Kojenecké ústavy na Slovensku a srovnání s Českou republikou

Článek shrnuje historii, současný stav a debatu kolem rušení kojeneckých ústavů v České republice v kontextu praxe na Slovensku a jinde v Evropě. Používá dostupné fakta, zkušenosti odborníků a stanoviska organizací a politiků týkající se umisťování dětí do ústavní péče a alternativních forem náhradní péče.

Historie kojeneckých ústavů a proměny po roce 1989

Už v roce 1922 vznikl první kojenecký ústav s dětským domovem v pražské Krči. Původně nesl název Nemocnice a útulek spolku Československé ochrany matek a dětí v Praze Krči. Svou činnost zahájil 6. listopadu. V ústavu bylo šedesát míst pro děti, později devadesát, každé oddělení mělo dvacet lůžek. Pro matky bylo v ústavu 45 míst.

Lůžka byla rozdělena podle tříd, ale existovala i bezplatná lůžka pro opuštěné kojící matky, což bylo zároveň i jedním z hlavních důvodů přijetí. Dále byly také přijímány matky na zácvik v péči o dítě. V útulku mohly být zdravé děti pouze do 2 let, potom přešly do útulku na pražské Štvanici nebo do různých dětských kolonií. Děti v takových zařízeních končily ve 20. letech hlavně ze zdravotních důvodů, neprospívaly, potřebovaly umělou výživu nebo jejich rodiče byli vážně nemocní.

V 50. letech 20. století komunistická ideologie zařízení takového typu podporovala, protože potřebovala, aby rodiče spíše pracovali, než se starali o své děti. Došlo ke zrušení pěstounské péče a zhruba šest tisíc dětí ztratilo své rodiny a muselo být umístěno do nově vzniklých kojeneckých ústavů a dětských domovů.

V rozvoji pěstounské péče sehrál důležitou roli rok 1968. V době politického uvolnění vznikla řada občanských iniciativ. Jednou z nich byl Kruh přátel SOS dětské vesničky, který usiloval o založení zařízení skupinové pěstounské péče, známých ze sousedního Rakouska. Země se potýkala s vysokým počtem dětí umístěných v ústavních zařízeních.

Po roce 1989 prošla sociální sféra bouřlivými změnami. Až do té doby veškerou sociální péči zajišťoval stát, respektive jemu podřízené územní složky (národní výbory). Nyní se tato oblast otevírala obnoveným územním samosprávám a nestátním subjektům. Na základě zákona o sdružování občanů se objevovaly první občanské iniciativy, a to i v oblasti náhradní rodinné péče. Dětí v domovech začalo ubývat, počet zařízení klesl z původních 52 na 37.

Současná situace v Evropě: Slovakia jako příklad

Příklad Slovenska ukazuje alternativní přístup: Slováci žádné kojenecké ústavy nemají. Před jedenácti lety zakotvili do zákona, že opuštěné děti mladší tří let do ústavů nepatří. Slovensko zrušilo kojenecké ústavy zákonem už v roce 2006. I tam se zaváděly změny postupně, nejprve se týkaly těch nejmenších, nyní už zákaz umístění platí u dětí do šesti let.

Pro srovnání, v mnoha dalších zemích je tento věkový limit mnohem vyšší, např. na Slovensku je stanoven na 6 let, v Maďarsku na 12 let, v Polsku na 10 let. V jiných zemích je běžná podpora trvalé i krátkodobé pěstounské péče a komplexní rodinná politika, která zahrnuje i snahu řešit problémy v jejich zárodku, které často souvisí s chudobou a vyloučením.

Česká republika: diskuse o zrušení kojeneckých ústavů

Česko je dlouhodobě kritizováno doma i ze zahraničí za relativně vysoký počet dětí v ústavní péči. Česká republika dlouho zůstávala poslední zemí EU, která nejmenší děti posílala do kojeneckých ústavů. Česko je totiž jednou z posledních zemí v Evropě, kde je možné děti do tří let do takových zařízení umístit.

