dnes lidský zdroj, tak i životodárná půda je zdrojem zisku, ten je nadřazen všemu.

Kdo to nebere jako samozřejmý fakt, budí shovívavý úsměv.

A nikdo neprotestuje, že pod obrácenou hroudou tiše končí žáby, ježci, sysli a veškerá hmyzí společenství vyskytující se běžně na louce.

Na sluncem vysušených skývách zeminy nejsou ani žížaly, ani snítka zeleně.

Občas nějaký pavouk a vydrolené zrníčko.

Ale to je velmi málo pro zajištění úživnosti většiny zvířat volné krajiny!

Takže pojem ekologie zemědělské krajiny je pro mě stejná slovní hříčka jako živá mrtvola.

Doposud jsem popsal to, co každý aktivní člověk v té či oné podobě vnímá a s ničím novým nepřicházím.

Jako amatérský ornitolog se zaměřením na ekologii a etologii si všímám věcí, kterým běžný pozorovatel nevěnuje svůj čas.

Co registrují asi všichni návštěvníci polních prostranství, je nesmělé zakládání biopásů.

Chtělo by se křičet hurá, konečně se něco děje!

Tyto pionýrské pokusy jsou však většinou projektovány podle jednoho mustru, a to jako budoucí větrolamy.

Jen málo nových biopásů splňuje požadavky na ochranu zvířat volné krajiny.

Kde beru odvahu pro takové tvrzení?

Nově založený biopás je, resp. mohl by být, ideální útočiště pro většinu zvířat volné krajiny.

Kvůli okusu dřevin jsou plochy s výsadbou dokola oploceny, takže ježci, zajíci a srnci do nich nemůžou.

Bažant, koroptev nebo křepelka tam mohou nalétnout, skřivanům, strnadům nebo pěnicím oplocení v pohybu nijak nevadí a chrání jejich hnízda před liškou.

Po zesílení mladých stromků je pletivo odstraněno a do biopásu konečně může i ostatní zvěř.

Jak stromy vyrostou, jsou vhodnou nikou pro jiné druhy pěvců a také dravců, z nichž nejhojnější je káně.

Ta využívá větve stromů jako rozhlednu, ve vidlicích si staví hnízdo.

Káně je myšilovný dravec, který v době latence hrabošů může ovlivnit početnost větších obratlovců, jen zcela výjimečně však uloví kořist těžší než 0,5 kg.

Je to celoročně chráněný pták, vzhledem ke svému hojnému výskytu není kriticky ohrožený.

Dalším běžným dravcem volné krajiny je pochop rákosní.

Kromě hrabošů, kteří v jeho potravě dominují, loví i jiné obratlovce do velikosti koroptve nebo mladého zajíce, podobně jako káně jen málokdy uloví kořist těžší.

Pochop loví pomalým krouživým letem nízko nad porostem obilí, řepky nebo nad loukou.

Na rozdíl od káně neloví uvnitř skupin stromů ani v lese.

Specifikou lovu pochopa je překvapivý útok, kdy kořist „schovaná“ ve vysoké vegetaci o blízkém dravci vůbec neví, zatímco on registruje pohyb klasů a nízkým letem se přikrádá k nenadálému útoku.

V kolejovém řádku nebo uvnitř porostu zbývá zvěři k úniku jen omezený prostor, neboť hustá stěna obilí odřízne kořisti cestu.

Úspěšnost útoku u pochopa je tudíž relativně vysoká, což mu dodává energii pro fyzicky náročný aktivní způsob lovu.

Přestože je pochop rákosní dnes místy velmi početný, je celoročně chráněn a zařazen v Červené knize.

Každý to dobře zná, jaký se spustí humbuk, když se vzpomenou přemnožení predátoři: nechat, nesahat, vše je v nejlepším pořádku!

Není-li tedy možné regulovat počty kormoránů, krkavců nebo nejhojnějších dravců, můžeme jim alespoň částečně snížit dostupnost kořisti, tj.

Biopás založený za účelem podpory zvířat volné krajiny by podle mých zkušeností neměl být osazován vysokokmennými stromy, jako jsou topoly, jasany nebo lípy.

