„Jsem neskutečně šťastná, že všechno dobře dopadlo,“ prozradila nám novopečená maminka, která se od dvanácti let léčila s kardiopatií - její srdeční sval postupně ochaboval. „Podruhé bych do toho ale už nešla. Bylo to obrovské riziko pro mě i pro Lucinku,“ dodala. I když po miminku strašně moc toužila, nepočítala s tím, že by si nikdy vlastní dítě s manželem Miroslavem pořídit.
„Ošetřující lékařka mi vysvětlila všechna rizika, která by případné těhotenství přinášelo. Byla really vysoká. Nebezpečí hrozilo mně, i dceři. Po jejich zvážení jsme se rozhodli, že v budoucnu dítě adoptujeme. Osud však rozhodl jinak. Petra otěhotněla naprosto neplánovaně. A shodou náhod nedlouho předtím vysadila léky, které by plod vážně poškodily.“
„Ty prášky mi nedělaly vůbec dobře. Těhotenství je i pro srdce zdravé ženy „namáhavé“. Důležitý orgán v té době pracuje o čtvrtinu víc, než obvykle. Po transplantaci se proto těhotenství nedoporučuje.“ Petra je tak první ženou v Česku, která po takové transplantaci přivedla na svět dítě. Přesto šťastná maminka, která ještě studuje, o nějakou „slávu“ příliš nestojí. „Nejdůležitější je pro mě skutečnost, že jsem to všechno zvládla a že jsme obě úplně v pořádku.“
„Miminko se tak těšilo na svět, že ani nepočkalo na příjezd záchranářů. Porod zvládla volající společně s dispečerkou záchranné služby Jihočeského kraje. Jen díky nim se mamince povedlo porodit zdravého chlapečka. „Rodíme. Kontrakce má každou chviličku,“ oznámila dispečerce linky záchranné služby Jihočeského kraje volající. „Vidíte hlavičku?“ „Ne, vidím jen nožičky.“
Dispečerka se ale informací nenechala vykolejit a na dálku navigovala ženu, ze které se dočasně stala porodní asistentka. Jak přiznávají sami záchranáři, stává se spíše ojediněle, že by plod, který je uložený koncem pánevním, byl porozen v terénu. „Ještě méně častěji, že by takový porod musela vést operátorka po telefonu,“ přiznali jihočeští záchranáři. Operátorka instruovala volající po celou dobu porodu - od začátku kontrakcí, přes odtok plodové vody, až po ustřižení pupeční šňůry. „Pětkrát vdýchněte miminku do úst,“ navigovala na dálku. Když se děťátko rozbrečelo, bylo to dobré znamení. Na telefonu byla až do příjezdu záchranářů, kteří převzali do péče maminku i zdravého novorozence. „Je to kluk, celý taťka,“ zněl jásot z telefonu.
„Obrovský dík patří naší kolegyni z tísňové linky 155, ostatně jako všem jejím kolegyním a kolegům, kteří nejsou vidět, jen slyšet, avšak jsou nedílnou součástí záchranných řetězců,“ dodali záchranáři. I proto se rozhodli se o tento dramatický příběh s dobrým konce podělit. „Protože dobrých zpráv není nikdy dost.“ Novorozenec i matka byli poté převezeni do nemocnice.
Náplní Petřiny cesty byla i studium na ekonomickém lyceu a následně na Vyšší odborné škole publicistiky, kde jako zástupce šéfredaktorky v redakci Generace 20 získala první novinářské zkušenosti. Nyní studuje Metropolitní univerzitu Praha, obor Mediální studia. I v porodnici platí, co jiný člověk to jiný názor a překvapivě to platí obzvlášť u doktorů.
