Skupina žen mezi námi volaly Dzieciątki a vypukly v pláč. Dětský blok v táboře BIIb, zvaný rodinný tábor, ona podivná a podivuhodná enkláva v osvětimském komplexu, jakoby nebyl skutečností: nezachoval se žádný oficiální dokument z oné doby, který by potvrdil jeho existenci. Svědčí o něm jen vzpomínky bývalých vězňů, napsané krátce po osvobození - či zachycené o dvacet let později - a ve všech se lidská paměť, jak je jejím zvykem, chová naprosto svévolně, i pokud jde o základní údaje.
V jednom se však všechna svědectví shodují: v rozhodujícím podílu Fredyho Hirsche na založení dětského domova v bloku 31 a na utváření jeho charakteru. Péče o mládež v terezínském ghettu byla přímým a přirozeným pokračováním výchovných programů židovské svépomoci uskutečňovaných poté, co bylo židovským dětem v roce 1940 zakázáno navštěvovat školy - a dětský blok v Birkenau navazoval přímo, již méně přirozeně, na výchovnou práci v ghettu.
Z článku napsaného 25letým Fredym v době okupace v Praze - i ze stati k prvnímu roku trvání domova L 417 v Terezíně - mluví stejné přesvědčení vyplývající z Fredyho sionistické víry: nutnost dosáhnout fyzické zdatnosti k obnově židovského národa, nezbytnost zachránit mládež před rozkladem morálních hodnot, důležitost duševního a tělesného sebeovládání. Totéž zní z Fredyho výroků, které utkvěly v paměti jeho chovanců z mládežnického hnutí Makabi Hatzair: Co nás nezničí, nás posiluje. Všechno jde, když se chce.
V praxi to znamenalo především osobní příklad a pak tělesnou přípravu a skautské hry na hřišti Hagiboru v okupované Praze, sport na terezínských baštách a přísné kontroly čistoty na heimech, které byly dětmi nazývány jednou z terezínských ran. Nic nesvědčilo o tom, že by u Fredyho došlo k naprostému přelomu mezi minulou dobou a skutečností, přelomu, který se odehrával v Osvětimi (na rozdíl od pouhé kvantitativní a kvalitativní změny mezi domovem a Terezínem), přelomu v samém jádře lidské existence.
Fredy v Birkenau byl stejný jako Fredy v Praze, kam uprchl roku 1935 z Německa: hladce zčesané vlasy, vyleštěné holinky, vzpřímená chůze, pruská disciplína, vyzařující optimismus a odhodlanost. Ani náznak zlomu. O založení dětského bloku neexistuje přímé svědectví. Vychovatelé ze zářijových transportů vyprávěli příchozím z prosince (a jen oni zůstali na živu), že Fredy spolu s Leo Janowitzem - generálním sekretářem terezínského ghetta a číslem 1 v zářijovém transportu, určeným stát v čele takzvaného nového pracovního tábora - se krátce po příjezdu obrátili na velitele tábora.
Poukázali na to, že děti ztěžují dodržování discipliny na blocích i při apelu a překážejí rodičům při práci. Navrhli proto soustředit děti většinou mluvící jen česky, ve dne v jednom bloku a nejprve je naučit všem německým povelům táborového života. Není známo, v jaké instanci bylo otevření dětského bloku potvrzeno a v jaké míře bylo částí příprav na eventuální návštěvu komise Mezinárodního výboru Červeného kříže. Fredy se vzdal své mocné funkce lagerkápa a stal se vedoucím dětského domova čili jeho blockältesterem.
Mezi 5 007 deportovanými dvěma transporty v září 1943 bylo 274 dětí do 14 let a velká většina kromě nejmenších a nemocných byla soustředěna v dětském bloku. Počet 600 až 700 dětí, uvedených v mnoha vzpomínkách, se týká období ledna až února 1944, po příjezdu dvou prosincových transportů, ve kterých bylo 353 dětí, a pak zase posledních šesti týdnů po příjezdu květnových transportů. Fredy na základě osobní známosti s učiteli židovských škol z Prahy a z Brna, s vychovateli a opatrovateli z Terezína, vybral sbor přibližně dvaceti pracovníků. Hospodářskou stránku vedení svěřil Hance Epsteinové, bývalé vedoucí židovského kojeneckého útulku na Vinohradech. Hanka, tehdy 38letá, malá, pevné postavy, rychlých pohybů, byla v Birkenau plná energie, věděla si se vším rady. Po příjezdu prosincových transportů přibral Fredy několik vychovatelů.
