Téměř žádná by to však nepřiznala ani nejbližší kamarádce. A partnerovi? Tomu už vůbec ne.
„Styděla jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct. Vůbec jsem neměla radost, že mám syna. Starala jsem se o něj jenom z nutnosti, ale netěšilo mě to. Byla jsem strašně unavená. Na druhou stranu jsem se o něj velmi bála,..." to jsou slova Martiny, která po porodu zažila velmi těžké chvíle.
Některé matky, které se musely potýkat s poporodní depresí, se odhodlají svěřit v lékařské ordinaci. To je také asi jediné místo, kde jim dokáží pomoci. Jde totiž často o vážný stav, který léčbu vyžaduje. Hormonální bouře, která se během těhotenství a po porodu v těle ženy odehrává, bohužel může způsobit depresivní stavy. To následně vyvolá pocity provinění a zmatku.
Lékař Vladislav Chvála říká: „Na problém poporodních depresí se lze dívat z různých úhlů. Jako rodinný terapeut zastávám názor, že s narozením dítěte dochází ke složité proměně celého sociálního pole kolem novorozence. Matka i dítě potřebují stabilní uspořádání, což znamená především podporu svých nejbližších. Nejistota v nástupu instinktivního rodičovského chování nebo kolize dvou rozdílných výchovných stylů může v době po porodu vést k rozkolísání psychiky, k čemuž přispívá vyčerpání a hormonální změny v těle matky. Z toho vyplývá, že větší riziko můžeme čekat u matek s destabilizovaným rodinným prostředím.\"
Tři stupně poporodní deprese
Existují vlastně tři formy poporodní deprese. Ta nejlehčí je zároveň nejčastější. Říká se jí poporodní blues a může se dostavit několik hodin až dní po porodu. Novopečená matka má obavy, že se nebude umět o potomka postarat a že ho nemá dostatečně ráda. Kromě sklíčenosti a nespavosti ji provází i bezdůvodné výbuchy pláče nebo vzteku.
Nejlepším způsobem, jak se s tímto stavem poprat, je získat alespoň trochu času na sebe. Jestliže poporodní blues trvá déle než dva týdny, je namístě svěřit se s problémem lékaři.
Druhou, těžší podobou, je poporodní deprese, která se může objevit až do jednoho roku věku dítěte. Projevuje se podobnými příznaky, jako poporodní blues, ale v o něco zesílené formě.
Deset procent žen. Schopnost postarat se o dítě je značně snížena a matka by rozhodně měla vyhledat odbornou lékařskou pomoc psychiatra. Poporodní deprese se týká přibližně deseti procent matek.
Nejsilnější formou je pak poporodní psychóza. Ta se projeví velmi brzy po porodu, nejpozději do jednoho měsíce. Je zákeřná v tom, že se dostavuje postupně, po prvních týdnech normálního života s miminkem. V těchto případech je nezbytná okamžitá pomoc odborníka. Postižená žena totiž může mít dokonce i halucinace.
Matka může být v tomto případě nebezpečná sobě i svému potomkovi a po určitou dobu často nesmí zůstávat s dítětem sama, v místnosti musí být vždy ještě někdo jiný. Jak říká MUDr. Vladislav Chvála, po vyléčení však jsou ženy, které si touto diagnózou prošly, zcela normální, milující matky: „Pokud nejde o rozvoj psychózy, která byla onemocněním matky již před těhotenstvím, zpravidla dojde k úplnému vyléčení a k rozvoji normálního vztahu matky k dítěti," uzavírá odborník.
Poporodní blues postihuje až 75 procent žen. Je reakcí na hormonální bouři, kterou tělo matky prochází. Rozhodně se za ni nestyďte, jde v podstatě o relativně běžnou záležitost.
Poporodní depresí trpí asi 10 až 15 procent žen. Jde o stav, který sám od sebe nezmizí a vyhledání odborníka je nezbytné. Dá se velmi dobře zvládnout, ale lékaře je potřeba vyhledat včas.
Poporodní psychóza se týká přibližně jedné ženy z 500 až 1000. Vyšší riziko výskytu je u prvorodiček starších 35 let. Matka ztrácí kontakt s realitou, někdy si ani nevzpomíná, jak se jmenuje nebo jaký je den. Svůj stav si neuvědomuje a musí být hospitalizována. Hlavní příčinou jsou dramatické hormonální změny po porodu.
