Jindřich Štreit a novorozene Vodka: portréty z výstavy Smrtelné slasti a jejich dopad na veřejné vnímání závislostí

V krátkém povídání Jindřich Štreit prozradí mnohé o fotografiích, které se objevily na výstavě Smrtelné slasti, která pojednává o problematice závislostí.

Tematika alkoholu či drog mu není, z profesionálního hlediska, nijak cizí.

Jak se jeho fotografie vůbec do Národního muzea dostaly?

Jindřich Streit se totiž zná s autorkou výstavy Pavlínou Vogelovou, se kterou se již dřív seznámil prostřednictvím svých fotografií.

A právě ta si na Jindřicha Štreita vzpomněla, když padl návrh vytvořit výstavu o smrtelných slastech.

Výstava sice není přístupná pro mladší 18 let, ale samotné fotografie vznikaly za účelem poučit ty nejmladší generace o nebezpečnosti alkoholu, cigaret a drog.

Rozhodně to ale neznamená, že by poselství, které fotografie nesou, neoslovily i ty dříve narozené.

Výstava Smrtelné slasti bude veřejnosti zpřístupněna v Nové budově Národního muzea až do 21. 6.

Narozen 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku (Morava).

V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků (Těchanov).

Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967).

Ženatý od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika.

Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově.

Kromě své pedagogické a fotografické činnosti se věnoval veřejně prospěšné práci.

Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1997 v Bruntále.

Od roku 1981 úzce spolupracuje s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě a v dalších kulturních centrech České republiky i v zahraničí.

První impulz k fotografování dostal od otce.

Jindřich Štreit se účastnil fakultních výstav a studium zakončil první samostatnou výstavou (1967).

Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života.

Soustředil se na portrét a na romskou tematiku.

V letech 1974-1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie v Brně, jeho závěrečnou prací byl soubor z divadelního zákulisí.

V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost tajné policie.

Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky.

Po propuštění z vězení nesměl Jindřich Štreit učit.

Nejprve pracoval jeden rok v knihovně Okresního pedagogického střediska v Bruntále.

Po uzavření soudního jednání musel odejít.

Našel si zaměstnání jako dispečer Státního statku v Ryžoviště.

Ještě intenzivněji se věnoval kulturní činnosti a fotografování.

Po státním převratu v listopadu 1989 byl rehabilitován a v letech 1991-1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále.

Od roku 1994 je samostatný fotograf.

V letech 1991 - 2003 externě vyučoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Současně v letech 1991 a 1992 externě vyučoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Od roku 1991 až do současnosti vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

V roce 2000 se habilitoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze a stal se docentem pro obor fotografie.

V roce 2009 získal profesůru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

V roce 2014 Umělecká rada Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Bratislavě Jindřichu Štreitovi udělila titul doctor honoris causa.

Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Brazílii, Moldávii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Maďarsku, Rusku (Burjatsko, Krasnodarský kraj, Ingušsko, Čečensko), ale také v České republice (Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren, Mezi námi, Za oponou, Spolu, Cesty života, Lidé mého kraje - Bruntálsko, Ocelový svět, Tichá nemoc, Vítkovice, Hledat anděla, Lidé Vítkovska, Prozřetelnost boží, Lidé bez domova).

Na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity se podílí na vedení několika studentských projektů (Lidé Hlučínska, Náš svět, Zlín a jeho lidé, Dobrovolně, Opava na prahu 3. tisíciletí, Dopravní podnik Olomouc).

V současné době dokončuje soubor Prozřetelnost Boží o životě šenovské farnosti a nyní pracuje na souboru Kde domov můj?

Je členem Sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Foto Forum Praha a Umělecké besedy v Praze.

Jindřich Štreit připravil více než tisíc sto autorských výstav a mnoha kolektivních se zúčastnil.

Vydal 30 knih a mnoho katalogů.

