Porod rozhovorů a zkušeností: Iva Bittová a její cestu hudbou, rodinou a přírodou

Když léta děláte rozhovory s různými lidmi, dříve nebo později dospějete k poznání, že čím menší „celebrita“ a čím větší osobnost, tím je rozhovor krásnější, lepší a tím víc má čitatelům co říci. A krom toho je i přístup ryzích osobností k rozhovoru zcela profesionální co se koordinační komunikace týče a upřímně přirozený a lidský, co se týče samotných odpovědí.

Paní Ivo, jak se vám žije a tvoří v údolí Hudson Valley ve státě New York? Myslím, že ano. Rodina, příroda a hudba, tak tyhle priority jakoby se mi tady nějakým způsobem naplňují. Mám spoustu kolegů z hudební oblasti, kteří jsou různých žánrů a velmi šikovní, spolupracuju prostě na mnoha místech okolo.

S tím, že cestuju i zpátky do Evropy, protože mně stále zvou a pracuju i tam. A mám tam taky druhý domov na Moravě, takže zatím to funguje. Jediná otázka je: jak dlouho budu schopná cestovat, protože dnešní styl cestování je čím dál méně dobrodružný…no, je dobrodružný ale v tom negativním spíše a není tak příjemný. Já nikdy netvrdím nic jako definitivum. V počátku to opravdu nebylo jasné, nechala jsem čas volně plynout.

Oba dva dnes už máme americké občanství a držíme si samozřejmě i to české, takže to je výhoda i pro cestování. Je to výhoda i pro to, aby člověk mohl lépe komunikovat a v tom režimu a systému žít. Beru to jako nový druh obohacení se po mnoha stránkách. Takže tohle se událo za ty léta od roku 2007 a nic nebylo vyloženě na sílu. Myslím si, že to tak má být. Otázka je, jak dlouho, jak jsem se už zmínila. Je to hlavně otázka mého zdraví a navíc abych byla upřímná, je to taky otázka zdraví mé maminky, která se blíží své devadesátce.

Žije v Brně, to znamená, že jsem nachystaná se přemístit, kdykoliv bude potřeba, a pečovat o ní. Někdo moudrý kdysi řekl, že umění je to, co je bytostně přežité…nemůžeme nesouhlasit a každý, kdo měl štěstí zažít naživo váš koncert ví, o čem je řeč. Jste krásné útle žena - promiňte, ale česky to tak hezky jako slovensky nevyzní…

Kde se ve vás pořád bere ta neskutečná energie, kterou neúnavně vkládáte do své muziky? No tak je to dobrý point. Myslím, že má energie je to, co lidi přitahuje a v podstatě co jsem schopná ještě stále předávat. A obecenstvo, publikum, které je mi věrné už za těch 45 let, tu energii samozřejmě stále očekává, protože - hrubě řečeno - z toho může mít užitek. Je to je velmi pozitivní komunikace.

Je to určitě genetická vloha a oba rodiče disponují - disponovali, tatínek už nežije léta, ale prostě dával do hudby neuvěřitelně mnoho energie a vášně i emocí. Maminka je navíc ještě opravdu neuvěřitelný organizátor a trpělivý člověk, co se týče pedagogiky a organizování. Je to zcela inspirativní bytost. Získala jsem dar, talent, o který musím pečovat a nemůžu to zahodit. Takže je to velká odpovědnost!

Každodenní režim chci plánovat tak, abych byla zdravá a mohla tu energii nasávat. Život uprostřed přírody, a klidný domov je důležitý, ten vás regeneruje a dobíjí po dlouhém cestování a koncertování. Bez přehánění a nadsázky si dovolím tvrdit, že jste zosobněním toho, v co věříte: v svobodu hlasu a jeho užívání jako nástroje vyjadřujícího naše nejhlubší potřeby a touhy.