Popis života na bloku vychází z jejich výpovědi, ale dá se předpokládat, že jeho řád byl stanoven Fredym již v prvních dnech jeho existence - a vlastně se nezměnil ani po jeho smrti. Bylo-li v Praze a Terezíně udržení tělesného zdraví důležitým prvkem výchovy, stalo se zde hlavním, existenčním smyslem. Fredy přinutil děti, aby se denně myly i v ledové, kalné birkenauské vodě, ačkoliv se jich šest i více muselo spokojit s jedním ubohým ručníkem.
Některé byly ve zmatku prvních dnů odtrženy od rodičů, jiné viděly poprvé v životě své otce a dědy nahé, ponížené, bezradné. Ráno byli chovanci dětského domova z bloků, ve kterých byly malé děti a dívky ubytovány s matkami a opatrovatelkami, větší chlapci s opatrovateli, odvedeni nejdříve na latríny, pak do umývárny a kolen osmé se dostavili do bloku 31 k apelu, který se konal v lágru dvakrát denně, ráno a odpoledne.
Byli sčítáni po pěti uvnitř, což bylo zvláště v zimě, kdy teplota klesla pod nulu až na 20 stupňů, nesmírným ulehčením: dlouhé hodiny nepohnutého postávání v mrazu v nedostatečném oděvu představovalo pro mnohé vězně větší mučení než hlad. Děti si uvědomovaly důležitost hladkého a rychlého průběhu apelu hlavně pro Fredyho a chovaly se ukázněně především z lásky a obdivu k němu. Děti byly rozděleny po desíti až patnácti na 15 až 20 skupin podle stáří, chlapci a děvčata zvlášť.
Seděly kroužek vedle kroužku na dřevěných stoličkách, nejmenší ve stáří prvních tříd u vchodu, největší vzadu. Rodiče a ostatní vězni rodinného tábora neměli na dětský blok přístup jak pro nedostatek místa, tak ve snaze udržet čistotu a chránit skromný majetek domova před krádežemi. Bezdětní vězni pracující v různých komandech neměli s blokem žádný styk.
Ačkoliv pud sebezáchovy ve vyhlazovacím táboře zakazoval stesk po minulosti, dětský blok byl pro ně vánkem z dávných dnů, kdy měli domov a rodinu. Často s sebou tito návštěvníci přinesli propašovaný dárek: tužky, sešit, knihy, dětské šaty. Bylo jen přirozené, že dětský blok se stal střediskem odboje. Tam se v kumbále Fredyho scházel Rottenführer Pestek s krásnou René Neumannovou, svou láskou, za kterou zaplatil životem.
Blok byl na konci tábora, což dávalo dostatečný čas k varování před blížícím se nebezpečím. Také pravděpodobnost udání zde byla nepatrná. Děti viděly návštěvníky mizející v pokojíku Fredyho nebo z něho vycházející, aniž by je to udivilo: v jejich očích byl Fredy nejdůležitější osobností tábora a z tohoto hlediska svědectví přeživších zkreslují faktickou situaci.
Leo Janowitz, vedoucí Schreibstube, táborové kanceláře, měl ústřednější postavení, a stejně tak důležitější funkci v životě většiny vězňů měli blockältestři a různí kápové, mezi nimi Ada Fischer, terezínský kat. Fredy stanovil pravidla: děti jedly na dětském bloku jak denní polévku, kterou většinou přinášeli chlapci z táborové kuchyně, hustší a teplejší než měli ostatní vězňové, tak přídavky, které pro ně vymohl: kávu s mlékem, nudle vařené v mléce, bílý chléb místo černého, kousky pečiva, hustou polévku uvařenou z obsahu balíků určených zemřelým vězňům. Tyto balíky byly přiváženy z pošty hlavního tábora v Osvětimi.
To vše v malých dávkách, nepravidelně (mimo táborové polévky), ale v dostatečném množství, aby děti nevyhladověly, získaly sílu a radost. Děti proto byly v nesrovnatelně lepším zdravotním stavu než většina vězňů; přirozenou smrtí hladem a vyčerpáním zemřelo během šesti měsíců pobytu zářijového transportu 22 % vězňů, z prosincového i více. Zpočátku se rodiče, hlavně menších dětí (ty větší samy sledovaly rozdělování jídla ostrým zrakem), obávali, že opatrovníci budou své chovance okrádat o jídlo, ale časem se naučili jim důvěřovat.