Zvěř daleko více ocení ovocné stromy a plodonosné keře, z nichž nejvhodnější jsou šípek, hloh, bez černý a pámelník.

Kvůli okusu je nutné výsadbu chránit jednotlivě pletivovým oplůtkem, protože srnci z nechráněných stromů i trnitých keřů vytvářejí přízemní bonsaje.

Při potřebné péči není nutno stromy vysazovat více než na vzdálenost 3 - 4 m, při výsadbě keřů po metru dosáhneme požadovaného výsledku rychleji.

Ovoce a plody keřů slouží jako vítaná potrava pro zimující kvíčaly, kosy, brkoslavy, sojky nebo straky, jídelníček si jimi zpestřuje od léta i drobná zvěř.

Na nízkých ovocných stromech nebo keřích káně nezahnízdí, převislé pichlavé nadzemní větve keřů jsou nejvhodnějším úkrytem před dravci pro koroptve, bažanty, ale i pro pěvce, jako např. zvonek zelený, strnad obecný, ťuhýk obecný a všechny druhy pěnic.

V travním porostu bez keřů se pochop ke kořisti snadno dostane, lov ve vysoké vegetaci je jeho doménou.

V trnitých keřích si ukrývá s oblibou hnízdo ťuhýk obecný, malý lovec brouků, kobylek, pavouků, motýlů a ponrav.

V době krmení mláďat dokáže ulovit i mladého hraboše, kterého si napichuje do zásoby na trny.

Sameček ťuhýka je celkem pestře vybarven s pirátskou páskou přes oko, samička je světle hnědá.

Při procházce po cestě lemovanou keři nemůžete ťuhýka přehlédnout.

Kývavým pohybem rýdováku dává najevo rozrušení a varovným ček-ček-ček upozorňuje široké okolí na vetřelce.

Podobně se chová při spatření straky, sojky, káně či pochopa.

Tito predátoři často plení i jeho hnízdo.

Ťuhýk, podobně jako např. sojka, kvíčala, kos nebo pěnice, varuje svým hlasem i kurovité ptáky nebo chřástaly.

Ptáci pohybující se po zemi mají omezený výhled, proto pozorně naslouchají dobře známým signálům.

Koroptve nebo křepelky tak mají čas se ukrýt pod trsem stařiny nebo pod trnitým keřem, minimálně alespoň znehybní a jsou připraveny uniknout.

Biopás hustě osázený stromy jako budoucí větrolam vylučuje pěstování kvalitní píce, navíc v prvních letech po založení se býložravci kvůli pletivu k potravě nedostanou vůbec.

Stařina tak skýtá úkryt pro všechny druhy ptáků hnízdících na zemi nebo nízko nad zemí.

Jakmile stromy povyrostou, tráva ustupuje a větrolam nabízí jen velmi chudý zdroj potravy pro zajíce, srnce nebo ptáky.

Zato jetelo-trávní pás široký 10 - 12 m s linií keřů a ovocných stromů na jedné straně je od začátku ideálním prostředím pro většinu zvířat volné krajiny.

Poskytuje nejen úkryt, ale i zdroj pestré potravy.

Jelikož se změnami v zemědělské politice došlo k prudkému poklesu ploch pícnin, je nutno zvěři nabídnout sice plošně omezený, ale o to potřebnější zdroj potravy a vody.

Voda je vázána jednak v ovoci, vojtěškové a jetelové lístky jsou jejím zdrojem zejména v horkých letních dnech.

V tu dobu dozrávající obilniny a řepka jsou vláknité až zcela dřevnaté, a tudíž nepoživatelné.

Když vidím vaničku plnou řas s komářími larvami, oceňuji snahu hospodáře pomoci zvěři, ale dosti pochybuji o zdravotní nezávadnosti takového zdroje.

Vděčný a nedoceněný zdroj kvalitní vody je obyčejná řepa.

Například u Žeranovic jsem byl překvapen, jak desítky bulev řepy, rozvezené místním sdružením na čerstvě osetá pole řepky a ozimého ječmene, bralo jak srnčí, tak i zajíci, a za týden bylo vymeteno.

