Malé děti jsou v ní rozhodně více doma než my dospělí. Usmějí se totiž přes den až čtyřistakrát, zatímco dospělí jen asi patnáctkrát. Patří to k nejkrásnější odměně po porodu - pozorovat miminko, jak spí. Na jeho tváři totiž tu a tam doslova zahraje lehký rychlý úsměv. Lidová mluva mu přezdívá „hra andělíčků“, která snad svědčí o tom, že dítě je ještě ve spojení s neznámým světem, ze kterého k nám přišlo?
Z vědeckého pohledu nejde ještě o úsměv v pravém slova smyslu, nýbrž o automatickou mimickou reakci, o kontrakci svalů. Proto se také hovoří o úsměvu reflexním. Dílčí studie z oblasti výzkumů emocí nicméně potvrdily, že ve fázi REM spánku miminek (kdy se nevědomý andělský úsměv nejvíce vyskytuje) jsou aktivovány stejné svaly, jako později u skutečného vědomého úsměvu. Ano, je doslova zářivý a děťátko při něm zpravidla ještě mhouří oči.
Poprvé se tento úsměv dostavuje asi v šestém až osmém týdnu života, tedy v době, kdy se již prodlužují fáze bdění. Pravdou je, že zpočátku patří úsměv komukoliv, kdo má oči. Dítě ještě nerozlišuje, zda jde o mámu, tátu, nebo vzdálenou tetu. V krajním případě je schopno dokonce věnovat úsměv i okatému medvídkovi. Vědci hovoří o všeobecném, nespecifickém úsměvu. Přesto platí, že už tady je důležité, že se dítě směje na někoho. Pro rodiče z toho vyplývá, že miminko v této fázi vývoje potřebuje, aby se na ně smáli, kdykoliv je to možné - při kojení, přebalování, hraní.

Vašemu dítěti je šest až osm měsíců a vidíte, jak povyrostlo a vyzráalo, také mentálně. Už umí dobře rozlišovat mezi osobami, které zná, a které nikoliv. A jeho úsměv patří pouze těm blízkým. I když, pravda, je to dáno i specifickou životní situací dítěte, pokud například chodí do jeslí, začne se brzy usmívat i na cizí vychovatelky. Je známo, že v domorodých kulturách Afriky nebo Asie se příbuzenstvo nerozlišuje tak přísně jako u nás a dítě vychovává „celá vesnice“. Děti v našem kulturním okruhu procházejí ale okolo osmého měsíce fází tzv. Co myslíte, co je nejvyšší projev důvěry vašeho miminka k vám? Přece když vám s úsměvem dovolí, abyste ho provedli nějakou nebezpečnou situací. Když může hopsat vysoko do výšky jako rytíř na kolenou mámy nebo když ho táta hází do vzduchu, ale včas ho vždy zase chytí. To je přitom smíchu. Dítě se jím často až zalyká. A chvílemi to už už vypadá i na pláč, ten se ale zase rozptýlí, když nebezpečí pomine a dítě šťastně skončí v blízké náruči.
Je to tak, smích a pláč mají nejmenší děti pohromadě. Obě reakce vznikají z rychle po sobě jdoucích dechových zadržení, která doprovázejí vzrušující situace. Na první pohled se nezdá, že by hry jako Vařila myšička kašičku mohly být předzvěstí nějakého velkého vzrušení. A přesto - skrývají v sobě velký potenciál. Lechtání (když poslední malá myška hledá komůrku, kde se napapá, a běží po dětské ručičce do podpaží) je, čistě tělesně viděno, spíše potenciálně nepříjemnou záležitostí.
Vtip je v očekávání, které si s tím dítě spojuje. Pokud lechtání dovolí, projevuje tím lechtajícímu rodiči důvěru a sympatii, které se při podobných hrách ještě posilují. Vyzkoumali to američtí vědci, kteří tím také vysvětlují, proč jsou podobné „lechtací“ hry u malých dětí v tak silné oblibě. Na konci prvního roku života umí už batole spojit důvěrné zacházení a slovy s konkrétními následky. Když maminka teprve lechtá dlaň a myška vaří kašičku, dítě už ví - za chvíli přijde lechtání a běh nejmenší myšky do komůrky v podpaží.

Pozorovalo se to například u dětí od narození slepých. Andělský reflexní úsměv projevují stejně jako zdravé děti. Ale v následujících měsících se vidoucí děti už smějí podstatně víc. Protože možnost vidět lidský obličej a především možnost napodobovat usmívající se ústa, jsou pro vývoj smíchu rozhodující. Dokonce i jen umělá usmívající se atrapa vede miminka k tomu, že se na ni smějí, ale pravda je, že jen krátce. Pak vzniká reálné nebezpečí, že i dítě bude depresivní.
René Spitz provedl po druhé světové válce průkopnický experiment: Dětské sestry v poválečném nalezinci zacházely s dětmi korektně, ale bez úsměvu, resp. s rouškou přes ústa. Následek: Děti, o které tyto sestry pečovaly, se během několika týdnů zcela přestaly usmívat. Ano a ne. Pokud maminka prochází poporodní depresí, nemusí být obava vždy na místě, pokud se o dítě v čase, než deprese odezněla, stará jiný člen rodiny. Když se maminka uzdraví, může svou vazbu k dítěti - a ono k ní - zase dohnat.
