Mateřství Sheila Heti a jeho autofikční vyprávění, kontext a recenze

Označit Mateřství Sheily Heti za autofikční román by bylo vzhledem k jeho narativní a žánrové pestrosti velmi nepřesné. Hravost a ironický odstup se v něm snoubí s afektovanou umanutostí, aforistická lehkost s obsedantní observací, deníkový fragment s metodickou deskripcí.

Kanadská spisovatelka a esejistka s maďarskými a židovskými kořeny se v Mateřství sama sobě stala materiálem antropologického výzkumu. V podstatě ze sebe učinila krajinu, v níž provádí terénní výzkum, barbara, jehož vystavuje zúčastněnému pozorování. Podobně jako to kdysi udělal třeba americký antropolog Robert F. Murphy v Umlčeném těle (The Body Silent, 1987, česky 2001). Ten učinil objektem svého zúčastněného pozorování vlastní tělo zasažené rakovinou páteře, aby zkoumal, jak nemoc a paralýza promění osobní i sociální prostor.

„Nic tak zcela neizoluje člověka jako poznání, že když trpí, nikdo další bolest necítí; že když je nemocen, je jeho choroba soukromou záležitostí; a že když umře, svět se svým shonem se klidně točí dál,“ popsal Murphy zkušenost sociálního vyloučení. Situace monstra zrozeného z bezmoci dobře postihuje podstatu autofikčního vypravěče - bytosti „nezávislé na mně, která bude vědět víc, než vím já, bude mít světonázor a nebude si plést úplně základní slova“ i povahu těla, jež se stane objektem pozoruhodné literární autopsie. Ta má pomoci najít odpověď na otázku, zda a jak chce (a lze) zůstat nematkou.

Hledání identity, těla a moci v mateřství

Podobně jako Murphy se tak i Heti ve své případové studii zabývá vztahem identity, těla a moci. Zatímco Murphyho dovedlo pozorování postupující paralýzy k absolutní osamělosti a izolovanosti, k nesdí(ě)litenosti individuálního utrpení, ke kolektivnímu umlčování bolesti těch druhých, Sheila Heti ohledně mateřství s nepříjemnou umanutostí ukazuje, že si leckdo naopak nárokuje právo se kdykoli jakkoli k tělu jednotlivce a jeho intimitě vyjádřit. Tělo ženy se tak vždy stává i tělem veřejným, kolektivním.

Do rozvažování toho, zda dostát, či odmítnout roli matky, která se jeví jako jediné přirozené a autentické naplnění univerzálního ženství, neustále zasahují dobře míněné rady těch druhých i vlastní očekávání či sebeobraz formovaný řadou genderových, psychosociálních i kulturních stereotypů. V hledání odpovědí na otázku, zda mít, či nemít děti, je Sheila Heti (respektive ta druhá bytost, která má světonázor a umí správně používat slova) neuvěřitelně důsledná a svou tvrdošíjností, která působí někdy až otravně, i pozoruhodně poctivá.

Chronologie a zdroje inspirace

Několik let před čtyřicítkou začne tedy rozvedená spisovatelka, jež stále ještě žije v rodném městě nadohled od rodičů a nemá naspořeno na zajištěnou budoucnost, shromažďovat a zapisovat reakce stran toho, zda se stát ne/matkou. Diskutuje s bezdětnými i zahnízděnými kamarádkami, ptá se kolegů, debatuje se svým partnerem. Inspiraci hledá rovněž v odborné literatuře, v umění, ve vzpomínkách na vlastní dětství, ve výkladu snů či karet. Součástí Hetina záznamníku se tudíž stávají i reprodukce vnitřních a vnějších obrazů - slavné obrazy, kýčovité tarotové karty, ale také fotografie, jež ilustrují a dokládají hodnověrnost autorčina myšlenkového experimentu (náhodná fotografie smutného psa na nádraží).

Fragmentární text drží pohromadě nápaditá struktura, která trefně postihuje nenadálé proměny odhodlání a bezradnosti, těkání a systematičnosti, nahodilosti i podmíněnosti, očekávání i obavy, které tázání po mateřství provázejí. Na jedné straně totiž text rytmizují a člení pasáže, v nichž si autorka hází mincemi, vykládá sny nebo nechá věštit z tarotových karet a kdy lehkomyslná hravost odpovědí kontrastuje se závažností otázek, a na druhé reflexivní deníkové zápisky strukturované podle fází menstruačního cyklu. Hru a biologickou determinaci pak ještě propojuje rámcový starozákonní příběh zápasícího Jákoba - stejně jako jeho děsí představa, že stojí tváří v tvář Bohu, ji děsí představa dítěte.

