Petra Procházková je osobnost, o které se často mluví jako o jedné z nejstatečnějších žen. Její životní dráha je úzce spjata s přímým prožíváním vojenských konfliktů, zejména v Rusku. Ale jaká je tato válečná reportérka doopravdy?
Život v malé vesničce a vzpomínky na válečné časy
Náš rozhovor s Petrou Procházkovou se odehrál v klidném prostředí malé vesničky nedaleko Poděbrad, v jejím domově. Společnost jí dělal tříletý syn Zafar a věrný pes Radan. Během našeho posezení na zahradě se Petra s otevřeností a vstřícností podělila o své neuvěřitelné životní zkušenosti. Její vyprávění bylo tak bohaté, že se zdálo nemožné stihnout tolik událostí během jednoho života.
Kariérní cesta a počátky v Rusku
Petra Procházková vystudovala Fakultu žurnalistiky v Praze a po studiích působila v časopise Květy. Od devadesátých let je spojena s Lidovými novinami. Klíčovým momentem v její kariéře byl rok 1992, kdy byla vyslána jako zahraniční zpravodajka do bývalého Sovětského svazu. Bez předchozích zkušeností a znalosti cizích jazyků se vydala do Moskvy, kde strávila jedenáct let a přinášela svědectví o konfliktech na východě.
Během svého působení v Rusku se Petra opakovaně ocitala v epicentru dění. Navštěvovala uprchlické tábory, vypálené vesnice a zažila bombardování v Čečensku. V jednom z nejvíce mrazivých okamžiků se s několika dalšími novináři nabídla jako rukojmí místo žen a dětí v porodnici. Tato angažovanost a její zpravodajství vedly k tomu, že v roce 2000 ruské úřady označily Petru Procházkovou za personu non grata a byla odtamtud vyhoštěna.
Humanitární činnost a založení dětského domova
I přes vyhoštění z Ruska nezahálela. V Grozném založila dětský domov s názvem Berkat (což v čečenštině znamená štěstí, milosrdenství, hojnost z mála), který sloužil válečným sirotkům a funguje dodnes. Petra Procházková nadále podporuje děti na dálku prostřednictvím stejnojmenného sdružení, které založila po svém návratu do České republiky. Její pomoc se však neomezuje pouze na děti; podporuje také ženy v Čečensku a Afghánistánu a stará se o uprchlíky žijící v České republice.
Zpravodajská agentura Epicentrum a ocenění
Spolu s kolegou Jaromírem Štětinou založila Petra Procházková ještě během svého působení v Rusku zpravodajskou agenturu Epicentrum. Tato agentura se zaměřovala na natáčení reportáží z východních konfliktních oblastí, včetně Afghánistánu, Osetie, Abcházie, Gruzie, Tádžikistánu a Čečenska. Za svou práci a šíření dobrého jména České republiky v zahraničí obdržela řadu prestižních ocenění, včetně medaile Za zásluhy od prezidenta Václava Havla v roce 2000 a novinářské ceny Ferdinanda Peroutky v roce 1997.
Knihy inspirované životními zkušenostmi
Z jejích hlubokých zážitků a pozorování vznikly dvě knihy: Aluminiová královna a Frišta. Tyto publikace se věnují situaci žen v Rusku, Čečensku a Afghánistánu, přičemž se snaží zachytit jejich životní příběhy a výzvy, kterým čelí.
Rodinný život a kulturní rozdíly
V současné době Petra Procházková žije v Čechách a věnuje se svému synovi Zafarovi. Její manžel, Paikar Paikar, je Afghánec a jejich vztah a společný život jsou ukázkou prolínání různých kultur. Petra popisuje, jak její manžel někdy nechápe některé české zvyky, například izolovanost sousedů nebo zdvořilostní pozvání na čaj. Naopak, afghánská kultura, kde se na návštěvy chodí bez ohlášení a hosty je vždy nutné přijmout, pro něj představuje přirozený způsob života.
