Claude Bernard se narodil 12. července 1813 ve vesnici Saint-Julien u Villefranche-sur-Saône. Byl nejstarší ze 4 dětí : jeho dvě sestry zemřely již ve věku 4 a 5 let, a jeho třetí sestra Antoinette-Caroline se narodila až 16 let po něm. Když bylo Claudovi 15 let vypůjčil si jeho otec peníze, aby rozšířil své obchody s vínem o podnikání v hedvábnictví, ale nakonec vyhlásil úpadek. Poté Bernard hojně navštěvoval lyonské divadlo, pro, něž dokonce napsal úspěšný vaudeville a drama.
Saint-Marc Girardin, literární kritik a estetik, který přednášel na Sorbonně a s nímž se Bernard do Paříže přijel poradit ohledně své nové divadelní hry, mu doporučil, aby raději navázal na svá předchozí lékárnická studia, a to studiem medicíny. V roce 1845 se ve svých 32 letech oženil s Marie-Françoise (Fanny) Martinovou, dívkou z lékařské rodiny. Narodili se jim dva chlapci (1846 a 1856) a dvě dívky (1847 a 1850), oba chlapci však ještě v kojeneckém věku zemřeli.
Manželství příliš šťastné nebylo. Zatímco Fanny, městská dívka, vyhledávala společnost a milovala psy, Bernard se naopak zavíral v laboratoři a psy a další zvířata podroboval vivisekci. V roce 1870 oba manželé spolu přestali žít, dcery odešly s matkou, s otcem však nadále udržovaly poměrně vřelý vztah především prostřednictvím korespondence. V 90. letech Fanny se svými dcerami, které se nikdy neprovdaly, založila útulek pro psy a ve svém vlastním domě se začaly starat o opuštěné a toulavé kočky.
Po rozchodu se ženou Bernard navázal podle všeho platonický vztah s Marií Raffalovichovou (viz foto), dcerou ruského bankéře. V letech 1869 - 1878 jí napsal na pět set dopisů, které později vyšly knižně. Krása se v ní prý snoubila s vysokým intelektem, plynně hovořila osmi jazyky, vedla rodinný život, jenž naprosto odpovídal dobovým normám... Bernard ji okouzlil též: svými přednáškami, „inteligencí a laskavostí“, „přístupem plným klidu, prostoty a opravdovosti, svou vysokou postavou a obdivuhodně vyvinutým čelem a spánky“ (1).
V roce 1865 neunikl pařížské epidemii cholery a nakazil se (toto nicméně nepotvrzují všichni jeho životopisci). Je autorem pojmu "vnitřní prostředí" (milieu intérieur) a objevil, že je toto prostředí stálé. Právě to je považováno za hlavní Bernardův přínos. V 17. a 18. století neměla totiž experimentální metoda dobře stukturovanou teoretickou základnu. Tehdejší fyziologové se snažili potvrdit si experimentálně své hypotézy, těžko své zkušenosti propojovali a zasazovali do nějakého smysluplného systému... Teprve na základě Bernardovy teorie o fyzikálně-chemické stálosti vnitřního prostředí organismů bylo možné dát pokusům jasný řád, neboť jednotlivé fyzikálně-chemické parametry bylo možné měřit a jejich variabilitu či konstantnost studovat za různých okolností.
1857 - Předvedl, jak se tvoří glykogen, šlo o první demonstraci katabolického procesu. 1855 - Ukázal, že orgány vylučují látky (později nazvané hormony), jež pomáhají udržovat stálé vnitřní prostředí. 1834 - Zapsal se na pařížskou École de médecine. Ostatních se spíše plaše stranil. Školu nezakončil příliš bravurně: jako 26. 1843 - Získal diplom (bylo mu 29 let). 1845 - S budoucím slavným neurologem a psychiatrem Charlesem Lasèguem si otevřel laboratoř. 1855 - François Magendie zemřel a Bernard získal jeho místo na Collège de France. 1876 - Stal se jedním z komisařů Světové výstavy. 1878 - Byl prvním vědcem, jemuž byl vystrojen státní pohřeb. Popud k tomu dal jeden z otců třetí republiky Gambetta.