Mé získané zkušenosti jsem začala v poslední době také předávat svým studentům…je to prostě takový jazyk. Důležité je se učit být opravdu maximálně uvolněný, nezatěžovat se zbytečně příliš, být otevřený, upřímný a být sám sebou. Netajíte se tím, že vaše hudba odkojena na lidové muzice je inspirovaná přírodou a vzniká v souznění s ní. Určitě je to mezinárodní, je to otevřené všem…já jsem od začátku, co jsem začala učit přijímala různé nabídky a dotazy a žádosti a nekladla žádné limity.

Je na tom zajímavé pozorovat, jak po dobu třídenní víkendové školy tady v lese se sejde určitá skupina lidí (pokaždé je to jiná konstelace) reakce je prostě okamžitá, studenti relaxují a jakoby omládnou. Nasadím metodiku, o které vím, že o tom víkendu bude užitečná pro všechny. Vyhovuje mi omezený počet do dvaceti lidí proto, abych byla schopna vnímat individualitu každého zvlášť. Takže někdy se zabýváme studiem z notového materiálu, zápisu, někdy se řídíme podle toho, co studenti zaslechnou a pamatují si melodie. Učíme se improvizovat, snažíme se získat zdravé sebevědomí, nebát se opravdu vystoupit z naší komfortní zóny.

Opravdu je důležité najít cestu a vrátit se do dětství. Najít svoji hravost v sobě. Pak nedílnou součástí, která je důležitá, je si uvědomovat, že zpíváme v lese, že rezonujeme s přírodou. No, přemýšlela jsem, byl to jeden z prvních nápadů…na webové stránce školy uvádím význam slova podrobně. Já jsem měla dílnu ve Valašském Meziříčí a zpívali jsme tam a pracovali v dřevěných kostelíčkách. Nahlédla jsem do Sušilovy sbírky, protože když jdu do nějaké lokality, tak Sušil je opravdu neuvěřitelná studna inspirace.

A tak si třeba najdu nápěv od Telče, od Vsetína, a v jednom z nich se zpívá „Žingora, padají oříšky do našeho dvora“. Neříká se v textu přímo o tom, že je to strom, ale já jsem se snažila bádat a přímo na místě v tom Valašském Meziříčí jedna paní mi říkala, že to je ořešák. Pak jsem bádlala dál a vlastně zjistila jsem, že žingora může být taky vlastně muž, který je prostě tak hubený jak žingla. Potom se mi líbila ta kombinace „žing“ jako „sing“, zpívat a ora - mluvit, dávalo mi to prostě smysl. Slovo Zingarica, v italském slovníčku znamená mladé romské děvče.

Možná některé naše čtenářky nevědí, že nejste absolutní živelní hudební samorost. Po absolvování konzervatoře, angažmá v divadle Husa na provázku a několika televizních a filmových rolích, jste poměrně nedávno na Masarykově univerzitě v Brně absolvovala studium teorie a provozování praxe staré hudby a hudební vědy. Ano. Pomohlo mi to také v tom, že jsem se naučila hledat zdroje, důležité prameny.

Samozřejmě, každá píseň má svoji historii, souvislosti, a protože se snažím hledat kořeny a původ, v mnoha případech volím repertoár anebo texty, které jsou zapomenuté a nepoužité. Jako například aktuálně, když jsme dělali koledy s ukrajinským moravským a slovenským dětským sborem jsem se opravdu snažila najít zdroj koled, které nejsou ohrané.

Studium mi velmi pomohlo, jak se v tomhle orientovat a také, co se týče komponování, protože jsem se věnovala přepisům z manuskript. Jako mladá jsem se necítila dostatečně dobrá na to, abych tu školu zvládla, navíc v té době byla upřednostněná znalost marx-leninismu a politiky, vždyť já jsem vyrůstala v totalitním režimu. V pokročilém věku jsem získala víc času pro sebe, zajímala jsem se o literaturu, ale ne takovou tu běžnou, zajímala mě více filozofie a hudební teorie. Tak se mi uzavřel další kruh v životě.