Jen udupaná zemina a množství stop prozrazovalo, jak tu v noci zvěř bere šťavnaté krmivo.

A to byl přelom srpna a září!

Řeklo by se, nač krmit ve vegetačním období?

Jenže jak se ukazuje, krmit v létě rozhodně má svůj význam.

Určitě větší, než bych si kdy pomyslel.

Aby biopás plnil funkci jakožto zdroj šťavnaté píce, je nutno nikoliv celoplošně a jednorázově, nýbrž postupně a ostrůvkovitě, několikrát za sezónu provést zsečení přerostlé jetelotrávy nebo vojtěšky.

S kosou dnes asi nikdo nepracuje, což je nejvhodnější nástroj pro citlivé posečení porostu.

Motorovou sekačkou uděláme práci podstatně rychleji, je však třeba si uvědomit, že zejména v jarních měsících se biopás stane komorou s relativně velkou hustotou hnízd a vrhů.

Posečenou píci je nejvhodnější nasušit pro zimní zakrmování.

Mladé rostliny na posečených místech jsou zdrojem kvalitní vody a okolní porost poskytuje kryt i v době žní, kdy všude kolem jsou strniště, podmítky nebo čerstvě osetá pole, zkrátka pustina.

Záleží potom jen na fantazii a uvážení hospodáře biopásu, zda do něho začlení záhony řepy, krmné kapusty, zelí, slunečnice nebo obilovin.

Kvůli škůdcům je zřejmě nezbytné vzcházející rostliny chemicky ošetřit.

Jak keře vyrostou, je vhodné čas od času ořezat dlouhé větve, jejichž nadzemní výška by neměla přesahovat 2 m, jinak si v něm staví hnízda straky.

Jetelotrávní biopás je rovněž refugiem pro hraboše.

Tento zemědělci pronásledovaný hlodavec je dobrodiním pro přírodu.

Bez něj si neumím představit fungování ekosystému.

Správný ekolog tedy hraboše netráví, ale naopak ho vítá.

Dokud jsou hraboši, dravci a šelmy mají oblíbenou kořist a ostatní zvěře si téměř nevšímají.

V Bavorsku a Rakousku považují malou šířku biopásu za kontraproduktivní.

Podle praktických pozorování a zkušeností v honitbách například 3 m široký pás údajně usnadňuje predátorům ulovení kořisti.

Domnívám, že optimální šířka biopásu je okolo 10 - 12 m, a to hlavně s ohledem na linii do šířky rostlých keřů, jakožto důležitého úkrytu před dravci.

Dále v biopásu musí být to hlavní - dostatečný zdroj potravy, tj. mezi keři i dostatek ovocných stromů, pás vojtěšky, políčka s řepou, slunečnicí atp.

Je logické, že nabídka potravy se stane magnetem pro zvěř z blízkého i vzdáleného okolí.

Za zvěří se stáhnou predátoři, kteří na vhodnou chvíli k útoku dovedou čekat hodiny.

Pokud je tam pouze tráva, pícnina nebo vysokokmenné stromy, je kořist snadno dosažitelná.

Jako se myš schová v norce, koroptev nebo bažant se instinktivně skryje pod keřem nebo v houštině.

Je tedy na zvážení, zda je výhodnější vybudovat 5000 m biopásu 3 m širokého prakticky pouze s keři a stromy, nebo 1000 m plnohodnotného biopásu 10 - 12 m širokého.

S ohledem na teritorialitu zvířat a jejich trofické a topické nároky je lepší první varianta.

Ale úplně nejlepší je třetí, tj. 5000 m biopásu 10 - 12 m širokého s keři a stromy.

Zde nechám trochu zapracovat představivost a vidím, jak podél biopásu liška projde nepozorovaně po ozimu nebo brázdou v oranici, přičemž zvuk pracujících zubů zajíce slyší na několik desítek metrů a po plížení je jedním skokem u něho.

Širší biopás se stěnou pichlavých keřů vytváří přirozenou bariéru a kořist má přece jenom větší šanci odskočit po ochozu.

Bylo by asi naivní domnívat se, že biopás je pro predátory nedobytná tvrz.