Kromě Pasteura byl jeho velkým přítelem Honoré de Balzac. Mezi posluchače Bernardových přednášek svého času patřil i Émile Zola. Bernardův Úvod do studia experimentální medicíny (1865) ho spolu s rozsáhlým dílem Prospera Lucase na téma fyziologie a dědičnosti (1847-50), Letourneauvou Fyziologií vášní (1868) a Tainovým determinismem inspiroval k myšlence, že nyní je třeba psát nikoli o „metafyzickém člověku“ (je mrtev!), nýbrž o „člověku fyziologickém“.
Paní Marduelová je příbuznou Clauda Bernarda. Cit. Pichot, Claude, Histoire de la notion de vie, Collection Tel, Gallimard, Paris 1993, s. Poupa, Otakar, "Život Clauda Bernarda", in Claude Bernard, život a dílo, Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1961, s. Claude Bernard laboratorní vivisekci podrobil tisíce zvířat nejrůznějších druhů. Bernard svého času dělal i vivisekční pokusy na opicích, protože mu však jejich reakce příliš připomínaly reakce lidské, zaměřil se na jiná zvířata. Ostatně podobně tomu bylo i s Galénem. Ten pokusů na opicích zanechal ze stejných důvodů...
1) Claude Bernard, Introduction à l'étude de la médecine expérimentale, J.-B. Baillière et fils, Librairies de l'Académie impériale de médecine, Paris, 1865, s. 2) Viz Anita Guerrini, Experimenting with Humans and Animals. From Galen to Animal Rights, Johns Hopkins University Press, Baltimore 2003, s.
Claude Bernard, Lettres parisiennes (1869-1878), Jacqueline Sonolet et Fondation Marcel Mérieux, 1978, s. Česká vědecká terminologie označuje původně lidovým názvem nickamínek plastickou substanci tvarohovitého vzhledu nalézanou zvláště ve vchodových partiích krasových jeskyň a tvořenou drobně jehličkovou formou kalcitu a proměnlivým množstvím vody. Od renesance se objevuje v lékařských kompendiích jako hledaná substance lac lunae, která se používá buď na hojení ran, nebo vnitřně na utišení různých neduhů vnitřních chorob, a zvláště při ženských chorobách a poruchách laktace.
Na Moravě býval nickamínek pečlivě seškrabáván v jeskyni Nicové, která dnes tvoří součást Sloupsko-šošůvského systému. Slavné byly zejména slovenské lokality ležící ve Velké Fatře, a to jednak díky činnosti lidových "olejkárů", výrobců léčivých esencí, jednak díky bohatým místním nalezištím. V Čechách bylo vždy nickamínku málo, a proto jej lékaři nahrazovali mletými krápníky, které připravovali mniši v bývalém benediktýnském klášteře ve Sv. Janu pod Skalou. Zdejší jeskyni, zvanou podle bohaté krápníkové výzdoby Stydlé (tj. zamrzlé, ztuhlé) vody, dokonce navštívil osobní lékař císaře Rudolfa II. Guarinonimus, který nám zanechal jeden z vůbec prvních vědeckých popisů českých jeskyň. Jeskyně byla zničena lomem až v polovině tohoto století.
Teď na chvíli opustíme speleologickou tematiku a budeme hovořit o Karlu IV., ne snad jako o "osvíceném panovníku" a "otci národa", ale jako o synu své doby, středověku, jemuž by většina našich přívlastků spojovaných s jeho osobou připadala nepochopitelná. Karel IV. dbal o rozvoj měst a celé země, ale činil tak nejenom pro zlepšení ekonomické či kulturní situace, nýbrž hlavně ze zorného úhlu věčnosti.
