Žádný z chirurgických výkonů nepřináší tolik diskusí jako právě císařský řez. Na světě se každoročně narodí přibližně 131000000 dětí a nejméně 20000000 z nich je porozeno císařským řezem1. Tato skutečnost staví císařský řez na první místo pomyslného žebříčku počtu prováděných operací. V České republice byla v loňském roce překročena hranice dvacetiprocentního podílu císařských řezů2. Popsaný trend vede porodníky k stále se opakujícím diskusím o možnostech takový vývoj zastavit a počet operací snížit. Současně jsme svědky hledání operačních postupů, které povedou k větší efektivitě císařského řezu. Efektivitou chápeme minimalizaci specifických rizik pro rodičku a novorozence a snížení časové náročnosti operace i ekonomických nákladů s operací spojených. Mezi moderní trendy v technice císařského řezu patří též principy chirurgického minimalismu a snahy přiblížit abdominální porod porodu vaginálnímu3.
Historický vývoj indikací a techniky císařského řezu
Císařský řez prodělal komplikovaný historický vývoj. Změny operační techniky spolu s dalšími pokroky medicíny vedly k postupnému zlepšování výsledků. Tento proces následovalo rozšíření operačních indikací. V tomto duchu probíhá vývoj technik a indikací doposud. Ač není pochyb o tom, že má operace kořeny hluboko v historii, písemných dokladů o operaci v období starověku je velice málo. Zmínka o císařském řezu je obsažena v Pliniově Historii přírody publikované v roce 77. Představitelé antické medicíny Galen a Soranus z Efesu operaci nepopsali. Ani největší z antických porodníků Hippokrates z Kósu, který znal a používal porodnické operace, jakými byly obrat konce pánevního na hlavičku, exprese plodu a zmenšovací operace, se o císařském řezu nezmiňuje.
Římský zákon „Lex regia“ císaře Numy Pompilia ukládal povinnost provést císařský řez na ženě umírající nebo právě zemřelé ve snaze zachránit život nenarozeného plodu. Tato indikace byla jedinou uznávanou indikací až do druhé poloviny 16.století. Přelomovým je rok 1586, kdy publikoval Caspard Bauhin knihu Francoise Rousseta „Exectio foetus vivi exmatre viva sine alterutrius vitae periculo et absque faecunditatis ablatione a Francisco Rosseto Gallicae conscripta a Gasp.Bauhino latine reddita et variis historiis aucta“ v níž popisuje i čtrnáct císařských řezů na živých ženách, které neskončily smrtí rodičky. Prvním z těchto unikátních operací je legendární operace provedená v roce 1500 švýcarským nunvářem, neboli vyklešťovačem Jacobem Nuferem na vlastní ženě. Kniha obsahuje popis spektra těžkých porodnických komplikací, jakými byla smrt a rozklad plodu, infekce dělohy, absces dělohy v anamnéze, ošetřený incizí a kauterizací, ruptura dělohy a vypuzení plodu do břišní dutiny. Uvedeny jsou i úspěšně realizované gravidity po císařském řezu. Kniha otevřela epochu bouřlivých diskusí etické přijatelnosti císařského řezu.
V tomto období přesahovala mateřská mortalita císařského řezu 90 %. Nejčastější příčinou smrti bylo vykrvácení a septické komplikace. Vývoj technik operace byl zaměřen zejména na jejich zvládnutí. V historii „boje o císařský řez“ figuruje dlouhá řada odpůrců operace. Mezi mnohými jmenujme zakladatele chirurgie Ambroise Pare v 16. století či věhlasné porodníky století 17. a 18. Francoise Mauriceau a Williama Smelie. Jedním z prvních obhájců myšlenky císařského řezu byl zakladatel moderního a vědeckého porodnictví Andre Levret. Tento vizionář spatřoval v možnosti abdominálního vyjmutí plodu novou perspektivu. V podmínkách medicíny 18. století šlo o naprosto revoluční myšlenku. Společenská diskuse o tom, zda je přijatelné císařský řez provádět v jiné situaci než u právě zemřelé nebo umírající ženy byla přenesena do roviny etické filozofie.