Po mnohaletém úsilí odborníků a řady organizací konečně došlo ke změně. Novela zákona o ochraně dětí od roku 2025 zakazuje děti do tří let umisťovat do ústavních zařízení. Zásadní krok v novodobé historii Česka se má ale nyní zbrzdit: ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí s návrhem, aby se fungování ústavů prodloužilo ještě o další dva roky. Skončit by tak měly až na konci roku 2026.

V srpnu 2021 bylo co slavit. Poslanci a poslankyně po patnácti letech debat a mnoha předchozích marných snahách odhlasovali, že se kojenecké ústavy konečně zruší. Na ten pátek uprostřed léta se bude ještě dlouho vzpomínat. Dostatečný počet poslanců a poslankyň tehdy rozhodl o tom, aby kojenecké ústavy (oficiálně se jmenují dětské domovy pro děti do tří let) na konci roku 2024 definitivně zanikly. Bylo to napínavé až do úplného konce.

Nicméně k překvapení mnohých nyní ministerstvo navrhlo odklad. Není jasné, jestli se schválení konce kojeneckých ústavů stihne, jak je avizováno. Volby do Poslanecké sněmovny by měly být už příští rok na podzim a politická vůle může rozhodnout.

Politika, ministerstva a návrhy

V současnosti spadá ústavní péče o děti v České republice pod tři ministerstva, kdy každé se na tuto otázku dívá jinak a hájí svoje zájmy. Nepomohlo ani to, že v současné vládě jsou premiér i všichni tři šéfové zainteresovaných ministerstev školství, zdravotnictví a práce z jedné strany − sociální demokracie. Poslední verzi návrhu na reformu péče chce ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) předložit vládě do konce června.

Ministerstvo zdravotnictví by chtělo ještě v tomto volebním období prosadit zákon, který by zrušil nebo přeměnil domovy pro děti do tří let, někdejší kojenecké ústavy. Resort chce tyto návrhy sloučit a jeden výsledný co nejdříve předložit do sněmovny. „Ministerstvo zdravotnictví vyvine maximální úsilí, aby tento návrh byl projednán a schválen ještě v tomto volebním období,“ napsal Kryštof Berka z tiskového oddělení ministerstva.

Vláda například v létě projednala poslanecký návrh hnutí ANO, který by měl z těchto domovů vytvořit centra komplexní péče pro děti se zdravotním znevýhodněním. Zrušit kojenecké ústavy a vytvořit zařízení rodinného typu slibovalo hnutí ANO už ve svém volebním programu v roce 2017. Podporu má i od svého koaličního partnera ČSSD.

Názory odborníků, ředitelů ústavů a organizací

Zástupci organizací se shodují, že zrušení kojeneckých ústavů není jen problém ze strany politiků. Obhájci kojeneckých ústavů často podle nich argumentují tím, že poskytují komplexní zdravotní péči. „To ale naprosto není pravda, naše studie z loňského roku ukázala, že 18 z 25 neplní personální standardy a že dováží děti ke specialistům jako jakákoli rodina,“ vysvětlila Anna Krbcová, tajemnice Asociace Dítě a rodina.

„Je to otázka zvládnutí případných správních a personálních změn a personálních kapacit. Nicméně návrh počítá s odložením účinnosti části novely, která se týká právě těchto center, na 1. ledna 2023,“ dodala Krbcová.

Výkonná ředitelka SOS dětských vesniček Jindra Šalátová uvedla: „Stihnout se dá leccos, bude-li politická vůle. Existuje několik návrhů v různém stupni rozpracovanosti, pokud z nich ministerstvo vyjde a dokáže v krátké době připravit návrh finálního znění, povést se to může.“

Naopak ředitelka kojeneckého ústavu v Mostě Milada Šilhová si netroufá odhadnout, zda se to stihne, záleží to podle ní na politicích. „Zrušení je metodologicky špatně, ústavy by měly zaniknout, protože jich nebude třeba. A zřizovatelé, převážně kraje, to dobře vědí,“ myslí si Šilhová. V současnosti je v ústavu celkem 64 dětí, zařízení patří, co se týče kapacity, mezi ty největší v republice.

