Lidé s hraniční poruchou osobnosti (HPO) nebo s jejími rysy jsou obecně odborníky považováni za problematické klienty a ani soužití s nimi není jednoduché. Mnohdy navazují intenzivní, komplikované vztahy, ve kterých však často nevydrží. Mívají snížený pocit sebehodnoty - připadají si špatní, nechtění, nenávidí se. Bývají nejistí v tom, kým vlastně jsou, včetně komplikovaného hledání vlastní sexuální a genderové identity. Trpí výraznými emočními výkyvy. Někdy i v rozmezí pouhých hodin se ze stavu euforie mohou během okamžiku propadnout do hluboké deprese nebo intenzivního vzteku.
Podstata HPO a proč se projevuje ochranným jádrem strachu z odmítnutí
V prvním kontaktu mnohdy vzbuzují zájem, jsou „nepřehlédnutelní“, někdy působí až uhrančivě. Existuje celá řada způsobů, jak na hraniční poruchu osobnosti nahlížet. Podstata HPO tkví v nedostatku akceptujícího přijetí v raném dětství. Zároveň na něj často, ale ne nezbytně, nasedají traumata, jako je pohlavní zneužívání, týrání, zanedbávání nebo násilí mezi rodiči. V základu struktury osobnosti člověka s HPO však leží především zmíněný nedostatek akceptujícího přijetí. Aby získal přijetí pečující osoby, pokud vůbec bylo možné ho získat, musel být „nějaký“ - hodný, neplakat, plnit očekávání...
V případě, že přijetí nebylo možné získat, nezbývalo mu, než bojovat alespoň o nějakou formu vztahu - byť i negativního. I týrání a násilí jsou formou vztahu. Přijetí je přitom pro dítě zásadní - dítě, které matka odvrhne, nepřežije. Být nepřijat je v raném věku totéž, jako být zničen. Je to ohrožení samotné existence dítěte. Z této skutečnosti pramení obrovský strach lidí s HPO z odmítnutí. Hrozba odmítnutí probouzí onen dětský strach ze zničení. Takový strach je zahlcující a nedá se vydržet.
Odmítnutí jako mechanismus ochrany a vztahová reflexe
Jedním z nejzákladnějších způsobů, jak získat nad hrozbou odmítnutí kontrolu, je přitom sám odmítnutí vyvolat. Strach z odmítnutí přitom vede k tomu, že lidé s HPO působí „vztahovačně“. Jako odmítnutí si dovedou vyložit prakticky jakoukoliv drobnost, které si jiný člověk ani nevšimne nebo ji přejde. Stačí pozdní příchod, nezvednutí telefonu, odlišný názor... V člověku s HPO taková zdánlivá „drobnost“ vyvolá ranou hrůzu ze zničení a okamžitě spustí obranu.
Dalším určujícím rysem lidí s HPO je nesmírná touha po blízkosti. Nedostatek akceptujícího přijetí zanechává ve struktuře osobnosti obrovskou, nenasytitelnou černou díru. Člověku s HPO prakticky není možné dát dostatek lásky a přijetí, aby se tato propast zcela zaplnila. Je to neukojitelný hlad, stejný, jako bývá ve fantastické literatuře připisován upírům. A jako upír se takový člověk svým způsobem chová. Lidé kolem něj mají často pocit, že se k nim doslova přisaje a neustále vyžaduje projevy lásky a pozornosti. Vybranou „oběť“ si přitom člověk s HPO idealizuje. Obrovská potřeba blízkosti však člověka s HPO může opět přitáhnout zpátky a znovu vyvolat idealizaci.