Fredy zakázal vychovatelům nejen jíst z dětských přídělů, ale i přijmout od dětí dar - lžíci husté polévky - a provinilce trestal vyloučením z dětského bloku. Zákaz se většinou dodržoval i po jeho smrti, nanejvýš vychovatel po rozdělení přídělu vytřel prstem misku - a trochu se styděl. Když se Avi Fischer, vychovatel skupiny většiny chlapců, v noci přivázal k nemocnému horečkou, aby nespadl z palandy, a jeho skupina mu za to chtěla udělit vyznamenání - lžíci polévky od každého z nich, bylo třeba Fredyho povolení.
V některých skupinách dostával každý den některý z chlapců od každého člena skupiny lžíci polévky, aby se alespoň jednou za dva týdny každý z nich dosyta najedl. V dětském bloku, v naprostém protikladu k okolí, se nekradlo, nebyly slyšet nadávky a kletby, neexistovaly násilnosti silných vůči slabým. Kázně dětí jak při vyučování, tak při jiných činnostech, se nedosahovalo hrozbami a tresty: řekla bych, že se téměř ustavila sama sebou.
Vždyť všechny děti prošly Terezínem a většina si navykla životu ve skupině a k tomu potřebné soudružnosti. Ale vyskytly se též výjimky, hlavně mezi většími chlapci. I zde, v Birkenau, se mezi dospělými i dětmi objevili jednotlivci, kteří se rychle dovedli přizpůsobit, uměli obchodovat, ve všem se vyznali.
Za Fredyho děti ráno společně pod jeho vedením cvičily. V poledne, po třech hodinách skupinové činnosti a po rozdělení obědů, šly k rodičům na bloky; k matkám, z nichž některé tahaly těžké sudy s polévkou za dodatečnou porci, kterou daly svým dětem, k otcům, z nichž někteří den ze dne chřadli, ačkoliv jim nebylo ani padesát let.
Nešlo o vyučování ani v normálním, ani v terezínském smyslu slova. Schůze učitelského sboru s Fredym o učebním programu se nekonaly, protože neměly smysl: vše záleželo na vychovateli a jeho schopnosti zaměstnat svou skupinu, upoutat její zájem, vyučovat zeměpis, fyziku, počty či židovské dějiny bez učebních pomůcek - mimo vlastní paměti.
Na dětském bloku existovala knihovna asi tuctu nahodilých knih a také knihovnice, jedna z větších dívek, která oficiálně již na dětský blok nepatřila, ale kterou Fredy zaměstnával různými pomocnými pracemi: hlídáním u vchodu, nošením jídla, topením v kamnech a zametáním, aby jí tam umožnil pobyt.
Sami sloužili jako půjčovna knih - vyměňovali se u skupin, aby zvětšili tuto zásobu ústních knih. Chlapci měli nejraději dobrodružné příběhy o Indiánech, slavných bitvách a sportovcích. Na základě svých zkušeností z hnutí mládeže hráli vychovatelé se svou skupinou skautské hry (včetně denního dobrého skutku a dnu mlčení). Hrou o slavných osobnostech učili historii.
Aby Fredy po příjezdu prosincových transportů zmírnil přeplněnost a zvětšil počet dětí pod svou péčí, obrátil se na dr. Mengeleho, kterému podléhal blok 31, ležící přímo proti bloku nemocných - snad jako rezerva dvojčat a jiných pokusných králíků.
Concem ledna byl na sousedním bloku 29 otevřen domov pro předškolní děti: bez hraček, knížek, plastelíny, jen tu a tam trochu použitého balicího papíru a příležitostnou tužkou. Děti zpívaly české a hebrejské písničky - Šla Nanynka do zelí a Glida - ti hachij to va - poslouchaly pohádky, někdy maminky z dílny, ve které pracovaly, přinesly trochu látek na ruční práce. Děti si vymyslely vlastní hry, čerpající z táborové skutečnosti - a jinou neznaly.
Hrály si na apel, na mrtvé, které viděly naskládané nahé na vozech a u bloku. Nevěděly, jak vypadá květ, kráva, jablko. V pátek odpoledne a v sobotu se v domově konaly besídky a představení společné pro všechny skupiny; každá měla právo připravit pětiminutový skeč či jinou atrakci. Představení se konala v češtině - kromě představení Sněhurky, jež měla ospravedlnit existenci domova v očích SS.