Roku 1733 položili lékaři teologům pařížské univerzity soubor otázek: Je přijatelné provést císařský řez k záchraně života matky nebo plodu, jestliže indikující věří v záchranu obou objektů? První otázku zodpověděli kladně. Císařský řez může být východiskem kritické situace, věří-li lékař v možnou záchranu matky a plodu. Na druhou otázku, zda může být obětován život matky pro záchranu plodu, následovala zamítavá odpověď, a to i za předpokladu, že o takový postup žena požádá. Ani informovaný souhlas matky neospravedlňuje provedení operace. Třetí otázka zněla, zda je přijatelné provést císařský řez, je-li pravděpodobná smrt matky i plodu? Je správné operovat, pakliže existuje alespoň malá naděje na záchranu matky či plodu. Poslední z otázek řeší, který z objektů preferovat, je-li možné zachránit pouze jeden z životů, tedy matky nebo plodu. Odpověď zněla, že je přijatelné obětovat život plodu, je-li to v zájmu záchrany života matky na principu jejího souhlasu4. Z uvedené historické analýzy je patrná aplikace porovnání rizik klinické situace a císařského řezu i prvky přijetí informovaného souhlasu v procesu stanovení operační indikace.
Na obranu císařského řezu tehdy vystupuje porodník Thomas Radford z Manchestru. Objev principů celkové anestezie (Morton 1847) a antisepse (Lister 1867) otevřely cestu rozvoji nových technik císařského řezu, které dramaticky snížily operační mortalitu. Zlomovým je rok 1876, kdy italský porodník Eduardo Porro definoval zásady nového postupu. Problém sutury děložní stěny řeší kombinací císařského řezu se supravaginální amputací dělohy. Tím eliminoval zdroj krvácení i potenciální septické ložisko. Plánování operace v průběhu těhotenství nebo na začátek porodu, uplatnění zásad antisepse, opuštění experimentů s navrácením pahýlu hrdla do břišní dutiny, hemostáza manuální kompresí nebo elastickou bandáží dělohy, luxace dělohy před laparotomií, supravaginální amputace a cirkulární steh extraperitonealizovaného pahýlu hrdla vedly ke snížení mateřské mortality z 58 % na 36 %.
Dalším převratným milníkem ve vývoji techniky císařského řezu byla účinná sutura hysterotomie. Dvouvrstevná sutura myometria stříbrným drátkem v první vrstvě a hedvábným vláknem ve vrstvě druhé byla definována a provedena Maxem Sangerem z Lipska v roce 1882. Technika sutury myometria spolu se zásadami asepse a celkové anestezie umožnila v případě císařského řezu zachovat dělohu s přijatelným operačním rizikem. V dobách před Sangerem existovala kromě řezu na umírající a právě zemřelé jediná indikace, kterou byl kefalopelvický nepoměr. Těžké, obvykle rachitidou způsobené pánevní deformity znemožňovaly vaginální porod a těhotenství u takto postižených žen končilo jistou smrtí v průběhu porodu. Koncem 19. století byla stanovena absolutní indikace: pánevní rozměr conjugata vera (přímý průměr pánevního vchodu) < 5,5 cm nedovoloval vybavit plod ani za cenu zmenšovací operace.
V roce 1901 upravil kritéria absolutní indikace J.W.Williams. Císařský řez je nutné provést u všech žen s conjugata vera < 7 cm. Snaha omezit infekční morbiditu dala v tomto období vzniknout extraperitoneálnímu přístupu císařského řezu, který byl definován Latzkem v roce 1907 a modifikován Frankem o dva roky později. Při extraperitoneálním řezu bylo nutné provést hysterotomii v oblasti dolního děložního segmentu, což se ukázalo jako velmi užitečné, neboť protínala dělohu v oblasti velmi tenkého a méně krvácejícího dolního segmentu. Tohoto revolučního posunu využil Kröning v roce 1912 u transperitoneálního císařského řezu. Původně vertikální směr incize nahradil John Martin Munro Kerr v roce 1926 hysterotomií transverzální. Tím položil základ moderní techniky císařského řezu, kterou v nejrůznějších modifikacích používáme dodnes. Jeho osobu nutno považovat za zakladatele současné techniky císařského řezu.