Manželství s Afgháncem přineslo i odlišné pohledy na rodinné uspořádání. Zatímco v Afghánistánu žijí generace společně v jednom domě a hospodaření v manželství je rozdělené (muž zajišťuje finance, žena domácnost), v Čechách se Petra a Paikar rozhodli pro vlastní bydlení. Přestože se hádají o běžné domácí práce, jako je mytí nádobí, společně se učí vzájemnému porozumění.
Petra také popisuje, jak se v Afghánistánu oblékala v souladu s místními zvyky - nosila široké kalhoty, dlouhé volné šaty a šátek na hlavě, aby zakryla své světlé vlasy. Setkání s manželem Paikarem proběhlo v práci, kdy ho Petra potřebovala jako řidiče, který zná místní prostředí a dokáže ji ochránit. I přes kulturní rozdíly se jejich vztah vyvinul podobně jako v Čechách, na rozdíl od tradičních afghánských sňatků domluvených rodiči.
Český tulák v Afghánistánu aneb jak přežít Afghánistán téměř bez peněz 🇦🇫
Strachy, mateřství a pracovní nasazení
Navzdory své pověsti statečné ženy se Petra Procházková nevyhýbá strachům. Bojí se pavouků, letadel a všeho, co je pro "normální ženskou" typické. Její největší strach však pramení z válečného násilí, které dobře zná. Strach z výšek je dalším aspektem, který ji omezuje.
Mateřství přišlo po čtyřicítce, ale Petra nelituje. Syn Zafar je pro ni "vánočním dárkem" a přináší jí radost a novou perspektivu. Přiznává, že se synem po porodu pokračovala v práci a napsala první článek pouhých šest dní po porodu. Dnes, s větším Zafarovým věkem, si vybírá hlídací tety, které mají s jeho povahou dobrou chemii a dokážou ho zabavit. Zafar je popisován jako živý, aktivní a emotivní po svém otci, s orientální povahou a silným vyjadřováním pocitů.
Práce z domova, kterou Petra vykonává pro několik novin, vyžaduje obrovskou osobní disciplínu a vlastní řád. Tuto disciplínu si vybudovala během dlouhých let, kdy žila sama v Rusku, kde si vytvořila pracovní rutinu a motivací pro ni bylo vydělávat peníze na své živobytí.
Začátky válečné žurnalistiky a mentorství
Petra Procházková přiznává, že na začátku své kariéry neměla žádné zkušenosti s válečnou žurnalistikou ani neuměla cizí jazyky. Vzhlížela k tehdejším zahraničním reportérům, kteří byli zcestovalí a sečtělí. V roce 1991 a 1992, kdy se všichni chtěli dostat na Západ, ji lákalo právě Rusko. I přes počáteční obavy z jazykové bariéry a ztracení se v Moskvě se postupně učila a zdokonalovala.
Velkou oporou v počátcích jí byla česká novinářka Dana Schmidt, která jí pomohla s adaptací, seznámila ji s důležitými lidmi a brala ji na reportáže. S její pomocí se první rok v Rusku stal snesitelným a Petra se postupně "chytla". Naučila se rusky, překládala písničky a básničky.
Epicentrum, práce s kamerou a humanitární poslání
Po zrušení zpravodajského postu v Lidových novinách založili Petra a Jaromír Štětina agenturu Epicentrum s vizí být rychlejší než světová média a přinášet informace z krizových oblastí. Přestože v oblasti českých zpráv často předběhli i movitější kolegy, vyhoštění z Ruska je připravilo o oblast, kterou nejlépe znali. Následně se zaměřili na Afriku a Afghánistán, ale již s menší znalostí tamní kultury.
Uvědomili si, že psaním se neuživí, a proto se začali věnovat natáčení reportáží. Tato změna znamenala novou etapu, kdy se dění přenášelo na kameru místo na papír.
Svědectví o hrůzách a smysl v pomoci
Petra Procházková popisuje, jak si v Grozném vedla sešit, do kterého si čárkovala počet civilních obětí. Tento sešit i dnes vyvolává mrazivé pocity. Dlouhotrvající konflikty ji vyčerpávaly, zejména když média ztrácela zájem o menší počty obětí. Tato situace byla pro ni demoralizující, a proto si na dva roky dala pauzu.