HPO a styl vztahů: strach, idealizace a potřeba bezpečí
Podobně vyhrocené prožívání očekávají lidé s HPO od ostatních. Mají pocit, že druzí je buď mají rádi a záleží jim na nich, nebo že je rádi nemají, nezáleží jim na nich, nebo jim dokonce chtějí ublížit. Je pro ně obtížné představit si, že by k nim mohli mít druzí diferencovanější nebo neutrální vztah. Ona „černá díra“ je také příčinou pocitů prázdnoty, které lidi s HPO neustále pronásledují. Pokud jsou sami, pokud zrovna neprožívají intenzivní emoce, propadají se do jakési šedé, bezbarvé nicoty. Z této nesnesitelné nepřítomnosti pocitů se snaží uniknout nejrůznějšími způsoby, například sebepoškozováním, rizikovým chováním, střídáním velmi intenzivních vztahů, promiskuitou, drogami atp.
Výchova a trauma v dětství: proč se HPO rozvíjí
Očekávání pečujících osob, která byla v dětství člověka s HPO podmínkou přijetí, bývala často nevyslovená, takže se takové dítě brzy naučilo velmi citlivě „číst“ potřeby a emoce pečující osoby. Proto se stalo přeborníkem v chování, které vztah, byť negativní, vyvolává. Odtud pramení ona „manipulativnost“, z níž bývají lidé s HPO často obviňováni. Jedná se o v raném dětství naučené a v podvědomí hluboce zakořeněné strategie, jak získat blízkost, pozornost, vztah (i negativní), jak přežít. Predisponované děti mívají „křehčí“ nervovou soustavu, bývají označovány za „labilní“, s častými proměnami nálad, plačtivé nebo vzteklé.
Výchova dítěte s výše zmíněnými vrozenými předpoklady není jednoduchá. Pokud jsou rodiče pod tlakem, sami mají problémy, socioekonomické podmínky nejsou příznivé nebo pečující osoba není schopna poskytnout plně akceptující přijetí, riziko vzniku HPO narůstá. Život s člověkem s HPO není jednoduchý. Ale žít s HPO je ještě těžší. Lidé s touto diagnózou často popisují svůj život jako peklo, ve kterém sice nachází ostrůvky pozitivních zážitků a pocitů, ale znovu a znovu se do něj propadají. Pozitivní je, že se intenzita projevů HPO s věkem poněkud snižuje. Základní cestou k léčbě je ovšem dlouhodobá psychoterapie (individuální i skupinová), která není jednoduchá ani pro terapeuta, ani pro klienta.
Léčba a terapeutický vztah
Ve vztahu mezi terapeutem a klientem se totiž odehrává totéž, jako ve všech ostatních vztazích člověka s HPO. Pokud však oba - klient i terapeut - vytrvají, může klient porozumět sám sobě a tomu, co a proč se s ním děje, naučit se do jisté míry ovlivňovat své chování a postupně částečně (málokdy zcela) změnit své prožívání.
Reprezentativní souvislosti: repetitivní chování a demence
Ve druhé části textu se objevuje téma repetitivního chování u lidí s demencí. Repetitivní chování může mít různé podoby i příčiny, např. poruchy krátkodobé paměti, záchranné berličky či „ostrůvek jistoty“ v chaosu. Může jít o přerovnávání věcí, opakování vět nebo vyvolání agrese prostřednictvím opakovaných úkonů. Důležité je uklidnění a porozumění spouštěčům, aby nebylo ohroženo okolí ani samo nemocného. Jak postupovat, když se repetitivní chování objeví, se v textu uvádí konkrétně: napsat odpověď na papír, nabídnout jinou činnost, poskytnout nápoj nebo pochoutku, knihu či deku a navodit pocit bezpečí.
Podobně mohou repetitivní vzorce signalizovat hlubší potíže a vyžadovat citlivý přístup pečujícího. Shrnutí uvedených postřehů doporučuje rozpoznat, co repetitivnímu chování předchází a co ho posiluje, aby bylo možné změnit podmínky. Následně se některé souvislosti rozšířují na problematiku behaviorálních a nelátkových závislostí, jejichž působení a mechanismy jsou popsány v širším kontextu psychické adaptace a copingových strategií.