Ve 20. letech minulého století byla pomocí moderní operační techniky snížena mortalita císařského řezu na 7 %. Nová situace umožnila přijetí dalších indikací k operaci, jakými byly poruchy porodní činnosti - dystokie. Císařský řez v případu závažného krvácení v průběhu porodu indikoval poprvé Target v roce 1905. V roce 1916 J. T. Williams definuje další moderní indikace k císařskému řezu: plod v poloze koncem pánevním u primipar, deflexní polohy, zadní postavení (occiput posterior) a porody u primipar starších 35 let. Munro Kerr doporučuje císařský řez u velkého plodu v poloze podélné koncem pánevním, vcestného lůžka, preeklampsie a maternálních kardiopatií. Mnoho z těchto indikací je diskutováno doposud. Mezi současné indikace k císařskému řezu patří fetopelvický nepoměr, vcestné překážky v oblasti měkkých porodních cest či kostěné pánvi, stavy po operacích na děloze (metroplastiky, myomektomie), vcestné lůžko, abrupce placenty, nezdařená indukce porodu, dále pak celková onemocnění ženy zvyšující rizika spontánního porodu v definovaných klinických situacích (diabetes mellitus, hypertenze, kardiopatie, progredující preeklampsie, onemocnění cév, retinopatie, zánětlivá střevní onemocnění).
Indikací k císařskému řezu jsou i poruchy polohy, naléhání a držení plodu (příčná a šikmá poloha, čelní a obličejová deflexní poloha, asynklitismy, naléhání ručky). Specifickou indikací je poloha podélná koncem pánevním. Shoda panuje v případě konce pánevního u prvorodiček, u plodů s předpokládanou porodní hmotností pod 2500 g a nad 3500 g a tzv. vysoko stojící konec pánevní5. Studie „Term breech trial“6 dokládá vyšší riziko perinatální mortality a závažné novorozenecké morbidity u vaginálně vedených porodů plodů v poloze koncem pánevním ve srovnání s elektivním císařským řezem.
Souhlasně lze interpretovat i údaje ÚZIS. Porody plodů v poloze koncem pánevním představují 4,8 % všech porodů a jsou vedeny v 84,3 % císařským řezem s časnou novorozeneckou úmrtností (dále jen ČNÚ) 8,6 ‰, v 1,8 % extrakcí s ČNÚ 15,1 ‰ a vaginálně ve 13,9 % s ČNÚ 18,7 ‰. Vaginální porod plodu v poloze koncem pánevním je zatížen více než dvojnásobnou ČNÚ2. K dalším typickým operačním indikacím patří akutní a chronická nitroděložní tíseň plodu, naléhání a výhřez pupečníku, vcestné umbilikální cévy, závažné formy anemie plodu v případech Rh imunizace a fetomaternální transfúze a akutní výsev genitálního herpesu. U vícečetného těhotenství indikujeme porod císařským řezem při jiné poloze plodů než podélné hlavičkou u obou plodů, při nezralosti a hypotrofii jednoho či obou plodů, předpokládané hmotnostní diskrepanci větší než 600 g a při větším počtu plodů než dva.
Obvykle jsou odborně přijatelné i sdružené indikace spojené s vysokým perinatálním rizikem (předčasný porod, vyšší věk rodičky, zatížená porodnická anamnéza - perinatální ztráty, léčená neplodnost). V případech stavů po předchozím císařském řezu volíme iterativní operaci tam, kde jsou dostupné anamnestické údaje o porodnických komplikacích, které predisponují k vysokému riziku vaginálního porodu, v případech předchozího korporálního, nebo cervikokorporálního řezu, u jiné polohy plodu než podélné hlavičkou, při vícečetném těhotenství a dalších obecně platných indikacích k císařskému řezu. Pokus o vaginální porod po předchozím císařském řezu předpokládá náležitý informovaný souhlas těhotné.
Diskutovanou a kontroverzní indikací současnosti je provedení operace na přání těhotné ženy. Císařský řez na přání představuje situaci, kdy je operace provedena na základě subjektivního postoje a přání ženy, bez odborné indikace. Přijatelnost požadavku kompetentní a informované ženy je předmětem diskusí porodníků, laiků, právníků i filozofů. Legitimita císařského řezu na přání či jeho odmítnutí souvisí s faktickou nedostupností vědeckých důkazů, které by konzistentně dokládaly rizika či výhody císařského řezu na přání ve srovnání s vaginálními porody. Dokud nebude konzistentně doloženo, že je jedna z modalit významně rizikovější než druhá, je třeba postupovat individuálně v souladu s obecnými principy lékařské etiky.