V neděli ráno mě prohlédla zase jiná doktorka, která usoudila, že ten den mi dají rovnou 2 vyvolávací tablety, pokud se porod po té dopolední nerozeběhne. Dostala jsem hned jednu, po 30ti minutách jsem zase šla na monitor a nic, šla jsem se radši odreagovat na šestinedělí, kde byla jedna z mých spolubydlících z rizikového, která už dávno porodila. Měla moc hezkého chlapečka Štěpánka, tak jsem si ho pochovala a doufala jsem, že tím popoženu i toho našeho lumpíka na svět.
Ve 14h jsem dostala slíbenou druhou tabletu a po chvíli jsem cítila, že mi začíná tvrdnout břicho a i na monitoru se už začaly objevovat pěkné kopečky kontrakcí i když zatím vůbec nebolely. Kolem 16h se za mnou ještě chystali na návštěvu táta s Járou, tak jsem doufala, že to ještě zvládnu. Když přišli, zrovna mi na pokoji natáčili monitor a malému tep zase nějak slábl, ale zřejmě to bylo ještě v normě, nic mi k tomu porodní asistentky neřekly a můj tlak se zase začal zvedat, tak jsem dostala prášek na snížení tlaku.
„Když jsme šli tátu s Járou vyprovodit se Standou před porodnici praskla mi voda a tak jsem šli hezky pěšky nahoru i dolu, aby se porod rozeběhl, ale ten se rozeběhl dost rychle.“ Na vyšetřovně zjistili, že mi skutčně praskla plodová voda a že se začínám hezky otevírat a doporučili mi teplou sprchu a míč. Kontrakce začaly rychle zesilovat a sprcha ani míč mi už moc nepomáhaly, spíš mi pomáhalo ležet na posteli nebo klečet a být v předklonu. Do tomo mi znovu přišli natáčet monitor, což už byla trochu krize, protože jsem musela ležet na boku a když mi Standa začal nadšeně hlásit stoupající číslo kontrakcí, myslela jse, že ho asi zakousnu, protože jsem si to díky tomu víc uvědomovala a bylo to víc nepříjemný.
Nemůžu říct, že by to nějak strašně bolelo, jak to různě popisují jiné maminky, které dokonce měly pocit, že „se jim trhají vnitřnosti“. Já jsem to takhle vůbec nevnímala, spíš to byl silný tlak a křeče podobné tomu, když má člověk velký průjem a hodně mi pomáhalo pravidelně zhluboka dýchat a tím jsem všechnu tu „bolest“ hezky vydýchávala.
Petra (38) věděla od začátku těhotenství, že to nebude lehká cesta. Od mala trpí chronickým onemocněním ledvin a na těhotenství se tak musela řádně připravit. První těhotenství skončilo již v prvním trimestru. Do jiného stavu přišla znovu po zhruba půl roce. Vše se zdálo v pořádku až do 26. týdne těhotenství. Maminka dnes už tříleté Marušky si prošla doslova noční můrou všech těhotných, porodila miminko do dlaně. Vše bylo v pořádku až do 27. „Během prvního trimestru mě moje gynekoložka odeslala do rizikové poradny v porodnici. Dostala jsem se ke skvělému panu doktorovi Kouckému u Apolináře. Ten byl od začátku optimistický, čímž mě hodně povzbuzoval,“ vzpomíná Petra. „Byl neskutečně pečlivý a spolu s mým nefrologem, se kterým se dobře znají, mě bedlivě sledovali po celé těhotenství,“ dodává.
I přes všechny Petřiny zdravotní komplikace probíhalo vše v pořádku až do 26. „Byla jsem na konci 27. týdne, přesně týden od poslední kontroly, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl nastat problém. Vzpomínám si, že jsem si večer měřila tlak a hodnota byla tak vysoká, že jsme okamžitě jeli na pohotovost,“ vypráví Petra svůj emotivní příběh.
V nemocnici už šlo vše ráz na ráz. „Lékaři mi doporučili dát miminku ještě pár dní na dozrání v bříšku, i když malá už nerostla a nedostávala žádné živiny. Riziko, že to nepřežije, bylo velké,“ říká. Další dva týdny byly ve znamení čekání a pro Petru psychicky velmi náročné. Klokánkování je u nedonošených dětí moc důležité. Na konci 29. týdne se lékaři rozhodli těhotenství ukončit sekcí. Holčička se narodila jako hypotrofický novorozenec a vážila 1 kg.
