Jak chránit kojence před nemocným sourozencem: rady a praktické postupy pro období 3–4 let po narození sourozence

V tomto článku navazuji na úvod do tématu spletitých vztahů ve vícečetných rodinách (viz můj článek Vícečetné rodiny, šance a rizika). Zaměřuji se v něm na období tří až čtyř let po příchodu nového dítěte do rodiny. Mým cílem není podat návod jak ošetřit starší děti v prvních týdnech při tak velké změně, to totiž většina rodičů velmi dobře zvládá. Spíše bych chtěla poukázat na některé náročné situace a jejich rizika, když miminko odroste a začne se aktivně ucházet o své místo v rodině.

Všeobecně se ví, že příchod nového sourozence bývá pro starší dítě zátěž. Rodiče většinou svědomitě ty starší na novinku v rodině připravují a dodržují pak určité zásady - zapojují je do péče o miminko, dávají si pozor, aby se těm starším věnovali, jak byly zvyklé, zkrátka dělají všechny ty rozumné věci, které jim chytré knížky nebo jejich intuice napovídají. Jak se podaří, aby děti svého sourozence přijaly, závisí hodně na zvyklostech v rodině.

Batole, které dosud maminka kojila, nosila v šátku a spalo s ním v posteli, se s příchodem miminka srovnává hůře než stejně staré dítě od maminky více odpoutané. V rodinách majících ustálený režim, který se dodržuje a dětí jsou na něj zvyklé, nebývá problém integrovat péči o miminko, aniž by starší děti pocítily nějakou výraznou újmu. V každém případě je však příchod nového sourozence pro dětí velká změna a nepochybně zátěž, zejména když věkový odstup není příliš velký.

Přece jen je teď pozornosti rodičů jinak rozdělená. Proto se u některých dětí (cca 2-3 roky starých) dříve či později může projevit „návrat do miminkovského věku“ - šišlají, vyžadují dudlík a lahvičku, chtějí být také v kočárku a krmené. Zdrojem znepokojení u rodičů bývá fakt, že pro velmi malé děti je miminko objektem zajímavých experimentů (pláče, když je kousnu, štípnu nebo povalím), lehají si na ně, sahají do očiček atd. Potřebují jasnou informaci, že tohle dělat nemají, ale nemá smysl je za to trestat, tím spíše že v naprosté většině případů nejde o úmysl ublížit. Je jen třeba být ve střehu a chování dítěte usměrňovat, tedy vést je k tomu správnému zacházení s miminkem.

Dokud je však miminko úplně malé a průměrně klidné, tedy hodně spí i přes den, většinou leží v postýlce nebo na hrací dečce a má své miminkovské hračky, není pro starší sourozence vlastně zas až tak obtížné se s jeho existencí srovnat, jestliže rodiče dodržují zmíněné zásady a vztah k miminku aktivně podporují. Miminko je taky dítě? Pak ale nastává období, kdy se miminko začíná posazovat, lézt, daleko živěji se zajímá o své okolí a předměty v něm a také se daleko více dožaduje pozornosti. Je to období, kdy jsou děti velmi roztomilé, pokrok je zřejmý ze dne na den: nová slova, první krůčky, rozvíjející se schopnost manipulovat s předměty a také čilý zájem o všechno možné, často i první projevy vlastní vůle - to všechno plní rodiče nadšením a rádi o tom mluví.

Je asi jasné, kam tím mířím - starší dítě, i když už má vytvořený pozitivní vztah k malému sourozenci, si může začít připadat jako na vedlejší koleji, zejména když větší část dne tráví ve školce nebo ve škole. Nemusí to být, zejména u dětí v předškolním věku, uvědomělý pocit, dítěti zkrátka jen cosi chybí, a to se může projevit změnami v jeho chování (v závislosti na osobnosti dítěte od velké snahy a horlivosti po záchvaty vzteku a odmítání), kterými se snaží upoutat pozornost. U některých dětí vznikají úzkostné a neurotické projevy (různé strachy, kousání nehtů, tiky). Jsou děti, které náhle odmítají chodit do školky (výjimečně i do školy).

Když mezi dětmi není věkový rozdíl příliš velký (1-2 roky), jak rostou, brzy začínají ze svého sourozenectví profitovat - mladší napodobuje staršího a starší má parťáka k nejrůznějším hrám a dováděním. Nicméně i tak přirozeně vznikají konflikty. Nejčastěji kvůli hračkám - zajímavá je totiž právě ta, se kterou si hraje ten druhý. Děti soutěží, kdo bude sedět u okna, na klíně, kdo zmáčkne knoflík ve výtahu, kdo bude první (nebo poslední), kdo mamince něco podá atd. Je kolem toho spousta na nervy jdoucího křiku, breku a objevují se i cílené agresivní výpady.

Jinak je tomu u větších věkových rozdílů - děti v předškolním a mladším školním věku mají ve svých dovednostech před malým sourozencem ohromný náskok a ještě dlouho ho nebudou považovat za rovnocenného partnera při činnostech, které předpokládají nějaký záměr, rozvinutou jemnou motoriku, složitější manipulaci s věcmi. Malý otrava, který jim všechno boří a narušuje jejich plány, je jim v tu chvíli jen na obtíž a také to dávají najevo. Ne, že by si s ním nechtěly hrát, i s batoletem je spousta zábavy, pokud jde o různé komunikační hry, ale pokud se chtějí ponořit do své vlastní činnosti, do zkoumání, stavění, malování, tak na to potřebují klid a prostor. Ne každé dítě v tomto věku se dokáže v klidu vymezit, opět je tedy často nutná pomoc rodičů.