Císařský řez a chirurgický minimalismus
Jak je patrné z výše uvedeného textu, došlo v průběhu historického vývoje techniky operace k enormnímu rozšíření indikací. Císařský řez se stal jednoznačně dominantní porodnickou operací a významným prvkem lidské reprodukce. Ani vývoj techniky však nebyl doposud ukončen. Zajímavým trendem je aplikace principů chirurgického minimalismu. Jednotlivé kroky operace jsou podrobeny analýze a ty, které se jeví být zbytnými, jsou z postupu vypuštěny. Patrně nejznámější je technika Misgav-Ladach. Název je odvozen od označení nemocnice nacházející se ve stejnojmenné čtvrti Jeruzaléma, kde byl způsob operace definován a uveden do praxe v osmdesátých letech 20. století. Autorem techniky je Michael Stark7. Cílem císařského řezu obecně je vytvoření arteficiálních porodních cest způsobilých k bezpečnému a šetrnému vybavení plodu. Současně musí být pro mateřský organismus minimálně traumatizující, s přijatelnými operačními riziky i absencí závažného ovlivnění obecného i reprodukčního zdraví ženy. Jsou-li arteficiální porodní cesty vytvořeny v preformovaných anatomických prostorách s minimální vaskularizací pomocí šetrné preparace, je maximálně redukován peroperační traumatismus a krvácení. Těchto „minimalistických“ postupů je publikována celá řada a v mnoha krocích si jsou podobné. Pelosiho metoda vychází z laparotomie dle Phannenstiela. K protětí podkoží a fascie využívá elektrokauter. Přímé břišní svaly odděluje dvěma ukazováky nejprve ve vertikálním, potom i v horizontálním směru. Peritoneum otevírá tupou digitální dissekcí a následně rozšíří tupou trakcí laparotomii v horizontálním směru v rozsahu kožní incize. Vesikouterinní plika není protínána a sesouvána. Hysterotomie je zahájena malou horizontální incizí, která je tupě prsty, nebo ostře nůžkami rozšířena laterálně. Plod je extrahován s použitím tlaku na fundus, placenta porozena po aplikaci oxytocinu a spontánním odloučení. Hysterotomie je uzavřena pokračovacím prohazovaným stehem vstřebatelným materiálem. Pobřišnice je ponechána bez sutury, fascie je uzavřena pokračovacím stehem vstřebatelným materiálem. Podkoží je šito jednotlivými vstřebatelnými stehy tehdy, je-li objemné. Kůže je uzavřena svorkami9.
Wallinův postup vychází z Joel-Cohenovy techniky laparotomie. Kožní incize je vedena transverzálně, přibližně 3 cm pod bispinální čarou, tedy výše, než je tomu u řezu dle Phannenstiela. Podkoží je protnuto ve střední třetině až k fascii, ta je protnuta horizontálním řezem v rozsahu přibližně 3 cm, tupě rozšířena laterálně buď tahem prstů, nebo v modifikaci Holmgrenově tlakem rozevřených nůžek. Svaly jsou odděleny ve směru vertikálním a následně horizontálně. Po protětí peritonea je operační rána rozšířena v horizontálním směru v rozsahu kožní incize. Plika vesikouterinní je prostřižena a močový měchýř sesunut kaudálně. Hysterotomie započata malou horizontální incizí, která je tupě digitálně rozšířena laterálním směrem. Hysterotomie uzavírána jednotlivými stehy.
Největší popularity dosáhla technika Misgav-Ladach (dále jen ML). Anketa 17. 5. 2009.

Aby byla článek kompletní, je nutné uvést, že současné diskuse zahrnují i etické a společenské aspekty. Proč by měl kdokoli mít možnost zvolit si velkou a zbytečnou operaci s riziky pro sebe a dítě, hrazenou námi všemi ze zdravotního pojištění? Podstatnější než taková možnost je však právo ženy na úplné a objektivní informace o císařském řezu, stejně jako její právo na takovou přípravu, podporu a podmínky, aby se takto rozhodovat nemusela. Což v našem současném porodnickém systému rozhodně není samozřejmostí. Až budou mít ženy u nás skutečnou volbu okolností porodu a také dostatek podpory pro normální porod, pak se teprve můžeme zabývat otázkou volby císařského řezu „na přání“.
Odpověď není tak jednoduchá. Ženy by především měly mít pro takové rozhodování dostatek spolehlivých informací a důvěryhodné informátory. Naše legislativa dává sice matkám téměř neomezenou možnost o svém těle a dítěti rozhodovat, ovšem zdravotníkům ukládá poskytovat péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. A ty jasně ukazují, že císařský řez, velká břišní operace, přináší významně vyšší rizika jak pro ženu, tak pro dítě. Je to nouzové řešení, kdy komplikace normální porod neumožňují. Normální porod si zaslouží velkou podporu, je to důležitá a posilující zkušenost.
gynekoložka, Centrum psychosomatické péče