Káně nebo jestřáb jsou velmi trpěliví a žrát zkrátka musí, ať je biopás takový či onaký.

V případě nutnosti jsou dravci schopni poměrně rychlého běhu a vyšlapání kořisti, takže ani úkryt hluboko v trní není zárukou přežití.

Biopás je v první řadě potravní zdroj, přičemž bezpečnostně-stabilizační prvky, tj. nízké trnité keře nebo houštiny se zásypem, by měl každopádně zahrnovat.

Stabilní potravní zdroj je pro zvěř předpokladem přežití v tuhých zimách a zárukou dobré kondice, která je nutností pro rychlé únikové reakce před predátory.

Dalším rušivým aspektem, se kterým je třeba počítat, jsou nepovolené vjezdy aut do nových zpevněných míst a znehodnocování rostlinného pokryvu.

Někde to může být přiorávání nepozorným traktoristou a tím zužování biopásu.

Shrneme-li však pro a proti, musí nám jednoznačně vyjít velké plusové znaménko pro správně obhospodařovaný biopás.

A poznámek škarohlídů, kteří na všem hledají jen chyby a „problémy“, je lepší si nevšímat.

To se mi to píše, když jsem žádný biopás nezaložil…

Mám toulavé boty a zvídavou povahu, za den obhlídnu letem světem 100 - 200 km, takže mohu porovnávat.

Bohužel není mnoho míst, kde oko zálibně spočine na nově založené lince biopásu uprostřed široširé kulturní stepi.

Jedna z takových potřebných oáz vzorové soustavy biopásů je vytvořena iniciativou pana Matouška v Němčicích nad Hanou.

Určitě se najde více obdivovatelů, ale ne všichni máme chuť a energii popasovat se s molochem.

Párkrát jsem zkoušel rozjet svoje pidiprojekty, vždy to skončilo negativním stanoviskem nebo arogantním mlčením.

Asi to chce správně vyplnit všechny formality a nenechat se otrávit prvním odmítnutím, protože dotace na péči o krajinu jsou.

Kdo dobře zvládne napsat projekt,...

Pokud se rozhodnete, že vysázíte na svou zahradu keře, které poskytnou ptákům vítanou potravu, máte opravdu velmi pestrý výběr.

Ten první, který vás napadne, ptačí zob, už má své využití přímo v názvu, ale zdaleka není sám.

Ptactvo nepohrdne ani plody pámelníku, hlohu či hlohyně, skalníku, mahonie, dřínu, černého bezu, dřišťálu, kaliny, hlošiny, aronie, bobkovišně nebo muchovníku.

Máte rádi kamarády z ptačí říše a dopřáváte jim na své zahradě po celou zimu plná krmítka?

A také se vám jich občas slétne tolik, že nestačíte krmení doplňovat?

A co na to jít od lesa a vysázet na zahradu keře, ze kterých si budou opeřenci uždibovat lahodné plody co hrdlo ráčí?

Právě nyní, na podzim je nejlepší čas pro výsadbu okrasných keřů.

Výsadba je možná do té doby, dokud nebudou panovat trvalé celodenní mrazy, tedy většinou do konce listopadu.

Sázet můžete samozřejmě i na jaře, ale podzimní výsadba bývá výhodnější.

Keř nebo i strom, který dorůstá až do výšky 7 metrů a vyskytuje se v teplejších oblastech Evropy a v Malé Asii.

Vykvétá velmi brzy na jaře, už v březnu, ještě před olistěním keře.

Květy jsou velmi výrazné, žluté a poskytují první potravu pro hmyz.

Plody dřínu, červené podlouhlé peckovice, tzv. dřínky, jsou jedlé a mají vysoký obsah vitaminu C.

Využívají se pro zpracování v kuchyni i v léčitelství.

Skalník patří mezi oblíbené okrasné dřeviny.

Tento rod zahrnuje asi 50-90 druhů, které rostou v Evropě, Asii a v severní Africe.

V Česku původní je například skalník celokrajný.

Skalníky vykvétají na jaře drobnými bílými či narůžovělými květy a plodem jsou malé červené, oranžové, ale dokonce i fialové či černé malvice.