Pokud však dítě celé rané dětství tráví v prostředí bez vřelosti, úsměvů a přijetí, vzniká v něm základní nedůvěra. Smích je v této souvislosti důležitou součástí vzniku sebevědomí a jisté vztahové vazby. Znamená to snad, že se na dítě máme usmívat za všech okolností? Ne. Smích musí být autentický. Děti velmi dobře cítí, jak na tom ve skutečnosti rodiče psychicky jsou. Byly by jen zmatené. Čemu by pak měly věřit, smíchu, nebo pravým pocitům?
První rok života je specifickým obdobím. Celkově působí novorozené dítě křehce a nezrale a jeho mozek teprve čeká na potřebné formování, které je do značné míry dáno tím, co dítě prožívá a co se s ním děje. V novorozeneckém období se miminko příliš neprojevuje. Hodně spí (viz dále). V bdělé fázi se aktivně projevuje hlavně díky svým vrozeným reflexům. Některé se vyvinou ještě v děloze. Sací a hledací reflex: Zajišťuje příjem potravy, je životně důležitý. Dítě ho má procvičený už z dělohy, kde si běžné sálo třeba vlastní paleček. Nejsilnější je tento reflex první půlhodinku po porodu. Plazivý reflex: Položíme-li bezprostředně po porodu miminko matce na břicho a podpíráme-li mu zespoda nožky, dítě se samo doplazí k bradavce. Chůzový reflex: V prenatálním období zajišťuje, že se dítě nožkou odráží od stěny dělohy, kdykoliv se jí dotkne chodidlem. Pokud po porodu miminko chytíme pod pažemi tak, aby se nohama dotýkalo pevné podložky, okamžitě napodobí chůzi.
Spaní miminek se v některých rodinách brzy ocitá na vrcholu pozornosti, a to zvláště tehdy, pokud má dítě se spaním problém. Novorozenec prospí až 20 hodin denně. Postupně spánku ubývá a na konci prvního roku věku jsou některé děti v podstatě schopny přizpůsobit se spánkovému rytmu svých rodičů. To je ovšem výjimka. Celkově jsou mezi dětmi obrovské rozdíly. Zatímco některé už po desátém měsíci věku během dne spát téměř nechtějí, jiné spí dvakrát denně kratší dobu a ještě jiné si rády dopřejí jeden dlouhý (třeba až tříhodinový) spánek za den. Některé děti chodí spát brzy, jiné třeba až se svými rodiči. Rodičům, jejichž miminka se spánkem zlobí, se doporučuje vyzkoušet společné spaní, které je považováno za zdravé, pohodlné a podpůrné pro celkovou vzájemnost. Pokud je dítě ještě kojeno, jeho blízkost u matky usnadňuje přiložení k prsu. Děti spící společně s matkou mají údajně během noci více kratších probuzení a také nespí tak hlubokým spánkem, jako děti spící o samotě pravděpodobně kvůli tomu, jak se matka ve spánku hýbe nebo vydává zvuky. Tyto noční podněty jsou považovány i za možnou prevenci Syndromu náhlého dětského úmrtí (SIDS).

Jedna teorie o SIDS říká, že děti usnou tak tvrdě, že se nedovedou samy probrat a začít opět dýchat během dlouhého okamžiku zadržení dechu (takzvaná apnoe). Studie prováděné napříč kulturami ukázaly, že v kulturách, kde jsou děti často chovány a kde matky spí společně s dětmi, umírá na SIDS výrazně menší počet dětí než v kulturách, kde se chování a společné spaní nepraktikuje. Z poradenské praxe je autorce článku známo, že pro některé rodičovské páry je představa dítěte v jejich posteli nepříjemná i nepředstavitelná. Takoví obvykle bezpečí dítěte řeší elektronickými chůvičkami i ochotou k častějšímu nočnímu vstávání.
Velký úkol prvního roku spočívá v získávání vlády nad vlastním tělem, což obnáší i to, že dítě své tělo a jeho možnosti potřebuje postupně poznat. Přestože všechny děti do jisté míry vývoj kopírují, u každého vše probíhá v různém tempu a někdy i při volbě různých strategií. Nejprve - pokud nejsou nošena, což jim jako „nošencům“ dělá dobře - miminka leží v poloze na zádech a učí se ovládat hlavičku. Probíhá nácvik souhry svalů krčních, zádových a břišních. Dále pak v poloze na bříšku platí podobné principy. Dalším důležitým mezníkem je převalování ze zad na bříško a z bříška na záda. Asi deset procent dětí fázi lezení úplně vynechá a rovnou se staví na nožky. Mezi odborníky nepanuje jednotný názor, nakolik to vadí. Mnohdy lékaři doporučují, aby se lezení pokoušeli vyvolat hrou s hračkou, v případě pochybností se poradili s fyzioterapeutem.
