Několik dní jsem přenášela, poslíčky jsem ale měla snad od půlky těhotenství, takže jsem se fakt bála, že porod nepoznám.
Pak jsem narazila na poučku: Až nebudeš moct myslet na nic jiného, než na tu bolest, tak je to ono!
Bolesti jsem měla již v noci, ale dařilo se mi je zaspat, v pondělí ráno v 8 hod. jsme ale dorazili do porodnice.
Kontrakce bolely ale vzhledem k tomu, že mám opravdu silné MS bolesti, přišlo mi to jen o málo horší.
Přítomný pan doktor mi nabídl injekci čehosi, takže to budu mít prý rychleji za sebou.
Co do mě píchli, vážně netuším, ale potom se rozjely bolesti jak kráva.
Nejhorší bylo, že jsem čekala bolest do břicha a přitom naprosto nejhorší byla bolest v kříži.
Vůbec jsem netušila, jak kontrakce v zádech prodýchávat.
Jediné, co pomáhalo, bylo drtit manželovu ruku a skákat na balónu.
Následně mi píchli vodu a bolest byla ještě horší.
Sprcha nepomáhala.
Za nějakou dobu mi PA říká, že už brzy budu moct tlačit - tohle se opakovalo ještě asi 2 hodiny a já furt čekala, kdy budu moct tlačit.
Nutkání na tlačení prostě nepřicházelo.
Potom tedy PA usoudila, že už můžu jít tlačit, to bylo cca 12 hod., píchli mi oxytocin.
Posadili mě na kozu a musela jsem ležet na zádech, což s těmi bolestmi právě v zádech byla fakt chuťovka.
A teď nastala asi nejhorší fáze.
Pro většinu žen, co tak čtu, je tlačení už úleva, ale pro mě to bylo neskutečné utrpení.
Byla jsem už úplně mimo.
Necítila jsem kontrakce v břiše, jen ta záda, ani jsem neměla žádné nutkání na tlačení, přesto mě PA nutily tlačit…
Tlačila jsem 1 a půl hodiny!
A furt jsem ho nemohla dostat ven (však jsem pak měla dobře popraskané žilky v obličeji).
Syn byl tedy dle slov dr. „na mě moc velký“ (3650 g), jsem malá a drobná.
Ale v těhotenství se nějakým měřením pánve nikdo nezabýval.
Šitá jsem byla až snad na zadku, sedět jsem nemohla měsíc a „pohmožděná“ záda jsem cítila celé šestinedělí.
Nyní mám pocit, že jsem ho prostě nedostala ven já, ale někdo jiný.
Strašně toužím po dalším miminku, ale mám strach, že ho opět nedokážu vytlačit.
Největší bolest v mém životě vystřídala největší radost.
S přítelem jsme spolu necelé 2 roky.
Po roce společného živění jsme se rozhodli pro založení rodiny.
Byla jsem moc šťastná a ani se mi nechtělo věřit, že se to povedlo tak rychle.
6. 12. 2011 jsem byla objednaná na první UTZ, kde mi dr. těhotenství potvrdil.
Byla jsem v 6. týdnu a už bylo krásně vidět bijící srdíčko.
Termín porodu byl určen na 3. 8.
Moc jsem si přála, aby nový život, který ve mně právě rostl, byla holčička.
Variantu, že by to mohl být i chlapeček jsem si moc nepřipouštěla.
I přesto jsme ale pročítali kalendář od začátku do konce, a zase od konce na začátek a hledali chlapecká jména.
Ovšem výběr byl moc těžký, jelikož jsme se buď neshodli, nebo se nám jméno nelíbilo.
Přítel i přese všechno vybral jména Čeněk a Oskar.
Já jsem byla z obou zhrozená, a o to víc si přála Rozárku.
Ve 20. tt jsme společně s přítelem šli na velký UTZ, kde nám oznámili pohlaví našeho miminka.
„Maminko, čekáte chlapečka“.