Jedlé jsou jen některé druhy.

Trnitý keř nebo strom, rozšířený v celé západní a střední Evropě i v severní Africe a v Asii.

Stromy dorůstají až do výšky 8 metrů, keře jsou mnohem nižší.

Vykvétají bílými či růžovými květy s charakteristickým zápachem.

Plody jsou červené malvice, které se využívají v lidovém léčitelství.

Šlechtěné druhy hlohu ale žádné léčivé účinky nemají.

V Evropě rozšířený druh, který dorůstá do výšky 2-3 metry, ale většinou se pěstuje jako stříhaný živý plot.

Vykvétá drobnými bílými květy, ze kterých se vytvoří černé bobule.

Plody i celá rostlina jsou jedovaté, což však nijak nevadí ptákům, pro které jsou právě černé plody oblíbenou pochoutkou.

Pochází ze Severní Ameriky, ale v Česku naprosto zdomácněl.

Pěstuje se především jako stříhaný živý plot, jinak ale dorůstá až do 2 metrů výšky.

Později na jaře vykvétá drobnými bílorůžovými květy, plody jsou bílé bobule, pro člověka jedovaté.

Pro ptáky jsou však oblíbenou potravou.

Pámelník je velmi nenáročný, snáší slunce i polostín a půdy chudé na živiny.

Daří se mu i v znečištěném prostředí, nevadí mu sucho ani vlhko.

Vyskytuje se v celé Evropě a v Asii.

Dorůstá až do výšky 4 metrů.

Vykvétá od května bílými či narůžovělými květy.

Plody jsou červené peckovice, opět pro člověka jedovaté.

Známé zahradní formy s kulovitými květy však jsou neplodné a plody nevytvářejí.

Jedovaté dřeviny u nás rostou na každém kroku - v lesích, parcích, zahradách i u dětských hřišť.

Tis, lýkovec, brslen nebo zlatý déšť jsou druhy, které svou krásou lákají, ale jejich plody, kůra i jehličí mohou způsobit těžkou otravu nebo smrt.

🌳 Hledáte dárek z přírodního dřeva? České lesy, parky a zahrady ukrývají překvapivé množství dřevin, které jsou pro člověka nebezpečné.

Naučit se je rozpoznat je důležité zejména pro rodiny s dětmi - právě ty jsou nejčastějšími oběťmi otrav atraktivními, barevnými plody.

Tis červený je třetihorní relikt a zároveň nejstarší strom v České republice - Vilémovický tis na Moravě má odhadované stáří přes 2 000 let.

U nás roste roztroušeně v suťových a stinných smíšených lesích, od pahorkatin po podhůří (těžiště výskytu 345-1 045 m n. m.).

Celá rostlina s výjimkou dužnatého červeného míšku kolem semene je prudce jedovatá.

Obsahuje alkaloid taxin, který se velmi rychle vstřebává trávicím traktem a paralyzuje srdeční činnost.

Smrtelná dávka je přibližně 50 g jehličí; smrt může nastat do 24 hodin.

Jedovaté jsou i piliny při opracování tisového dřeva.

Tisové dřevo je jedno z nejtěžších a nejcennějších v Evropě - díky pevnosti a pružnosti se od doby kamenné používalo na výrobu luků a zbraní, později na luxusní nábytek a intarzie.

Dnes lze tisové dřevo legálně získat jen z odumřelých exemplářů; řezbáři pracující s ním by měli vždy používat respirátor.

Infografika: Rozpoznání nebezpečných keřů a jejich plodů

⚠️ Jak ho poznat: Stálezelený keř nebo strom s měkkým, dvouřadě uspořádaným tmavě zeleným jehličím.

Na podzim se tvoří nápadné červené míšky (epimatia) obklopující hnědé semeno.

Borka je červenohnědá, v tenkých plátech se odlupující.

Zaměnit lze s jinými jehličnany - od smrku a jedle se liší tím, že nemá šišky.

Lýkovec jedovatý je nízký opadavý keřík (30-150 cm), který vykvétá jako jeden z prvních - již od února do dubna, ještě před rozvinutím listů.