Někteří pracovníci ústavů varují, že zrušení jedním rychlým tahem není reálné: „Samozřejmě ústav nikdy nenahradí rodinu, ale pokud dítě v té rodině strádá, je nějakým způsobem týráno, tak si myslím, že tady se jim poskytuje odborná péče,“ řekla ředitelka jihlavského kojeneckého ústavu Ivana Ryglová.

Dopady ústavní péče na děti

Pro zdravý psychický i fyzický vývoj jsou první měsíce našeho života naprosto zásadní. Už od porodu potřebují děti péči a pozornost úzkého kruhu osob - primárně pečující osoby, bezpečí domova a bezpodmínečné přijímání, což jim „tety“ v ústavu - jak se mohou snažit - nedokáží dát. V kojeneckých ústavech se jedna vychovatelka stará zhruba o pět dětí, to naplnění a saturaci dětských potřeb úplně vylučuje. Stres, který ze samoty pramení, děti trvale poškozuje.

Deprivace, která dětem v ústavní péči hrozí, je v Česku těžce bagatelizovaná. Politici (až na výjimky) toto téma vytěsňují a prostor v debatě dostávají především ředitelé a ředitelky kojeneckých ústavů. Michal Ďord, který sám ústavní péči prošel a tématu se odborně věnuje, českou debatu nechápe: „Ve vládě, Poslanecké sněmovně, v zastupitelstvech krajů a především kojeneckých ústavech panuje mylné přesvědčení, že ústavní péče nemá negativní a nezvratné dopady na vývoj dětí.“

Podle údajů neziskové organizace Dobrý start skončí v kojeneckých ústavech ročně dva tisíce malých dětí do tří let. Všechny tyto děti jsou těžce zranitelné a už od malička exkomunikované.

Čísla, náklady a kapacity

Ministerstvo zdravotnictví upozornilo, že počet zařízení dlouhodobě klesá a s tím klesá počet umístěných dětí. „Zatímco v roce 2018 bylo v dětských centrech 441 dětí do tří let, do roku 2020 tento počet klesl na 265. Situace se tedy jednoznačně pozitivně vyvíjí a není pravda, že by Česká republika v této oblasti byla nečinná,“ doplnil resort.

Alternativy a výzvy při rušení ústavů

Ministerstvo zdůrazňuje, že rušit kojenecké ústavy není možné bez vytvoření alternativ. Stát by měl podpořit pěstouny a nastavit systém pěstounské péče, protože v některých krajích jako například Ústeckém je pěstounů nedostatek. „Myslím si, že by byla ostuda, kdybychom se nedokázali postarat o takovéto množství dětí. Musíme však vyvinout úsilí a vytvořit pro pěstouny takové podmínky a zázemí, aby byli schopní a ochotní se postarat o děti se zdravotním postižením a vícečetné sourozenecké skupiny,“ řekla Anna Krbcová.

Podle organizací není problém jen nedostatek pěstounů, ale chybí také sociální zařízení. „V současné době je například naprostý nedostatek pobytových služeb pro nezralé matky s dětmi - jsou to velmi mladé maminky, které třeba samy vyrostly v dětských domovech a péči o dítě prostě samy nezvládnou, ačkoliv velmi chtějí. Neměly se to kde naučit, nemají kde bydlet, nevědí, co si s miminkem počít. Dnes některé z nich nacházejí dočasné útočiště v kojeneckých ústavech, tam je ale nikdo systematicky neučí, jak péči samy zvládnout, spíše se jim postarají o děti, zatímco maminka chodí třeba do školy nebo na léčení,“ vysvětlila Jindra Šalátová.