1960-1963 Gymnázium v Rýmařově

1963-1967 Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obory 1.-5 ročník a výtvarná výchova pro 6.-9. ročník, (prof. Jana Jemelková, Zdeněk Přikryl, Ladislav Rusek, Ladislav Jalůvka, Emil Přikryl, Miloš Dočkal)

2000 obhájení habilitačního řízení (docentura) na katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze

2009 absolutorium profesorského řízení - 18. 9. 2009 prezidentem republiky jmenován profesorem

2014 Umělecká rada Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Bratislavě Jindřichu Štreitovi udělila titul doctor honoris causa.

1972-1974 Člověk. Severní Morava.

1974-1975 Romové bez romantiky. Severní Morava.

od 1974 Děti. Evropa, USA, Japonsko.

1975-1978 Divadelní zákulisí (Divadlo života). Česká republika.

1977 Fotografie z cest. Braunschweig, Německo.

1978-1990 Vesnice (Vesnice je svět). Bruntálsko.

1988 Ašsko. [Projekt Galerie 4, Cheb.] Západní Čechy.

1991 Croix Rouge / Červený kříž, Remeš, Francie.

1992 14 pohledů na okres Saint-Quentin. Francie.

1992 Ženská věznice. Pardubice.

1992-1993 Der Hof / Farma. Eggenburg, Rakousko.

1993 Benediktini. Benediktinský klášter v Praze-Břevnově, Praha.

1993 Oberon v Joinville. [Cyklus fotografií o přípravě loutkového představení.] Joinville, Francie.

1993 Rodinné domky Rýmařov. [Cyklus fotografií z továrny na výrobu montovaných domků v Rýmařově]. Rýmařov.

1993 Anglická vesnice. Crook, Anglie, GB.

1993-1995 Lidé olomouckého okresu 90. let XX. století očima Jindřicha Štreita. Olomoucko

1993-1994 Člověk člověku člověkem. [Cyklus fotografií handicapovaných lidí], Olomouc

1994 Nábřeží Rohan. Lorient, Francie

1994-1995 Mikulovsko. Jižní Morava

1994 Lubsko. [Projekt Galerie 4, Cheb], Západní Čechy.

1994 Lidé Wertingenu. Wertingen, Německo.

1994-1999 Lidé z kraje písku. Maďarsko.

1995 Lidé z Akagi. Japonsko.

1995 Lidé z kraje Wear Valley (Anglická vesnice). Crook, Anglie.

1995-1996 Fotografie z Moravského Berouna. Moravský Beroun.

1996 Fotografie z festivalu. [Cyklus z filmového festivalu], Augsburg, Německo.

1996-1998 Jinýma očima. Lidé okresu Wetterau. Wetteraukreis, Německo.

1996-1999 Cesta ke svobodě. Česká republika.

1997 Čtvrtá A. [Cyklus o maturitní třídě na Slovanském gymnáziu v Olomouci], Olomouc.

1997 Na konci světa. Sibiř - Burjatsko. [Projekt nadace Studie člověka, Brno], Burjatsko, Ruská federativní republika.

1998 Lidé z ledkových dolů. Alsasko, Francie.

od 1998 Slovenská dědina. Slovenská republika.

1998-2000 Mezi námi. [Projekt Ministerstva zdravotnictví České republiky], Česká republika.

1999 Lidé z Podlesí. Dobrš.

2000 Lidé Třineckých železáren. Třinec.

2002 Daleko od domova. [Projekt nadace Studie člověka, Brno], Novorossijsk, Ruská federativní republika.

2002-2003 Spolu. [Projekt ve spolupráci s občanským sdružením Spolu Olomouc], Olomouc

2002-2003 Za oponou. [Projekt Státní opery Praha], Praha.

2002-2003 Cesty života. Česká republika.

2003 Tváře za zdí. Čína.

2003 Tak blízko, tak daleko. [Projekt Sdružení Česká katolická charita Praha], Čečna a Ingušsko, Ruská federace.

2003-2004 Vizovické děti očima Jindřicha Štreita. Vizovice.

2003 a 2005 Lidé mého kraje. [Projekt Muzea v Bruntále.] Bruntálsko.

2005 Horníci z Petrosanu. Rumunsko.

od 2005 Jezuité. Roma a Česká republika.