Kromě toho jejich potřeby jsou jiné, zajímají je jiné věci a věnují se jiným aktivitám - nevyžadují už tolik péče, ale aktivní účast rodičů při hrách nebo sportu, chtějí si v klidu, nerušeně povídat o tom, co zažily. Možná si někdo klade otázku, proč o takových věcech, které rodiče ve větších rodinách dobře znají a běžně je řeší, vůbec mluvím. Právě tyhle běžné a zdánlivě banální příhody, kterých se odehrávají desítky, však mohou díky odlišným povahám a reakcím dětí vytvářet základ pro stereotypy, určité vzorce jak v chování dětí, tak i v přístupu rodičů.

Péťa je impulzivní a hodně věci prožívá. V konfliktech nejde daleko k násilnému řešení, nadává a křičí. Jeho sestra Adélka je klidnější, tímhle způsobem se neprojevuje - spíše pláče a nakonec ustoupí. Někdy rodiče do jejich sporu vstoupí a pak se Péťa dozvídá, že je ošklivý kluk, že tohle dělat nesmí, případně je potrestán. Reagují na jeho chování, které však pouze signalizuje, že Péťa má před sebou ještě dlouhou cestu, než se naučí zvládat své pocity a řešit konflikty přijatelnějším způsobem. Někdy to však rodiče nechají být, pouze konflikt komentují, a pak se Péťa opět dozvídá, že je ošklivý kluk, ale Adélka, ta je rozumná holčička! Obě děti dostávají nálepku, aniž by se jim dostávalo pomoci. Péťa se neučí zvládat své emoce a řešit konfliktní situace jinak, a i když ve sporech často vítězí, může v něm narůstat pocit, že ho rodiče nemají rádi a že skutečně není hodný kluk. Adélka je na tom z tohoto úhlu pohledu zdánlivě lépe, nicméně by spíše potřebovala podpořit v průbojnosti a v hájení vlastních práv. Výsledky sporů s bratrem pro ni nebývají uspokojivé a postupně v ní může narůstat pocit křivdy a bezmoci (a nevole vůči bratrovi).

Je to jen jeden z mnoha příkladů, kdy rodiče nevyužívají náročnějších situací a sporů mezi dětmi ve prospěch jejich vztahu a osobního růstu. Dobrý obraz takového přístupu dávají běžné hodnotící a srovnávající výroky typu: Péťa je hrozný vztekloun, ale Adélka, to je zlatíčko! Ahoj holky, potřebovala bych poradit nějaké vychytávky co všechno pořídit, abych eliminovala úrazy novorozence, když mám doma 18 měs. chlapáka. Syn je ještě neovladatelný, u ničeho nevydrží, nehraje si sám a jakmile ho pustím z dohledu tak je bugr. Pořád dokola se řeší bezpečnost prostoru a rysy vyžadující dohled.

infografika_vztah_sourozencu.jpg

U nás mnoho rodin používá osvědčené triky: ohrádka, vysoká postýlka, zapojení staršího do péče o miminko a postupné budování autonomie. Přitom není nutné dělat razantní změny náhle - je možné ponechat pro starší dítě jisté zázemí a umožnit mu rozvíjet své aktivity vedle nového člena rodiny. Příkladem jsou příběhy rodičů, kteří zapojují starší děti do péče o miminko a zároveň dávají prostor jejich potřebám a emocím.

V případě chřipkové a respirační sezóny platí, že i novorozenec může ven jen při rozumné krátké procházce a s ochranou citlivé kůže. Důležité je rozlišovat between klidný režim doma a potřeba venkovního vzduchu, a zejména sledovat signály dítěte. Cílem je miminko chránit, ne izolovat. RS viry jsou nebezpečné zejména pro nejmladší věkové skupiny a způsobují onemocnění dolních cest dýchacích. Imunizace proti RSV Beyfortus je dostupná a často bývá nabízena v porodnicích.

Klíčové je dopřávat staršímu sourozenci společný čas a klidný rytmus dne, aby se cítil jako partner, nikoli jako rival. Osvědčuje se práce se sociálními dovednostmi: ukázat, jak řešit konflikty, pochválit žádoucí chování a minimalizovat přenášení pocitů viny. Vizualizace, masáže a společné činnosti mohou posílit vzájemný bonding a zamezit pocitu zanedbání. Důležité je a) promluvit o změně ještě v těhotenství, b) zapojit starší dítě do přípravy a péče, c) respektovat tempo každého dítěte a d) udržet v rodině kontinuitu a stabilitu, aby starší děti neztratily kontakt s rodiči při nástupu nového sourozence.

Na závěr - výše uvedené postupy a zkušenosti rodičů ukazují, že klíčem k bezpečí kojence a harmonii ve vztazích sourozenců je spolupráce, empatie a postupné budování nového dětského rozvrhu. Dítě, které prožívá frustraci, může být motivováno k lepšímu zvládání emocí a sdílení prostoru bez nadměrného tlaku na samostatnost. Postavit se výzvám společně s dítětem a s rozvahou sledovat potřeby všech členů rodiny je nejefektivnější cestou k tomu, aby novinka sourozence byla pro všechny přínosem.

tags: #kojenec #a #nemocny #sourozenec