Čím více příležitostí má dítě k mnohostrannému zkoušení pohybů a získávání zkušeností, tím více nervových propojení v mozku se mu vytváří. Odborníci zároveň nedoporučují, aby se rodiče snažili přirozené tempo pohybového pokroku jakkoliv urychlovat. Děti západních národů se ve srovnání s dětmi z domorodých kultur posazují o něco později - obvykle ne dříve než v půl roce věku, spíše ale až okolo devátého měsíce věku. Předčasné pokusy o sezení jsou nezdravé a poškozující. První krůčky děti dělají v období mezi osmým až patnáctým měsícem věku.
- První trimestr: Novorozenec prospí, reflexy jsou aktivní, sací a hledací reflex zajišťují příjem potravy, Moroův reflex reaguje na podněty; zrakové a sluchové vjemy určují základní orientaci.
- Druhý trimestr: Dítě se začíná více zajímat o okolí, zlepšuje se vzpřimování, hlavička se drží stabilněji, ruce se otevírají, chytá hračky a rozvíjí první úchopy. Objevuje se první vzpřímení a sed, dítě se plazí a posouvá těžiště.
- Třetí trimestr: Sedmiměsíční dítě se otáčí z bříška na záda a na bok, začíná aktivně plazit a připravuje se na lezení po čtyřech; jemná motorika se dále rozvíjí, spojení oko-ruka-ústa se upevňuje, řečový vývoj začíná žvatláním a zvuky se objevují čím dál častěji.
Návaznost dětského vývoje na úsměv je zřetelná: nadále rozvíjí se sociální dovednosti a řeč. První úsměv se v bdělém stavu začíná objevovat až po dosažení věku třech týdnů, ale skutečný vědomý sociální úsměv se objevuje individuálně, obvykle mezi 4. a 8. týdnem života. Děti nejdříve reagují na hlas, později kolem pátého týdne i na lidskou tvář. Rané úsměvy souvisejí s učením se od okolí a podporují rozvoj praxe sociální komunikace.

První skutečný úsměv, který je spojen s pozitivní reakcí na blízkou osobu, je pozorovatelný až okolo 4.-8. týdne. Někteří rodiče uvádějí, že miminko se směje už ve 2. týdnu nebo při porodu, avšak tyto případy bývají interpretovány jako nesociální úsměv nebo úsměv ze spánku. Je třeba rozlišovat mezi reflexním úsměvem a úsměvem sociálním, který je odpovědí na sociální stimul a má význam pro budování vzájemné vazby (attachment).
Ve věku kolem šestého až osmého měsíce se úsměv začíná vědomě specializovat na blízké osoby a i pozici v prostředí - pokud dítě chodí do jeslí, může se usmívat i na jiné dospělé, nikoli jen na matku či tatínka. V průběhu druhého a třetího trimestru se zlepšuje vyhodnocování obličejů a zvládání odlišných podnětů. Důležitý je autentický smích - děti vycítí, kdy rodič skutečně prožívá radost a kdy je to jen veřejný projev.
Dobré rodičovství a schopnost reagovat na pláč jsou klíčovými faktory pro vznik bezpečné vazby. Ke klíčovým tématům patří i to, jak zvládat vlastní emoce a jak zajistit bezpečné prostředí pro dítě. Pláč hraje v raném věku významnou roli a správná reakce na něj buduje důvěru a bezpečí. První výhradní vazba se vytváří v období attachment a je základní pro budoucí vztahy dítěte.
VIDEO: Fakta a mýty o vývoji miminka I.
V závěru lze shrnout: první vědomé sociální úsměvy se objevují individuálně mezi druhým a osmým týdnem, nejčastěji však kolem 4.-8. týdne. Úsměv ze spánku je běžný u novorozenců a bývá klasifikován jako reflexní. Hlasité smíchem a řehtáním reagují děti nejčastěji kolem třetího měsíce. Autentický smích a držení kontaktu očima jsou důležité pro vznik vzájemné důvěry a kvalitního attachmentu. Každé dítě má své tempo, a proto je důležité respektovat individuální rytmus vývoje bez nátlaku na urychlení.
Co říká vývojový kontext a reflexy o úsměvu?
První rok života zahrnuje široké spektrum motorických, smyslových a sociálních dovedností. Gesellova pravidla ukazují, že motorika postupuje od hlavy k patě a od centra těla k periférii. Důležitá je také koordinace oko-ruka-ústa a postupné osvojení jemné motoriky. Všechny tyto dovednosti se prolínají s vývojem sociálních projevů, včetně úsměvu, a významně ovlivňují to, jak se dítě učí komunikovat a cítit bezpečně v interakcích s dospělými.
Je třeba zdůraznit, že autenticita smíchu je klíčová. Děti velmi rychle vycítily, zda má rodič skutečný pozitivní záměr nebo jen sociální masku. Proto je důležité vytvářet prostředí plné laskavosti, empatie a citlivého reagování na potřeby dítěte. Při pláči a nejistotě je důvěra v okolí tím nejcennějším, co dítěti můžeme poskytnout.
tags: #kdy #se #usmiva #novorozenec