Národní galerie v Praze - Sbírka moderního a současného umění, Praha

Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Praha

Nadace pro současné umění, Praha

Státní ústřední archiv v Praze - Sbírka Svazu českých fotografů v Praze, Praha

Památník národního písemnictví v Praze (plakáty), Praha

Památeční fondy a sbírky zahrnují i další významné instituce v ČR.

Národní muzeum fotografie o.p.s. V natřískané baště prostějovských hradeb bylo tím pádem téměř takové vedro jako u rozpálených pecí prostějovských Hanáckých železáren a péroven, kde fotografie během posledního roku a půl vznikaly a vyznavači múz se potili snad ještě více než na snímcích zachycení dělníci.

Sám Jindřich Štreit, který je především známý jako fotograf vesnice, se dokáže pohybovat v nejrůznějších prostředích a ani prostor továrny mu není cizí.

Fotograficky do něj nakoukl už v cyklu Lidé Třineckých železáren.

„Na rozdíl od Třince, kde jsem měl pořád někoho za zády, jsem si v prostějovských želeárnách mohl díky zdejšímu vedení fotit absolutně volně,“ srovnal obě zkušenosti Jindřich Štreit s tím, že příznivé podmínky pozitivně ovlivnily také celkový zdar díla.

Pohybovat se s fotoaparátem v prostředí těžce pracujících lidí, kteří obvykle nepatří mezi nadšence výtvarného umění a sociálního dokumentu, není určitě pro každého.

„Kromě toho, že je Jindra výtečný fotograf, je i dobrý chlap. Jinak by s dělníky v želeárnách absolutně nemohl fungovat.

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku.

V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků, do Těchanova.

Vystudoval gymnázium v Rýmařově a pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova.

Poté začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově a následující rok se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově.

Kromě své pedagogické a fotografické činnosti se věnoval veřejně prospěšné práci.

Vedl galerii v Sovinci a Bruntále.

První impuls k fotografování dostal od svého otce a v době studií ho podněcoval prof. Jan Bukovjan.

Studium zakončil Jindřich Štreit svou první samostatnou výstavou (1967).

Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života.

Soustředil se na portrét a na romskou tematiku.

Rok 1982 byl pro Jindřicha Štreita přelomový - zúčastnil se jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, vzápětí byl vzat do vazby a odsouzen za hanobení republiky, byla mu zabavena část negativů i pozitivů a fofoaparát.

Po státním převratu v listopadu 1989 se však jeho situace změnila - v letech 1991-1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále, od roku 1994 je samostatným fotografem.

Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Rakousku, Německu, Japonsku, Maďarsku, na Sibiři, ale také v Čechách (výstavy Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren).

Dílo tohoto světoznámého fotografa je úctyhodné - uskutečnil desítky výstav u nás i v zahraničí a jeho fotografie jsou zastoupeny v nejprestižnějších veřejných sbírkách po celém světě.

Jindřich Štreit patří mezi matadory české dokumentární a reportážní fotografie.

Vždy měl nejblíže k lidem a skrze své snímky dává hlas těm, na které se někdy ve společnosti zapomíná.

V rozhovoru přibližuje způsob, jakým vnímá fotografii a ukazuje, jak důležitá je při focení komunikace a empatie.

Hledat vlastní cestu: Rozhovor s fotografem Jindřichem Štreitem

Díla profesora Jindřicha Štreita (1946) jsou součástí sbírek předních mezinárodních institucí, má za sebou nespočet uspořádaných výstav a několik desítek vydaných fotografických publikací.

Za svou práci byl za minulého režimu zatčen, uvězněn a podmínečně odsouzen, k umělecké činnosti se však vrátil hned po sametové revoluci.

Věnuje se především zobrazování vesnického života, portrétním fotografiím a tématům života menšin.

Je pro mě důležité, jestli se fotografie líbí a osloví lidi, kteří je uvidí na mé vernisáži, knize nebo v některých galeriích po celém světě.

Právě pocity lidí, kteří fotografie vidí, jsou pro mě důležité.

