Dcera fotbalových rodičů a jedna z nejuznávanějších hereček své generace Petra Špalková popsala svou cestu od Národního divadla k volné noze, prožitky z divadelních i filmových rolí a hluboké osobní zkoušky během krize středního věku. V rozhovorech, vzpomínkách na rodinu, psy i studenty na DAMU, sdílí, jak se vyrovnává s tlaky profese, výchovou dětí a snahou o rovnováhu mezi prací a soukromým životem.
Kariéra a školní kroky: od divadla k volné noze
Jako dcera fotbalových rodičů vyrostla v Brně a od teenagerských let působila v různých divadlech, včetně Kašparu, který dodnes řídí její bratr Jakub. Po odchodu z Národního divadla na volnou nohu volí, jak sama říká, „teď, nebo nikdy“ a snaží se nacházet balanc mezi projekty a rodinou. Touha po volnějším režimu ji vede k angažmá na Zábradlí a hostování v dalších pražských divadlech, které jí umožňují otevřít prostor pro nové projekty a spolupráce.
„Ta doba, kdy jsem úplně nejvíc poletovala po různých divadlech, byla nejšťastnější v mým životě,“ vzpomíná Petra na období práce napříč scénami a na silný kolektiv divadel, který jí tehdy pomohl překonat těžké časy. V rozhovorech zmiňuje i vliv režiséra Petra Lébla a bezpečný odraz v paměti, který s sebou nesl jeho odchod z divadla.
Rodina, výchova a výkonní psi jako součást života
Petra vychovává dvě děti a zároveň pečuje o čtyři psy, z nichž Číro označuje jako „šamána“ rodiny. Děti se učí slušnému chování v prostoru veřejném, dokonce dokážou vycházet s eskalátorem a v obchodě pozdravit. Její přístup k výchově je založen na pochvale za dobré činy a hlasitém vyřvání, když je to potřeba, což z ní dělá konzistentní autoritu pro děti i domácí zvířata. Uzavírá, že s dětmi na gymnáziu i samotným životem se učí, jak vyvažovat čas a energii pro rodinu i kariéru.
V rozhovorech upozorňuje na to, že její děti i její studenti působí jako „semknutý ročník“: znají se vzpomínkami i potenčními slabostmi a mají silný kolem sebe kruh podpory. Ačkoliv její kariéra vyžaduje fyzickou i psychickou připravenost, Petra věří, že důležitá je péče o sebe, včetně jógy a vyváženého stravování, aby byla schopna plnit nároky herecké profese i rodičovských rolí.
Krize středního věku a hledání pomoci
Petra otevřeně mluví o krizi středního věku, o silném emocionálním výbuchu, dojímání a potřebě vyhledat pomoc. Má zkušenost s psychiatrem, psychologem i konstitučním homeopatem a vyjadřuje, že terapie může změnit vnitřní vzorce a posunout život na novou trajektorii. Podle ní západní medicína dává důležitou klinickou podporu, avšak některá psychosomatická témata mohou být řešena i alternativně, pokud jde o celkové zdraví těla i duše. Krize ji vede k přehodnocení priorit a k uvědomění, že ambice je třeba rozložit do malých kroků a nehonit se za dokonalostí.
Současné projekty a pohled na zralost
V současnosti působí Petře Špalkové v několika pražských projektech: ve hře 6-16 v inscenaci Correspondence ve Vnitroblocku a v inscenaci Úča musí pryč v divadle Palace. Zároveň se věnuje čtení a audioknihám; její práce zahrnuje spolupráci s Českým rozhlasem na projektech, jako je román Jezero Bianky Bellové a Širší než nebe, kde bude vyprávět příběhy matky a jejího dítěte v nemocnici. Kromě práce na jevišti si Petra najde čas na rozvoj hlasu: podílí se na hlasových kurzech a využívá techniky dechu pro jasnější a silnější hlas.
V osobní rovině zmiňuje, že se jí daří lépe zvládat čas, když klade důraz na „poco a poco“ - postupné plnění úkolů, což platí i pro domácnost a úklid. Také vyzdvihuje důležitost odpočinku a duchovní potravy, aby rodina mohla fungovat bez vyčerpání. S manželem Miloslavem Tichým střídají péči o děti a práci, ačkoliv nyní má manžel nutné pracovní závazky. Petra vyjadřuje přesvědčení, že rodičovství i herecká kariéra mohou spolu koexistovat, pokud se vyvažují priority a nepronásleduje se perfekcionismus.
Naznačené témata a odkaz na soukromé rozhovory
Rozhovor s Petrou Špalkovou poukazuje na to, že její úvahy o věku a stárnutí vycházejí z vlastní zkušenosti a pozorování lidí kolem ní. V souvislosti s působením na Zábradlí a Národním divadle zmiňuje smrt režiséra Petra Lébla a dopad, který tato ztráta měla na celé prostředí. Dále popisuje, jaký vliv má tolerance k odlišnosti na její práci a výchovu dětí, a jak se snaží vést děti k toleranci a respektu k lidem s různými životními příběhy.
Režie a spolupráce
Petra Špalková se v minulosti vyzkoušela i jako režisérka, zejména prostřednictvím projektu Já, Feuerbach v Divadle v Celetné. Popsala, že šlo spíše o organizační roli než o autoritářskou režii; snaží se podporovat tvůrčí impulzy herců a pracovat na produktech společně s režiséry, se kterými má vzájemnou důvěru a otevřený dialog. V rozhovorech klade důraz na důvěru na jevišti a schopnost držet kontinuitu i při různých výzvách a turbulencích na zkouškách.
Témata pro čtenáře a fanoušky
Petra Špalková hodnotí, že její kariéra je postavena na kontinuitě a důvěře, což platí i pro osobní život. Věnuje se i tématu padesátky a toho, jak toto období vidí z perspektivy ženy, která má za sebou významný profesní i osobní vývoj. Zmiňuje, že věk ji spíše zklidňuje: energie je cenná a péče o sebe - jóga, spánek a vyvážená strava - posilují její výkon na jevišti i v rodině.

V textu se objevují vzpomínky na významné etapy a poznámky k rodinným vztahům, které odrážejí její otevřenost k tématům jako krize identity, sebeláska a vyrovnání se s tlaky veřejného života. Současně je zdůrazněno, že každý rodinný člen i herecká komunita vyžadují citlivý a uvážený přístup k potřebám druhých i sobě samému.
Shrnutí klíčových témat
- odchod z Národního divadla a nastoupení na volnou nohu; hledání vlastního tempa
- vytváření rovnováhy mezi rodinou a kariérou, „poco a poco“
- krize středního věku, hledání pomoci a sebepéče
- tolerance k odlišnosti a role rodiny v posilování solidarity
- kulturní a divadelní projekty, režijní zkušebny a spolupráce s různými režiséry