„Ztráta nenarozeného dítěte je mnohdy nepochopená. Dítě roste v těle matky, ona si s ním buduje od prvního momentu vztah. Ale okolí, ani to nejbližší, ten příběh nezná. „Ztrátou miminka v průběhu těhotenství projde zhruba každá čtvrtá žena. To je velké množství lidí a bolesti. Měli bychom vědět, jak komunikovat s rodinami, kterých se toto téma týká,“ říká Adéla a připomíná, že říjen je měsícem povědomí o perinatální ztrátě, tedy o dětech, které zemřou před narozením.
„Když jsem přišla o svoji holčičku v šestém měsíci těhotenství, neměla jsem žádné informace. Byla jsem schovaná ve velké bublině, do které nechtěl nikdo vystoupit - ani lékaři, ani nejbližší,“ vzpomíná Adéla na svůj vlastní příběh. „Když jsme se potkali s rodinou, chtěla jsem o dceři vyprávět. Že byla krásná, že se usmívala. Z jejich reakcí ale bylo vidět, jak téma smrti není ve společnosti zvládnuté. Měly bychom ženu nechat vyprávět, i když nám to třeba není příjemné.“
Memory box - věc, kterou nikdo nechce, nakonec se stane tím nejcennějším. Co v nich najdeme a proč? Na těhotenství jsme zvyklí pohlížet jako na čas, kdy se v děloze utváří především fyzické tělo dítěte. Kolik si z doby těhotenství odnáší dětská duše?
Praktické poznámky z dalších výzkumů ukazují, že prenatální dialog matky a dítěte je reálně měřitelný a má dopad na srdeční frekvenci nenarozeného dítěte. Halucinace či obavy mohou ovlivnit tělo i vývoj plodu a existují dlouhodobé studie.
Susanne Troche upozorňuje, že stoprocentně šťastné těhotenství neexistuje a že matka může i špatné období proměnit v příležitost pro lepší kontakt s dítětem. Spolu s touto odpovědností roste i šance na pozitivní vývoj děťátka.
Pokud už víme, že nenarozené dítě je sociální bytost, můžeme pro jeho pozitivní rozvoj hodně udělat ještě dřív, než se narodí. A že se někdy i v těhotenství stane něco smutného nebo dokonce tragického? To je prostě život. Ne všechno však lze ovlivnit a ani nastávající matky nemohou své dítě před vším ochránit.
Terapeut Ludwig Janus říká, že na nenarozených dětech je báječné a skvělé především to, jak jsou smířlivé. Stačí pak, aby se ženy spoléhaly na svou intuici. Susanne Troche dodává, že matka může špatnou situaci zpětně „léčit“ a dítě „vyživit“ následnými dobrými pocity.
Mezi matkou a dítětem je ohromná vazba, prostřednictvím níž lze vést intenzivní dialog. Přitom nejenže své pocity sděluje matka dítěti, ale také se může na dítě sama vyladit a zkusit přijmout informace od něho. Slouží k tomu takové cvičení, při němž si matka zkouší svou dělohu vizualizovat.
Každá žena v takovém případě vidí něco jiného. Jde o to, aby se matka k dítěti dostala co nejblíže. Spojí se se svým nenarozeným miminkem a navážou s ním důvěrný kontakt. Citovaná prenatální psycholožka to nazývá „emocionálním ultrazvukem“.
Maminka dítěti věnuje svůj čas a pozornost a tím vzniká vazba a jakási prazákladní vzájemná důvěra ještě před porodem. Jde také o příležitost, kdy maminka může svému miminku ledacos vysvětlit. Podobná komunikace je nesmírně důležitá, pro matku i pro dítě.
Prenatální psychologové vnímají toto jako obrovský deficit a doporučují, aby gynekologové a porodníci byli více otevřeni poznatkům a zkušenostem. Aby např. těhotným ženám rozdávali dotazníky na sociální a emocionální zázemí. Diagnostikování problémů v těchto oblastech je pro dobré těhotenství i průběh porodu stejně důležité jako fyzické zdraví. Hodně matek během těhotenství a před porodem potřebuje emocionální nebo i terapeutické doprovázení a podporu. Zvláště když si uvědomíme, jak obrovský význam má psychické rozpoložení matek pro dosud nenarozené děti. Bylo by prostě dobré, kdyby se ženy v obtížných situacích měly kam obrátit o pomoc. Aby v rámci poskytování porodnických služeb byla k dispozici dostatečně hustá psychosociální záchranná síť.
Prenatální vývoj: Co se děti učí v děloze
tags: #matka #mych #dosud #nenarozenych #deti