Myslím, že mohou ovlivnit jejich vnímání, chápání rozlišností a obohatit jejich vnitřní svět.

Proto je mým objektem a zájmem ve fotografii člověk. Ten je vždy na prvním místě.

V dnešní době jsme obklopení obrovským množstvím vizuálního materiálu.

Co pro vás osobně znamená dobrá fotka?

Jakým způsobem určujete její hodnotu?

Fotografie by měla mít poslání a zasáhnout lidi po citové stránce.

Dobrá fotografie se odlišuje od těch ostatních tím, že se dotýká srdce a obohacuje něčím navíc.

Je potom jedno, jakým přístrojem člověk fotí, to důležité je v srdci, mysli, umu a přístupu fotografa.

Hodnota fotografie je v jejím přesahu, přes to běžné, co nás všechny obklopuje a čeho je někdy v mnoha podobách hodně.

Od devadesátých let učíte na uměleckých vysokých školách. Jací jsou současní studenti fotografie?

Jsou naprosto geniální, skvělí, vnímaví, citliví, přemýšliví.

Mají velký přehled a sebevědomí, umí jazyky, ale na druhou stranu jsou pod tlakem, někdy své stresy kompenzují tvorbou nebo je tvorba jejich terapií.

To tvorbě škodí, myslím si, že by měl mít člověk určitý odstup, nadhled a vnitřní sebekontrolu.

Se studenty pracuji skutečně dlouho a jejich zájem a pozornost mě stále udivuje.

Co nejdůležitějšího chcete mladším fotografům nebo fotografkám předat?

Chci, aby byli sami sebou, aby hledali svoji vlastní cestu.

Tuto radu jsem nevymyslel, ale dostal jsem ji před mnoha lety od jednoho významného fotografa a moudrého člověka.

Proto jsem začal fotografovat vesnici, prostředí, které jsem znal, kde jsem žil.

A mnoho lidí se mi tenkrát smálo.

Vždycky to tak bylo a nikdy jsem neměl nouzi o to, co budu fotografovat.

Naopak.

K mnoha tématům se nedostanu pro množství práce, kterou mám.

Mým předmětem fotografického zájmu je život lidí, každou chvíli mě mrzí, že jsem něco z toho, co vidím, nevyfotografoval.

To je úděl nás fotografů.

Jak vás přijímají lidé, které fotografujete?

Pokud se setkáte se s nedůvěrou, jak tuto překážku překonáváte?

Často se totiž jedná o lidi nebo skupiny lidí, jejichž životní zkušenost nebývá ve společnosti příliš vidět.

Fotografuji jen tehdy, když navážu s lidmi kontakt a mám jejich souhlas.

Pokud to tak není, nemůže vzniknout dobrá fotografie.

Snažím se lidem přiblížit, aby pochopili, o co mi jde a co chci vyjádřit.

Fotograf by měl mít lidi rád a chápat je.

Navázání kontaktu je zásadní věc, poznal jsem to ve věznicích, u osob v paliativní péči, v továrnách i mezi lidmi bez domova.

Kde se mi to podařilo, tak vznikly krásné fotografie.

Co vám dal (nebo vzal) příchod digitální fotografie?

Dal mi větší možnosti ve fotografování, větší pružnost, více svobody.

Analogová fotografie není důkazem vyššího umění, důležitý je obsah.

Forma je k tomu, aby tento obsah podpořila.

A v tom je digitální fotografie skvělá.

Naštěstí má každý možnost volby, obojí je správné a má to svoje.

Na jaký fotoaparát momentálně fotíte?

Fotografuji na Canon 5D MARK III.

Fotografie Jindřicha Štreita jsou momentálně k vidění také v prostorách Centra FotoŠkoda.

Osobně se s autorem můžete setkat během následující edice FotoŠkoda FESTu - jeho přednáška s názvem "Zastavit čas: Hudba, fotografie a příběhy" proběhne 11.

Obrázek: Jindřich Štreit během práce v terénu

tags: #jindrich #streit #novorozene #vodka