V tu chvíli ve mně hrklo a hlavou mi proběhla ta dvě ošklivá jména.
Zeptala jsem se přítele, zda to opravdu myslí vážně.
Naštěstí měl v záloze ještě jedno jméno… Jiří.
Zbytek těhotenství probíhal ukázkově, až na zjištěnou těhotenskou cukrovku ve 24. tt a neskutečně se vlečící poslední měsíc.
Už od 35. tt jsem si strašně přála porodit.
Pročítala jsem deníčky a studovala různé diskuze, abych věděla, co mě alespoň přibližně čeká a nemine.
Pokaždé, když jsem šla na záchod, jsem kontrolovala, zda už neodchází hlenová zátka či mi nezačala odtékat plodová voda.
23.7.2012 měl přítel volno a rozhodl se vymalovat předsíň, aby bylo pro příchod nového člena vše připravené.
Samozřejmě jsem neváhala a využila situace.
Nabídla jsem se, že po malování vytřu (rada od kamarádky).
Lezla jsem po čtyřech, vytírala předsíň a v duchu si říkala, tak snad už to přijde.
Ale nic se nedělo.
Bolesti se ale začaly stupňovat a byly stále častěji.
Říkala jsem si, jestli by to už nemohl být porod.
Nebyla jsem si vůbec jistá, jelikož plodovka neodtekla, hlenová zátka taky nic, a jiný indikátor jsem neznala.
Kolem 6. hodiny ráno jsem šla vzbudit přítele, že asi budeme muset jet.
Převalil se na druhý bok a pokračoval ve spánku.
V 6:30 hodin už byly bolesti celkem nesnesitelné, tak jsem opět vběhla do ložnice a zopakovala, že budeme muset jet.
Přítel měl pocit, že je v práci nepostradatelný, tak mi oznámil, že mě do porodky odveze s mamkou, a pak pojede do práce.
Měla jsem bolesti každé 3 minuty, takže jsem si porodem už byla jistá.
V 8 hodin jsem byla přijata na ambulanci, kde mě dr. vyšetřila a oznámila mi, že jsem otevřená na 5 cm, tudíž půlka porodu už je zamnou.
Šla jsem to oznámit na chodbu příteli, a ten mi řekl, že nakonec zůstane.
Následoval monitor, klystýr a šup do porodního boxu.
Během těchto praktik byla mým největším přítelem futra, o které jsem se ze slzami v očích a v křečích opírala.
Napíchli mi oxytocin a kontrakce zesilovaly.
Bolest jako blázen, takže epidural jasná volba.
Píchnutí bylo hrozné, ne že by bolelo (to vůbec), ale při takový kontrakcích, jaké jsem měla, bylo neskutečně těžké vydržet chvíli v klidu.
Ale zadařilo se, epidural zabral a mě bylo najednou hej.
Nic mě nebolelo, kontrakce jsem necítila, prostě paráda.
Pak mi ale úsměv spadl, když mi porodní asistentka oznámila, že rodit se bude, až epidural přestane působit, abych věděla, kdy tlačit.
Jelikož plodovka stále neodešla, tak mi ji porodní asistentka praskla, někam s ní odešla, a když se po chvíli vrátila, řekla mi jen: „Jste otevřená na 8 cm, tak si zkusíme zatlačit.“
No co Vám budu vyprávět. Bolest.
Příteli jsem málem rozdrtila ruku a řvala jsem jako blázen.
To už drahá polovička nesnesla a poslal za mě mamku.
Na porodní box naběhly další 2 dr., připravily si pomůcky a šlo se rodit naostro.
Byla jsem vyčerpaná, prožívala jsem největší bolesti mého života, musely mi dávat kyslík, tlačily mi na bříško, aby malé vylezl.
Dýchání mi moc nešlo a tlačení taky ne
Nakonec jsem ale sebrala poslední síly, pořádně se do toho opřela a ejhle, Jiříček mi ležel na bříšku.
Byl celý bílý a já jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem to zvládla.