Všichni se mi na škole divili, proč to chci studovat, že to nepotřebuji…ale samozřejmě já jsem nikdy nebyla člověk, který by disponoval obrovskými znalostmi teoretickými a navíc se přiznám upřímně, že mám hodně špatnou paměť. Takže já jsem nahltala hrozně moc a je mi to dneska fakt líto, že ne úplně všechno v té hlavě se udrželo, ale to, co jsem potřebovala, tak prostě mám a vím, kam se zase znovu jakoby zacílit.

Takže další poznatek na studiu академie byl opravdu i takový, že jsem zjistila, že vyloženě tím způsobem, jakým tvořím já, úplně se to neslučuje s akademickým světem. A to si vlastně každý člověk uvědomí, když na tom koncertě je, že je to více živelné, instinkt je důležitý, že je tam prostě různá komunikace a prameny…a vlastně to, z čeho já čerpám, to, jak tu hudbu tvořím, tak není opravdu z těch teoretických znalostí. Ale myslím si, že jako muzikant je dobré, že jsem si tyhlety znalosti vzala k sobě, k srdci a naučila se spoustu věcí.

Paní Ivo, vaše maminka pocházela ze Slovácka, tatínek - vyhlášený lidový muzikant z jižního Slovenska z rodiny s romskými, maďarskými i židovskými kořeny. U nás se zaspávalo většinou tak, že nás zavřeli do pokojíčků a za dveřmi se ještě hrálo a muzicírovalo, když byla návštěva…takže doma zněla hodně balkánská hudba, hodně slovenská a moravská, slovácká. Tam opravdu se neřešila lokalizace nebo věci jazykové, prostě bylo to opravdu velmi spontánní a plné.

Takže to nebyly konkrétně ukolébavky. Vyrůstala jsem v takové době a v takovém čase, kdy jakýkoliv žánr, jakákoliv hudba mě vlastně přivedla k spánku a ukolébala do klidu. Hudba je veskrze pozitivní a určitě je i v dnešní době lepší, když ji posloucháte když usínáte, tak vás uspí v pozitivním módu.

Je to něco jiného, než když surfujete na počítači v posteli a s touhle palbou všelijakých možných informací se vlastně snažíte usnout. Dovolím si tvrdit, že hudba je vaším životem, váš život je spjatý s muzikou, umění je pro vás potěšením i chlebem, dokážete se živit tím, co vás baví a naplňuje…To je podle mně kromě zdraví, lásky a spokojené rodiny jeden z klíčů ke štěstí.

Co byste poradila našim čtenářkám, aby se jim dařilo žít své životy podle svých snů a dovedly je také samé sobě plnit? Je to velmi jakoby rozsáhlé téma, tam se nedá jedním slovem říct „dělejte to tak, buďte takoví i takí“. Ale možná když někdo pozorně vnímá to, o čem jsem vlastně už teď mluvila, tak může dostat aspoň jakýsi návod nebát se hravosti, být uvolněný, pečovat o sebe, o svoji duši a nehrnout se prostě nikam daleko, protože člověk se vyčerpá velmi rychle.

Myslím si, že je velmi dobré, aby každý uměl zastavit svůj čas, aby každá žena se nevěnovala jenom péči té povrchní, ale spíš věnovala víc času tomu, co s ní rezonuje uvnitř a nějak se nad tím zamýšlela…pečovala vlastně o ty věci, které se spíš odehrávají v mysli a najít si opravdu takový nějaký skromný režim, který nám dovolí, abychom uměli mít tu radost a pociťovat radost z drobných změn, které jsme schopní dokázat.