Jeho silně vonné růžové (vzácněji bílé) trubkovité kvítky vyrůstají přímo ze starého dřeva ve svazečcích po 2-5.

Roste roztroušeně po celém území ČR ve světlých listnatých a smíšených lesích, v bučinách i suťových lesích.

Celá rostlina, zejména pak červené peckovice, obsahuje silně jedovaté sloučeniny dafnetoxin, mezerein a dafnin.

K těžké otravě stačí pouhých 7 plodů, ke smrti dospělého 10-12 plodů.

Plody sice chutnají hořce, ale pro děti mohou být atraktivní svou červenou barvou.

Otrávit se lze dokonce i delším vdecháváním vůně květů nebo vstřebáním látek pokožkou.

V přirozené přírodě je lýkovec u nás chráněn; do zahrady ho přenášet nesmíte.

V zahradnictvích se prodávají kultivary včetně zakrslých kříženců a bílokvěté formy 'Alba'.

⚠️ Jak ho poznat: Keřík dorůstající do 1 m, listy nahloučené na koncích větviček, vyrůstají až po odkvětu.

Plody jsou kulaté, lesklé, červené (vzácně žluté), velmi podobné rybízu - ale jsou smrtelně jedovaté!

Záměna s rybízem nebo ptačím trnkem u dětí je reálné riziko.

Štědřenec odvislý, nazývaný zlatý déšť, je okrasný keř nebo malý strom původem z jižní Evropy, v ČR hojně pěstovaný v zahradách a parcích - a místy i zplaňující.

V květnu se doslova přikryje převislými hrozny zlatožlutých motýlovitých květů délky až 25 cm.

Za nejjedovatější keř v české zahradě ho označují toxikologové právem: celá rostlina obsahuje alkaloid cytisin (laburnin).

K otravě dítěte stačí pouhá 2 semena nebo 5 květů - otrava nastupuje do 30 minut zvracením, křečemi, rozšířením zorniček a srdeční arytmií; při velké dávce smrt do hodiny.

Ilustrace jedovatých keřů a jejich typických plodů

Odborníci to důrazně nedoporučují.

Dužnatý červený míšek obklopující semeno tisu je jedinou nejedovatou částí celé rostliny - lze ho ochutnat.

Semeno uvnitř však jedovaté je, proto ho doporučujeme vyplivnout.

Ano. Plody brslenu, tisu, štědřence i lýkovce jsou nebezpečné pro většinu domácích zvířat - psy, kočky, koně i skot.

Pokud máte podezření na otravu zvířete, kontaktujte veterináře stejně rychle jako při otravě člověka.

Naučte se identifikovat těchto 30 jedovatých lesních plodů

Na Amadea.cz vznikají ručně vyráběné produkty z českých dřevin - olše, lípy, buku a dalších bezpečných druhů.

🌿 Příroda inspiruje, dřevo tvoří.

Aktualizováno: 14. Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Prvního dubna jsme si připomněli Mezinárodní den ptactva.

Které keře pro ptáky vysadit, aby si na plodech pochutnali a do větví keřů se mohli dobře schovat?

„Když pozorujete bobule žeroucí ptactvo, vidíte, že třeba amelanchier (muchovník) nebo jeřabiny, aronie zvané černý jeřáb, oberou ještě před dobou, kdy přijde nouze.

Chcete-li, aby měli co zobat v zimních měsících, vysaďte třeba obyčejné růže šípkové.

Nebo růži svraskalou či botanické druhy jabloní s malými plůdky.

Mapa výsadby okrasných keřů pro ptáky

Jiný jeřáb, než je jeřáb ptačí, poskytuje též něco k zaklovnutí i v zimě.

Stejně tak plody dřišťálů, skalníků.Jmenované keře mohou sloužit i jako místo odpočinku, na hnízdění.

Klid ke hnízdění poskytují i jalovce (sázejte druhy a odrůdy, které nechytají rez hrušňovou).

Hnízdištěm, úživným prostorem a místem pro zimní přežívání jsou třeba i borovice, cypřišky.

Keře se pro ptáky stávají ochranou před nebezpečím.

tags: #plody #keru #u #vody