První rok života je specifickým obdobím. Celkově působí novorozené dítě křehce a nezrale a jeho mozek teprve čeká na potřebné formování, které je do značné míry dáno tím, co dítě prožívá a co se s ním děje. V novorozeneckém období se miminko příliš neprojevuje. Hodně spí (viz dále). V bdělé fázi se aktivně projevuje hlavně díky svým vrozeným reflexům. Některé se vyvinou ještě v děloze.
Sací a hledací reflex: Zajišťuje příjem potravy, je životně důležitý. Dítě ho má procvičen už z dělohy, kde si běžné sálo třeba vlastní paleček. Nejsilnější je tento reflex první půlhodinku po porodu. Plazivý reflex: Položíme-li bezprostředně po porodu miminko matce na břicho a podpíráme-li mu zespoda nožky, dítě se samo doplazí k bradavce. Chůzový reflex: V prenatálním období zajišťuje, že se dítě nožkou odráží od stěny dělohy, kdykoliv se jí dotkne chodidlem. Pokud po porodu miminko chytíme pod pažemi tak, aby se nohama dotýkalo pevné podložky, okamžitě napodobí chůzi.

Spaní miminek se v některých rodinách brzy ocitá na vrcholu pozornosti, a to zvláště tehdy, pokud má dítě se spaním problém. Novorozenec prospí až 20 hodin denně. Postupně spánku ubývá a na konci prvního roku věku jsou některé děti v podstatě schopny přizpůsobit se spánkovému rytmu svých rodičů. To je ovšem výjimka. Celkově jsou mezi dětmi obrovské rozdíly. Zatímco některé už po desátém měsíci věku během dne spát téměř nechtějí, jiné spí dvakrát denně kratší dobu a ještě jiné si rády dopřejí jeden dlouhý (třeba až tříhodinový) spánek za den. Některé děti chodí spát brzy, jiné třeba až se svými rodiči. Rodičům, jejichž miminka se spánkem zlobí, se doporučuje vyzkoušet společné spaní, které je považováno za zdravé, pohodlné a podpůrné pro celkovou vzájemnost. Pokud je dítě ještě kojeno, jeho blízkost u matky usnadňuje přiložení k prsu. Děti spící společně s matkou mají údajně během noci více kratších probuzení a také nespí tak hlubokým spánkem, jako děti spící o samotě pravděpodobně kvůli tomu, jak se matka ve spánku hýbe nebo vydává zvuky. Tyto noční podněty jsou považovány i za možnou prevenci Syndromu náhlého dětského úmrtí (SIDS).
Jedna teorie o SIDS říká, že děti usnou tak tvrdě, že se nedovedou samy probrat a začít opět dýchat během dlouhého okamžiku zadržení dechu (takzvaná apnoe). Studie prováděné napříč kulturami ukázaly, že v kulturách, kde jsou děti často chovány a kde matky spí společně s dětmi, umírá na SIDS výrazně menší počet dětí než v kulturách, kde se chování a společné spaní nepraktikuje. Z poradenské praxe je autorce článku známo, že pro některé rodičovské páry je představa dítěte v jejich posteli nepříjemná i nepředstavitelná. Takoví obvykle bezpečí dítěte řeší elektronickými chůvičkami i ochotou k častějšímu nočnímu vstávání. Volba způsobu spánku patří k citlivým tématům. Je proto třeba rodiče do žádné varianty nenutit.

Velký úkol prvního roku spočívá v získávání vlády nad vlastním tělem, což obnáší i to, že dítě své tělo a jeho možnosti potřebuje postupně poznat. Přestože všechny děti do jisté míry vývoj kopírují, u každého vše probíhá v různém tempu a někdy i při volbě různých strategií. Nejprve - pokud nejsou nošena, což jim jako „nošencům“ dělá dobře - miminka leží v poloze na zádech a učí se ovládat hlavičku. Probíhá nácvik souhry svalů krčních, zádových a břišních. V poloze na bříšku platí podobné principy. Dalším důležitým mezníkem je převalování ze zad na bříško a z bříška na záda. Asi deset procent dětí fázi lezení úplně vynechá a rovnou se staví na nožky. Mezi odborníky nepanuje jednotný názor, nakolik to vadí. Mnoho pediatrů věří, že i když dítě neleze, ale jinak je aktivní, je s velkou pravděpodobností v pořádku. Jiní pobízejí rodiče, aby své dítě k lezení zkusili provokovat, například lákáním na zajímavou hračku, a v případě pochybností se poradili s fyzioterapeutem. Čím více příležitostí má dítě k mnohostrannému zkoušení pohybů a získávání zkušeností, tím více nervových propojení v mozku se mu vytváří. Odborníci zároveň nedoporučují, aby se rodiče snažili přirozené tempo pohybového pokroku dítěte jakkoliv urychlovat.