Motivace autorky a terapeutický rozměr díla

Svůj zápas ovšem Heti popisuje jako občanskou válku, bojuje se o moc. „Nejtěžší věc ve skutečnosti,“ konstatuje Heti, „je nebýt matkou - odmítnout se stát komukoli matkou. Nebýt matkou je nejsložitější ze všeho.“ Až obsesivním rozpitváváním tradičních postojů a otázek stran mateřství nutí čtenáře z předvídatelného znovu činit nesamozřejmé - jakou hodnotu má žena, která touží opustit rodinu a nestat se součástí nové? Do jaké míry závisí „přirozená“ touha po mateřství na sentimentální představě pocitu o mateřství? Stává se žena, která odmítá to nejdůležitější, nejméně důležitou?

Představuje žena, která se nenechá zaměstnat dětmi, ohrožení, protože nelze předvídat, čemu se bude věnovat místo toho? Jakou hodnotu má péče? Jak a lze vůbec odmítnout volbu mezi tvůrčí (uměleckou) a mateřskou seberealizací? Sheila Heti myslím nehledá žádnou středovou pozici, spíše ohledává krajní polohy, aby se dokázala nárokům takové binární dikce vyhnout. Studium a pozorování mateřství ji vede mnohem intenzivněji k existenciální situaci dcery.

Autobiografický rozměr a umělecký efekt

Nebývá však psychoanalytické vyřizování účtů s odtažitou matkou; vypravěčka má své místo v několika rovinách a v několika vrstvách vyprávění; retrospektivou, úvahami, sny a ozvláštněními jako dialogy s mincemi, sexem a novými zkušenostmi. „Už nejsem dítě. Jsem spisovatelka. Tahle proměna z dítěte v spisovatelku mi dává určité schopnosti,“ konstatuje již v úvodu. Tyto schopnosti však nejsou využívány jen k obhajobě vědomého odmítnutí plodnosti, ale k terapii. Kniha, která vzniká několik let, má především zabránit budoucím slzám, dceřiným i matčiným: „Jestliže budu dostatečně dobře psát, snad její pláč zastavím.“

„Kniha má větší moc než jakýkoli vrah, než jakýkoli zločin. Vytvořit tedy silné stvoření, silnější, než je kdokoli z nás.“ Psaním Heti činí nenarozené dítě skutečným. Dcera a vnučka násobí mateřskou bolest, aby se život předchozích matek „počítal“, a proto plodí „nesmrtelné dítě“.

Další zdroje a srovnání

Heti se zajímá o vztah mezi literárním dílem a realitou života, a tak v Mateřství nacházíme i odkazy na etické a společenské tlaky: tlak společnosti na jedince, genderové stereotypy a vztah mezi osobním a veřejným prostorem. Autorčina mateřská zkušenost se stává výzkumným terénem, který má terapeutický účel pro ni samotnou, ale i pro čtenáře, kteří hledají odpovědi na otázky o tom, co znamená být ženou, matkou, autorkou a člověkem v moderní společnosti.

Recenze a čtenářské dojmy doplňují i poznámky o dalších dílech a tématech mateřství v českém a slovenském kontextu, která se dotýkají otázek početí, těhotenství, přípravy na porod, šestinedělí a vývoje dítěte. V několika směrech se práce liší od tradičních příruček a vyobrací se k autobiografickému zpracování, k literární terapii a k otázkám, které často zůstávají bez jasných odpovědí.

Praktický doprovod a srovnání s jinými tituly

  • Recenze patří mezi široké spektrum názorů na Mateřství a poukazuje na její silné i slabé stránky.
  • Další díla na téma mateřství, včetně českých průvodců, nabízejí široký pohled na těhotenství, výživu, péči o dítě i psychosociální aspekty rodičovství.
  • Názory čerstvých maminek a zkušeností s konkrétními tématy (např. nošení, masáže miminek, spánkové problémy) doplňují teoretický rámec Heti.
Infografika srovnání autofikce a autobiografie

V souhrnu lze říci, že Mateřství je dílo, které kombinuje autobiografické prvky s literárně experimentálním přístupem a vyzývá čtenáře k znovuváhání tradičních představ o mateřství, ženství a seberealizaci. Díl je zároveň silným terapeutickým nástrojem pro autorku i pro čtenáře, kteří hledají odpovědi na otázky o dimensionálních rozsazích rozhodnutí mít či nemít děti.

tags: #materstvi #kniha #cesky #doktor