Následně odjela do Afghánistánu, kde se věnovala dětskému stacionáři s padesáti sirotky. Tato práce jí dávala smysl, viděla za sebou konkrétní výsledky. Děti samy navrhly název domu - Berkat, což symbolizuje hojnost z mála a schopnost zvládnout nepřízeň osudu.
Pokračování mise Berkat a mateřství
Po návratu do České republiky Petra Procházková pokračovala v činnosti sdružení Berkat. Lidé ji spontánně oslovovali s nabídkou finanční pomoci pro sirotky, což vedlo k založení občanského sdružení.
Mateřství pro Petru znamená báječnou zkušenost, která ji posunula do "mladší generace" a naučila ji být méně lehkomyslnou a citlivější k minulým zážitkům. Afghánské mámy oproti českým vychovávají běžně deset dětí, jsou méně úzkostlivé a spoléhají na pomoc starších sourozenců. Vychovávají děti, dokud nemají dostatečný počet synů, kteří se o ně postarají ve stáří.
Petře by si přála předat svému synovi Zafarovi vytrvalost, kterou považuje za nedostatkovou vlastnost orientálních národů, zejména Afghánců. Chce ho naučit cílevědomosti a úsilí potřebnému k dosažení cílů, což jsou vlastnosti, které podle ní Češi ovládají.
Osobní preference
- Čaj, nebo káva? Káva
- Kniha, nebo televize? Kniha
- Biftek, nebo řízek? Biftek
- Pes, nebo kočka? Pes
- Sukně, nebo kalhoty? Obojí
- Klobouk nebo šátek? Šátek
- Černá nebo bílá? Černá
- Zima, nebo léto? Léto
Životní milníky Petry Procházkové
Petra Procházková se narodila 20. října 1964 v Českém Brodě. Pochází z živnostenské rodiny, vystudovala gymnázium v Poděbradech a následně Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Po studiích začala pracovat v časopise Květy, odkud byla propuštěna po nelegální cestě do USA a účasti na Palachově týdnu v roce 1989. Rok 1989 strávila jako uklízečka a kamelotka Lidových novin, účastnila se studentského pochodu 17. listopadu.
Po revoluci nastoupila do Lidových novin, kde se v roce 1992 stala zpravodajkou v Moskvě. V Rusku strávila téměř deset let, po kterých byla vyhoštěna. V roce 2000 ji ruské úřady označily za personu non grata. Od roku 2001 do roku 2006 působila jako zahraniční zpravodajka v Afghánistánu, kde potkala svého manžela Paikara Paikara a narodila se jim syn Zafar. V roce 2001 byla po nástupu Putinova režimu z Ruska vyhoštěna. V roce 2003 se vdala za afghánského humanitárního pracovníka a dokumentaristu Paikara Paikara.
V Lidových novinách pracovala téměř třicet let, od roku 2018 působí v Deníku N. Z jejích zážitků vznikly knihy Aluminiová královna (2003) a Frišta (2004).
Petra Procházková (rozená Švábová, provdaná Paikarová) se narodila 20. října 1964 v Českém Brodě. Je českou novinářkou, spisovatelkou a humanitární pracovnicí, známou především svým krizovým zpravodajstvím z asijských a afrických válečných konfliktů. Po maturitě na gymnáziu vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Po studiích začala pracovat v časopise Květy, ale po nelegální cestě do USA a účasti na Palachově týdnu byla propuštěna. Následně začala pracovat v Lidových novinách, kde se v roce 1992 stala korespondentkou v Moskvě. V Rusku strávila téměř deset let a po vyhoštění v roce 2000 pokračovala v práci v Afghánistánu (2001-2006). Zde potkala svého manžela Paikara Paikara, se kterým má syna Zafara. Je držitelkou mnoha ocenění za svou novinářskou a humanitární práci.