Jelikož měl Apgar skóre 7-9-9, tak ho dali na pár hodin do inkubátoru.
Ještě teď mám ale z porodu hrůzu.
Každopádně Jiříček je zdravý a je to nejhezčí, co nás s tatínkem mohlo potkat.
Ahoj holky, jsem teď v 9 měsíci, každou chvilku bych měla rodit, termín mám cca za 14 dní.
Ale jsem strašně podělaná… Čím víc se to blíží, tím víc se bojím.
Mám fakt šílené trauma z toho porodu.
Můj manžel, chytrák, mi poradil, ať se podívám na ten pořad malé lásky, že to je hezké, jak přijdou děti na svět a že tam je i ten porod a že to nic není.
Já na tyhle blbosti nekoukám, manžel na to začal koukat od doby, co zjistil, že budeme mít miminko.
Dnes jsem se na to dívala a mám trauma o to větší..
Ty ženský některý vypadaly, že u toho umřou.. Jsou to herečky nebo to fakt je tak šílený?
Holky, já se fakt strašně bojím.. Ani nevíte, jak moc..
Bojuji té bolesti a bojím se i toho, že se miminku třeba něco stane..
Já se taky bála, strašně moc.
Ale přenášela jsem a pak už jsem se víc bála vyvolávání a byla jsem šťastná že porod přišel samovolně.
Nakonec to zas tak hrozné nebylo, samozřejmě to bolelo, ale v tu chvíli ta bolest nebylo to na co jsem nejvíc myslela.
Myslela jsem na to, aby bylo mimčo v pořádku a že musím tlačit tak jak říkají aby bylo co nejdřív a bezpečně venku.
Odesílám...
Stručné shrnutí a praktické poznámky
Porod je fyzicky bolestivý proces, ale lékařské možnosti tlumení zahrnují epidurál (epidurální/spinální analgezie), analgetika (v diskusi zmíněn Ibalgin), a vyvolávání porodu tabletou, injekcí nebo infuzí oxytocinu.
Psychická a tělesná příprava zmírní vnímání bolesti; dostupné metody jsou kurzy pro těhotné, cvičení (včetně cvičení na balonu), břišní tanec, užívání maliníku a lněných semínek, relaxace, vana nebo sprcha během porodu a přítomnost doprovodu (manžel/partner).
Výběr porodnice a porodního týmu, monitorování plodu (CTG), rychlé rozhodnutí o císařském řezu při komplikacích a novorozenecká péče zásadně ovlivní průběh i rekonvalescenci.
Q: Jak si můžu zmírnit porodní bolesti? A: Možnosti tlumení zahrnují epidurál, perorální analgetika, podpůrná opatření jako vana nebo sprcha, polohování a cvičení na balonu; při vyvolávání porodu se někdy používají infuze oxytocinu.
Q: Jak se připravit psychicky a fyzicky na porod? A: Doporučované přípravy jsou kurzy pro těhotné, cvičení pro těhotné a cvičení na balonu, relaxační techniky, břišní tanec, užívání maliníku a lněných semínek a dostatek spánku.
Q: Co je vyvolávání porodu a jak ovlivní bolest? A: Vyvolávání se provádí tabletou nebo injekcí a/nebo infuzí oxytocinu; v praxi byly popisy, kdy vyvolávací tableta vedla k rychlému nástupu silných kontrakcí.
Q: Kdy se volí císařský řez? A: Indikace zahrnují nepostupující porod, konečnou pánevní polohu plodu a kolísání srdeční frekvence plodu.
Q: Jak rychle může porod proběhnout? A: Příklady porodů se liší od rychlých (okolo 30 minut) po pomalejší (6-12 hodin) až dlouhé (20-36 hodin).
Q: Co ovlivňuje rekonvalescenci po porodu? A: Typ porodu, šití, pooperační péče a fyzická zátěž; náš vyprávěný příběh ukazuje dlouhodobé dopady na tělo i psychiku.