Hrály se Robinson Crusoe i s Pátkem, námořníky, opicemi a písní o touze po návratu, výňatky z Manon Lescaut podle Vítězslava Nezvala s narážkami na přítomnost, deklamovaly se Villonovy balady, vše podle paměti vychovatelů, kteří ještě patřili ke generacím, pro něž byla poezie životní potřebou. I děti skládaly básně.
Pro malé se hrály pohádky s loutkami vyrobenými z brambor, předváděla se pantomima. Právě když Avi Fischer ukazoval, jak různí lidé - cestující ve vlaku, stará babička - čtou noviny, vstoupila do bloku skupina rozjařených esesáků a jeden z nich, když spatřil Aviho třímajícího kus papíru na místo novin, mu podal právě čerstvé noviny.
Fredyho narozeniny 11. února se slavily besídkou a děti z nejmenších skupin zpívaly na melodii My jsme malí muzikanti slova: ...teď už můžem do heimu, gratulovat Fredymu.
Na jedné z besídek předváděl čtrnáctiletý Štěpán, jak se navrátilec chová doma: místo peněz bude chtít v obchodě platit táborovou měnou - chlebem a cigaretami, a když majitel obchodu, považující ho za blázna zavolá sanitku, začne bývalý vězeň zoufale křičet: Ne, ne, já půjdu pěšky! Celý blok se rozesmál, protože děti i dospělí narážce porozuměli: v autech se v Birkenau odváželo do plynu. Fredy vychovatelům zakázal mluvit s dětmi o smrti či o plynových komorách.
Až do 8. března 1944 byla přetvářka ještě myslitelná; přece jen existovala naděje, že rodinný tábor díky svému zvláštnímu poslání vydrží až do konce války, který se počátkem roku 1944 zdál velmi blízký. Po likvidaci zářijového transportu - přestože zákaz platil nadále a vychovatelé odpovídali na dětské dotazy vyhýbavě - nebylo již možné zastřít před dětmi stín smrti. I ty menší říkaly: Vylezem komínem, třebaže jim nebylo jasné, jak je to fyzicky možné. Byl-li někdy kouř obzvláště hustý a černý, žertovaly ty větší: Dnes se pálejí tlustí.
Děti mezi sebou mluvily o smrti, i když těžko chápaly její plný význam. Vždyť i vychovatelé, jen o něco víc než děti, prožívali to s nimi. Opravdu drsná kniha, která vypráví o koncentračním táboře s nepředstavitelnými podmínkami, a přesto s náznaky naděje a solidarity, které se rodily na rodinném bloku.
Tri příběhy Češky, Slovenky a Polky z očí matky, jejichž děti se narodily v Osvětimi-Birkenau a přežily, jsou doprovázeny svědectvím o přežití a důvěře v budoucnost i za strašných podmínek. Ženy a děti zde byly svědky i dalších tragédií, a přesto se některé matky rozhodly nést dítě a bojovat o jeho život v nehostinném prostředí.
V dokumentárním rámci práce Fredyho a jeho tří hrdinek lze sledovat rychlé změny a trvalé výzvy spojené s přemýšením o budoucnosti, která se naoko rozpadá, a přesto se rodí život. Mengele a jeho experimenty zde nejsou jen historickým faktem; jsou součástí každodenního traumatu dětí a matek, které se rozhodly nést děti a bojovat o jejich přežití.
Neuvěřitelná realita Osvětimi | USA a holocaust | PBS
Datum publikace: 16. 11. Výňatky z rozhovorů ukazují, že potřeba podpory a sdílení zkušeností je klíčová pro ženy po potratu či porodu v náročných podmínkách. Porodní asistentka Alžběta Samková zdůrazňuje význam Center provázení a profesionální citlivost personálu. Koncentrační tábor, v češtině hovorově také koncentrák, je místo sloužící k hromadné internaci, někdy s politickým, rasovým či náboženským motivem znehodnocování lidských práv.
Koncentrace a násilí se promítly do různých podob táborů po celém světě a v různých obdobích. Dělat osvětu a mluvit o nebezpečnosti předsudků je podle odborníků nezbytné pro posílení svobody a lidské důstojnosti.