„Rodila jsem ve spinální anestezii a měla jsem tak možnost zaslechnout, jak zaplakala. Věděla jsem tedy, že žije! Na JIP za mnou později přišla neonatoložka se zprávou, že dcera je relativně v pořádku. Bylo to pro ni velmi náročné. Po císařském řezu a nejasných vyhlídkách dcery cítila velkou bolest fyzickou i psychickou. Byla přesvědčená, že takhle malé dítě nemá naději na přežití. Přemýšlela také nad tím, jaký může mít předčasný porod následky, pokud dcera přežije. „Je to obrovský nápor na psychiku. Stojíte u inkubátoru a sledujete maličkého tvorečka, a který jen zdánlivě připomíná miminko a nemůžete uvěřit tomu, že je to vaše dítě.“
Maruška byla velmi šikovná, vše zvládla bez větších zdravotních komplikací. Dostávala mateřské mléko z lahve až do jejího zhruba jednoho roku. Ubytovaná tam být ale nemohla, na to nejsou prostory. Teprve v době, kdy se blížil čas propuštění, byla přijata na tzv. rooming-in, aby se s miminkem zžila i v noci a zvykla si na jeho potřeby. Maruška byla z porodnice propuštěna po necelých dvou měsících, dva týdny před původním termínem porodu s váhou 2340 gramů. „By to neuvěřitelný pocit, odnášet si své miminko domů...“
Tento příběh má šťastný konec. Dnes jsou Marušce 3 roky a je to zdravá, veselá a velmi čilá holčička. Je to jedno z dětí, na kterých předčasný příchod na svět nezanechal žádné následky. Jediné, čeho byste si na ní všimli je to, že je opravdu drobounká, jídlo jí moc nezajímá. Na základě těchto zkušeností se Petra rozhodla pomáhat ostatním rodičům, kteří prošli nebo prochází podobnou situací a začala spolupracovat s neziskovou organizací Nedoklubko. „Byla to náhoda. O Nedoklubku jsem se doslechla už v porodnici, jako rodič nedonošeňátka jsem dostala jejich letáčky a časopis. Během odsávání jsem slzela nad knihou Vítej, kulíšku. A shodou okolností ředitelka Nedoklubka, Lucka Žáčková, která má také předčasně narozenou dceru, tou dobou sháněla někoho, kdo jí pomůže s časopisem. A už jsem u nich zůstala,“ vypráví Petra s nadšením.
Přestože je předčasný porod noční můrou všech těhotných, Petra říká, že je hloupost stresovat se tím předem. „Pravděpodobnost, že se to stane zrovna vám není závratně velká, a pokud by vás to opravdu mělo potkat, neonatologie v ČR je na špičkové úrovni. Naše děti, které byly miminka do dlaně, jsou toho důkazem! ;-) Každopádně přeji každé těhotné ženě, aby porodila nejdříve ve 38.
Porodník Ondřej Šimetka: Největší riziko v těhotenství? Když žena nedělá nic
Detaily a data z příběhu
- Petra trpí chronickým onemocněním ledvin od mládí.
- První těhotenství skončilo předčasně, druhé bylo komplikované a vyžádalo si ukončení těhotenství v 29. týdnu sekcí.
- Dcera Maruška se narodila s váhou 1 kg, později vážila 2340 g při propuštění.
- Po porodu a na JIP následovala dlouhá adaptace a klokánkování; Maruška potřebovala jen malé množství dechové podpory.
- Petra dnes spolupracuje s Nedoklubbem a pomáhá dalším rodičům čelit podobným situacím.
Životní motto Petry a jejího partnera zdůrazňuje, že i po těžkých zkouškách lze založit rodinu a vybudovat stabilní zázemí pro dítě i samotného rodiče.