Děti západních národů se ve srovnání s dětmi z domorodých kultur posazují o něco později - obvykle ne dříve než v půl roce věku, spíše ale až okolo devátého měsíce věku. Předčasné pokusy o sezení jsou nezdravé a poškozující. První krůčky děti dělají v období mezi osmým až patnáctým měsícem věku. Názory na ohrádky se různí. Někteří pediatři a psychologové od nich odrazují, jiní jejich přiměřené použití dovolují s tím, že dítěti vhodně zprostředkovávají zkušenost se stresem z omezení a z nutnosti umět se přizpůsobit.

V prvních týdnech života mají kojenci své ruce sevřeny v pěst. Prstíky začne miminko objevovat asi v osmi týdnech věku. Fascinovaně si své ruce prohlíží a poté také strká prsty do úst. Nejpozději ve čtvrtém měsíci věku se dosud převážně do pěstičky sevřené prsty uvolní a dítě začíná experimentovat. Pozvolna končí dotýkání předmětů prudkými a nekoordinovanými pohyby. Asi v desátém měsíci věku začínají prsty přebírat své specifické úkoly. Objevuje se „pinzetový úchop“ mezi nataženým palcem a ukazováčkem dominantní ruky. Ten se později mění v „úchop klešťový“ - prsty se ohnou. První řečí miminka je jeho mimika a jeho pláč. O pláči se více zmíníme dále v textu. Navázání očního kontaktu a první úsměv přichází okolo prvního až druhého měsíce věku. Obojí už mohou doprovázet pokusy o broukání, které ve třetím až pátém měsíci života postupně přecházejí do období žvatlání. Dítě experimentuje se svými mluvidly, vydává rozmanité zvuky. Nejprve ty, které vznikají mezi rty, dále pak mezi kořenem jazyka a patrem. Kolem devátého měsíce věku dítě začíná hodně rozumět, a tudíž i napodobovat projevy okolí, nejedná se ale ještě o první skutečná slova. Do prvních narozenin se objevují i první skutečná a cílená slova.

Zdánlivě se toho mezi rodiči a dítětem mnoho neděje, když miminko dosud nemluví - opak je ale pravda. Ve skutečnosti od samého počátku dochází k velmi podstatné komunikaci, která je základem pro rozvíjení vnímání, myšlení a celé osobnosti dítěte. Organismus i duševní život dítěte je v tomto věku nejzranitelnější a nejovlivnitelnější v kladném i záporném smyslu. Přestože se mu donedávna mnoho pozornosti nevěnovalo, pláč hraje klíčovou roli. Kojenci ještě neumějí myslet, a tedy ani manipulovat. Vždy pláčou z nějakého důvodu. Problém je v tom, že kojenec je zcela bezbranný. Sám pro sebe nemůže nic udělat. To ovšem neznamená, že nemyslí a necítí. Reagujeme-li na pláč kojence citlivě, vkládáme do dítěte instinktivní důvěru k okolnímu světu spolu s jistotou, že jeho pocity jsou důležité. Dítě se cítí v bezpečí. Pokud však miminku nikdo neodpovídá a nedokáže se do něho vcítit, propadá se maličké víc a víc do bezmocnosti a izolace. Čím méně empatie od pečovatelů dostává, tím víc narůstá jeho pocit odcizení. Dítě se učí, že jeho potřeby jsou pro ostatní břemenem. Právě proto pak v dospělosti neumí sdílet negativní emoce a nevyzná se v nich. Proto se snažme pláči nejmenších dětí porozumět, utěšovat je, a pokud dítě přes naše konejšivé snahy dál pláče, důvěřujme mu, že pro to má svůj důvod, a v pláči ho podpořme.