Parafilie a komunikace v partnerství
V diskusi o parafiliích je důležité rozlišovat parafilii a parafilní poruchu. Parafilie může být v pohodě, pokud nám nezpůsobuje problémy, zatímco parafilní porucha zasahuje do života stresujícím způsobem a vyžaduje odbornou péči. Zkušenosti ukazují, že stigma je pro sexuální deviace hlavní zátěží - lidé často vnímají sebe sama s pochybnostmi a sebeodsouzením. Proto je důležité otevřeně komunikovat s bližními, ale zároveň jde i o to, aby nebyla nutná úplná odhalení na prvním rande nebo pro nová partnerství.
Projekt Parafilik nabízí párové terapie a podporu lidem, kteří mají parafilie a potíže s jejich zvládáním. Terapeutické vedení se zaměřuje na to, jak slušně a bezpečně komunikovat své sexuální preference, a to i v dlouhodobých vztazích. Někdy je nutné řešit situace, kdy partner zjistí parafilii po deseti či čtyřiceti letech vztahu. Důležité je, aby člověk ne zůstával sám a vyhledal pomoc. - Univerzální recept neexistuje, ale postupně se dá zvládat komunikace a vyrovnání s parafiliemi s respektem k sobě i druhým.
Jak komunikovat o parafiliích v praxi?
Na prvním rande bývá méně vhodné hned vyjevovat všechny sexuální preference, ale s delším časem a hlubší důvěrou lze postupně své preference pojmenovat. Vztahy mohou fungovat i tehdy, když partner zjistí parafilii - jde o to, zda to zvládne komunikovat a jak reagují oba. Někdy je vhodné, aby jedna strana začala otevřeně hovořit o sexu a preferencích, ale není to pravidlo. Důležitá je vzájemná důvěra, načasování a kontext vztahu.
Existují páry, které o sexu mluví od počátku, a pak jsou takové, kde se o tématu mluví složitěji. Základem je ukázat, že je možné řešit i složitější témata postupně a s respektem. Před začátkem terapeutické intervence často hraje roli, zda se do procesu zapojí i druhý partner, či zda terapie proběhne jen s jednou stranou, a jaké jsou proměnné délky vztahu a kvality komunikace. Každý pár je jiný a vyžaduje individuální přístup.
Charakteristiky a průřez parafilií
Parafilie zahrnují široké spektrum neobvyklostí v sexuálním zájmu. Nejde o sexuální orientaci, ale o specifické preference a objekty. Patří sem fetiše, živočišné objekty či dohody o sexuálních praktikách, které mohou být rizikové, pokud vedou k poškození sebe nebo někoho jiného. Parafilie je vrozeného původu a často souvisí s stigmatizací, která zvyšuje riziko psychického stresu a sebeodsouzení. Terapie se snaží sladit sexuální preference s běžnou každodenností a legálními rámecemi, nikoliv ji změnit za každou cenu.
Podle výsledků českých studií se výrazněji projevuje variabilita sexuality: více než 30 procent mužů a 13 procent žen uvedlo alespoň do malé míry parafilní preference. Tyto čísla ukazují, že neobvyklost v sexualitě není ničím výjimečným a lidé často řeší, jak s těmito preference naložit a jak s nimi komunikovat v partnerském životě. Metafora Parafilik popisuje sexualitu jako malířské plátno s různými barvami - někdo má jen jednu, jiný několik, a je na nás, abychom posoudili, kolik z nich chceme v realitě realizovat a jakým způsobem to provést.
A jaké jsou praktické rady pro komunikaci o parafiliích s blízkými a partnery? Postupné pojmenovávání preference s důvěrou, příklady úspěšné komunikace a případné využití párové terapie mohou pomoci i v situacích, kdy partner po léta žil bez poznání takové části sexuality. Důraz je kladen na bezpečí, souhlas a respekt k limitům druhé osoby. Když jde o konsenzuální aktivity, mohou vztahy fungovat, ale vždy je důležité posuzovat rizika a případně vyhledat odbornou pomoc, pokud se objeví nejistota, napětí nebo konflikt.