Stát by proto měl podpořit i sociální bydlení, rozvoj terénních sociálních pracovníků a další služby, které by pomohly rodinám zamezit ztrátě schopnosti pečovat o děti. Ministerstvo by se mělo zaměřit spíše na podporu chudých a na vytvoření uceleného systému podpory náhradní rodinné péče.

Sociální a etické rozměry diskuse

Debaty o tom, že „rodina je základ státu“, se u nás vedou takřka nepřetržitě. Různé konzervativní strany se můžou přetrhnout v boji s genderismem, zhoubnou homosexuální ideologií, jiné zase odmítají pomáhat cizím dětem, které byly nuceny uprchnout před válkou. Titíž lidé, kteří se bijí v prsa jako ochránci tradiční rodiny, ale ze svých pozic přihlížejí duševnímu mrzačení tisíců dětí a ještě u toho předkládají řetězce pseudoracionálních argumentů.

Neřeší se často, jaký vztah je mezi chudobou, sociálním vyloučením a umisťováním dětí do ústavů. Řeší se jen barva kůže nebo údajné „problémovosti“ dětí, místo aby byl v debatě na prvním místě zájem dítěte. Podle Krbcové je třeba mít na prvním místě zájem dítěte, nikoli budov. Kromě nevůle politiků a zdravotnické lobby se často ozývají také odpůrci zrušení kojeneckých ústavů s tím, co bude s budovami, které často stojí stranou městské zástavby, jsou nákladné na provoz a těžko se pro ně hledá jiné využití.

Příklady přeměn a podpory

Kojenecký ústav ve Svitavách začíná přestavovat část svých prostor. Za půl milionu korun získají maminky s dětmi, které se nemohou postarat o své děti bez pomoci odborníků, větší a modernější bydlení. Takové projekty ukazují, že některé kapacity lze transformovat na pobytová zařízení pro matky s dětmi či centra rodinné podpory.

Co říkají čísla a co by měla politika zajistit

Náklady na jedno dítě v kojeneckém ústavu jsou výrazně vyšší než v pěstounské péči. Podle dřívějších údajů jsou náklady v kojeneckém ústavu přes 37 tisíc měsíčně, v pěstounské péči necelých 10 tisíc. Podle ministra Jaromíra Drábka ale nejde ani tak o úspory, spíše o pomoc dětem a lepší využití peněz v této oblasti.

Stát by měl souběžně s rušením ústavů vybudovat systém podpory pěstounské péče, pobytových služeb pro matky s dětmi, terénní sociální práce, sociální bydlení a odborné vzdělání pro pěstouny a další poskytovatele péče. Jde o to, aby byla zajištěna kontinuita péče a aby děti, které v minulosti skončily v ústavech, měly k dispozici bezpečné rodinné prostředí či kvalitní alternativní služby.

Možné kroky do budoucna

• Urychlené schválení a implementace legislativních změn zakazujících umisťování dětí do ústavů v nízkém věku.
• Investice do přípravy a podpory pěstounů, včetně finančních motivací a odborného vzdělání.
• Rozvoj pobytových služeb pro nezralé matky s dětmi a služeb, které pomáhají rodinám předcházet ztrátě rodičovské schopnosti.
• Transformace budov ústavů na zařízení rodinného typu, centra komplexní péče nebo služby sociální podpory.
• Koordinace mezi ministerstvy (práce, zdravotnictví, školství) a krajskými samosprávami s jasným plánem a financováním.

Debata o kojeneckých ústavech se tedy netýká pouze technické legislativy, ale především rozhodnutí, jakou společnost chceme vytvářet a jak chránit práva a zdravý vývoj nejzranitelnějších dětí. Zkušenost Slovenska i dalších evropských států ukazuje, že změny jsou možné, když za nimi stojí koordinovaná politika, adekvátní financování a dlouhodobá podpora rodinných forem péče.

tags: #kojenecke #ustavy #slovensko