Na samý závěr ještě připomeňme, že z psychologického pohledu je v prvním roce života tím nejdůležitějším navázání prvního výhradního vztahu s primární pečující osobou (takzvaný attachment). Pečujeme-li o dítě s láskou a vřelostí, může vzniknout první prototypní zdravá soudržná vazba, která dává základ všem příštím vztahům, jež dítě ve svém životě naváže.
Jak už bylo řečeno, současní rodiče bývají nejistí ve svých kompetencích. Potřebují podpořit. Jak se postaráme o vlastní sebepéči, až dítě přijde? Jde o to, aby rodiče měli pocit, že „zvládají“, a aby důvěřovali tomu, že poznají, co asi dítě chce, a že dokážou jeho potřeby naplnit. Pokud se stane, že rodičovství přestaneme zvládat a dostaví se dlouhodobý pocit nespokojenosti a vyčerpání, bývá úlevné uvědomit si, že potomek nám na nevědomé úrovni evokuje přemíru emocí, s nimiž se musíme sami vypořádat. Jde jak o emoce pozitivní (radost, naděje, očekávání, …), tak negativní. Oba typy emocí obvykle navazují na dobu, kdy jsme sami byli dětmi. Příklad: Pokud sami máme v sobě nezpracovanou bolest ze ztráty, zanedbávání nebo opuštění, může se tato bolest v péči o miminko vynořit s velikou naléhavostí. Jestliže naše emoční potřeby nebyly v dětství naplněny, může nám závislost našich dětí na nás připadat nesnesitelná. Berme proto rodičovství jako výzvu i jako možnost, jak lépe poznat sami sebe. Přijměme to, že i úmorné a nepříjemné chvíle k rodičovství patří. A pokud nějaký problém trvá dlouhodobě a vymyká se nám z rukou, neuzavírejme se s ním sami doma.
- Ve 2. a 3. měsíci: navazování očních kontaktů, rozvíjení sluchu, první zásadní gesta a pokusy o řeč.
- V 4. měsíci: přetáčení z bříška na záda a zpět, první sedy se oporou.
- V 6.-9. měsících: pivotování, ležení na břiše, první vzpřímení, zábavné hry s hračkami, separační úzkost.
- Ve 10.-12. měsíci: první kroky, první slova, rozvíjení jemné motoriky a seznámení s jídlem.
Praktické poznámky pro rodiče: Dítě potřebuje konstantní, klidné prostředí a nepřerušené doteky láskou. Důležité je vyvarovat se trestání za zadržování stolice a podporovat pravidelný režim vylučování. Při jakýchkoli potížích s trávením, zácpou či návratem ke krmení se obraťte na pediatra. Rozvoj řeči a sociálních dovedností jde ruku v ruce s fyzickým vývojem a emocionálním zázemím rodiny.
Jak pomoci svému dítěti s vadou řeči – opožděný vývoj řeči
V závěru zdůrazňujeme: když pediatr sleduje vývoj miminka a nemá obavy, nemějte je ani vy. Každé miminko má svůj rytmus a milníky jsou jen orientačními body. Pohyb je základ a oblečení by nemělo omezovat. Pediatr je váš spojenec a kolekce AMÁLKA mysí na každou fázi prvního roku.
Tabulka tipů pro první rok:
- Podporujte pravidelný kontakt, mluvte na dítě, odpovídejte na pláč citlivě.
- Věnujte pozornost reflexům a postupnému rozvoji hrubé a jemné motoriky.
- Přizpůsobujte stravu a pitný režim podle věku a potřeb - zejména v souvislosti se zácpou.
- Chraňte dítě před riziky pádů a poskytujte bezpečné prostředí pro objevování světa.
| Milník | Okamžik | Hodnocení pro rodiče |
|---|---|---|
| Sociální úsměv | 2.-6. týden | Navázání kontaktu |
| Přetáčení | 4. měsíc | První aktivní zpevnění trupu |
| První vzpřímění | 6.-9. měsíc | Stabilní poloha na zádech a břiše |
| První kroky | 8.-15. měsíc | Postupná samostatnost v chůzi |