A další věc, která mě třeba osobně zajímá, tak jsou minerály, kameny, obklopuji se tím, co dobíjí naši energii, očišťuje, je to krásná věc, mít třeba nějaký kámen v blízkosti. Samozřejmě každý kámen vyzařuje jinak…Najít si svůj prostě takový intimní svět a hlavně čas pro sebe, ten je důležitý…

Vnímat to, zda-li piju dobrou vodu - nepiju dobrou vodu…prostě jsou to důležité věci, které nám pomáhají, abychom byli silní a dosáhli určité síly. Nehnali se prostě někam příliš daleko, než je zdravé. Ó ó ó…Můj syn dokončuje doktorandskou práci, už má na to asi den do odevzdání, takže to už je velká událost v rodině. A potom samozřejmě koledy Novaja Radosť, deska, kterou jsme natočili a která vyšla na Slovensku, tak to je velká radost.

Infografika: Vývoj kariéry Ivy Bittové a hlavní milníky

Angrusori a spolupráce s romskými hudebníky

Iva Bittová, jedinečný, svébytný a svérázný zjev mezinárodní world music scény aktivně muzicíruje již neuvěřitelných 45 let. Starší sestra Ivy Bittové Ida Kelarová, respektovaná vokalistka a hudební pedagožka vede mezinárodní školu hlasu v Bystrém u Poličky a je zakladatelkou nadace pro romské děti Miret. Diskografie Ivy Bittové je nesmírně bohatá ve své multižánrové pestrosti, s přesahy od lidové písně k vokálním improvizacím, přes alikvotní zpěv do jazzu, folku, rocku, opery, klasiky a tohle všechno mísící a přelínající se v jejím neopakovatelném stylu, který nelze uzavřít do žádné žánrové škatulky.

Angrusori vzniklo z touhy spojit romské hudebníky z východního Slovenska s norskou Kapelou Kitchen Orchestra. Obě strany se chtěly vyhnout klišé a vytvořit hudbu, která reprezentuje každého z nás a v které posluchač rozezná jednotlivé hlasy. Foto: Marta Preciado

Jana Belišová přibližuje, jak se podařilo přenést autenticitu z kuchyně na pódium a proč vzniklo album Giľav - Písně, které si Romové zpívají doma. Dreveňákovci, hlavní protagonisti projektu, se vracejí po každém projektu do svých domovů, kde hudba stále hraje zásadní psycho-sociální roli. Muzikálnost a feeling romských muzikantů je jen jednou stránkou problému; nutné je i zvládnout podmínky koncertního turné a emocionální dopady na rodiny.

Na otázku, zda Era autentické hudby končí, odpovídá Bittová, že domácí muzicírování nelze dokonale přenést na pódium, ale že si hudebníci přesto zachovávají původnost a že hudba je cestou, která má být otevřená světu. Projekt Giľav vznikl jako dokument o písních, které si Romové zpívají doma, a ukazuje, jak se hudba mění při přenesení z domu na scénu.

Angrusori

Co zůstává klíčové pro život a tvorbu

Hudba je veskrze pozitivní a umění je pro Ivy potěšením i chlebem. Snaží se žít tak, aby měla čas na rodinu, na studium a na cestování mezi Amerikou a Evropou. Klíčové je zastavit čas, pečovat o duši, neztrácet radost z drobných změn a hledat vlastní cestu, která respektuje individualitu a originalitu.

Zdroje a kořeny pocházejí z jejího rodinného zázemí; tatínek byl muzikant, maminka organizátor a učitelka, která dokázala vyvažovat citlivost rodiny a kariéru. Díky tomu se Iva naučila hledat zdroje a pracovat s nimi, ačkoliv akademické prostředí jí nebylo vždy nakloněné. Vzájemná podpora rodiny ji provází i dnes, když maminka čelí zdravotním výzvám, a Ivě to dodává sílu pokračovat.

V závěru lze říct, že Iva Bittová zůstává zosobněním svobody hlasu a vyjadřování toho, co cítí. Publikum jí věří a její spolupráce s romskými umělci ukazuje sílu hudby překračující hranice jazyků a kultur.

tags: #iva #bittova #porod