Součástí jeho plánu, jeho vize, byla Karlova univerzita stejně jako sbírka mnišských řádů působících v Čechách nebo soubor svatých ostatků. Karel chtěl z Prahy vytvořit jedno z hlavních poutních míst celého křesťanského světa a tak sem s náruživostí téměř fanatickou svážel nejproslavenější ostatky. Soubor svatých ostatků byl udivující, alespoň na tehdejší poměry. Vždyť v Praze shromáždil třetinu ze dřeva svatého kříže, kus hole apoštola Petra, hlavu sv. Lukáše Evangelisty, zlomek kopí sv. Longina, rámě sv. Námitka vůči pravosti ostatků je tak samozřejmá,že dnes se k nim ani církev příliš nehlásí.
Nalézá totiž mezi nimi položky jako "něco many nebeské", nebo dokonce "mléko Panny Marie". Ale vraťme se ke speleologii. Roku 1892 navštívil Palestinu spisovatel František Klement (l851 - 1933). O svém putování vydal neobyčejně nákladnou knihu, doprovázenou xylografiemi ze starší německé knihy o Svaté zemi. Klement věnoval velkou pozornost jeskyním a není vyloučeno, že jeho nadšené popisy přivedly do Palestiny J. Petrboka a ovlivnily A. Musila.
"Býti v Betlémě", píše :a nenavštívit proslulou Mléčnou jeskyni, bylo by rozhodně hříchem, protože leží jen tři sta kroků za arménským klášterem. Zde prý při kojení dítka skanulo několik kapek na skálu a dodalo tak křídovému útvaru takové moci, že na mléko chudé matky poživši roztoku jeho blahodárné účinky záhy pozorují. Muhamedánky i křesťanky zde běloskvoucí křídu lámou a doma pak tvrdé bochánkovité placičky aneb vodní roztok k naznačenému účelu vyrábějí. Je pravděpodobné, že stejného původu je i pražské mléko Panny Marie, což poněkud rehabilituje zjevnou absurditu seznamu ostatků uložených ve svatovítské katedrále.
Tuto speleologickou relikvii můžeme pak zřejmě považovat za nickamínek, protože její popis odpovídá dehydratované formě nickamínku, označení mléko se částečně kryje s lidovými názvy typu lac lunae či moonmilk, tedy měsíční mléko, a shodná je i lékařská aplikace. Co by mohlo způsobit léčivé vlastnosti nickamínku? V posledních letech jsme analyzovali nickamínek asi z deseti tuzemských lokalit. Vždy šlo o kalcit, většinou uspořádaný v podobě tenkých ale dlouhých jehličkovitých agregátů, které někdy obtáčejí póry kolem organických filamentů vzhledu mikroskopických kořínků.
Je zajímavé, že léčivý není považován obyčejný mletý vápenec, vždy to musí být nějaká forma druhotné jeskynní výzdoby. "Když jsme se uhnuli v stranu kláštera asi sto kroků proti poledni, k jakémus starému pobořenému stavení, v němž mezi rumy a kusy zdí viděli jsme malé a nízké dvířce, skrze něž se jde do jakési uličky ve skále tesané, odkud se přijde do sklepa tmavého bez okna,c kterémž na východ jest oltář, vše z skály vytesáno. Tu nám kvardián pravil, že v něm blahoslavená Panna Maria s děťátkem Kristem Pánem, dřív než do Egypta utekla, pro strach Herodesův se skryla, a v něm děťátko kojiti měla, kdež že se musila částka drahého mléka na zem dostati, nebo v pouhé černé tvrdé ská le jest jiný kus skály bílé barvy a měkký, že se strouhati může jako hlína arménská. Jest vůně aromatické, jako by připravená byla a praví se, že má býti dobrá kojným ženám, které mléka nemají.
Cesta z Království českého do Benátek, odtud do Země Svaté, Země judské a dále do Egypta, a potom na hrob Oreb, Sinaj a Sv. Kateřiny v pusté Arábii.
