Chov štěňat nemusí být vždy jen radostnou etapou v životě feny a jejího majitele, ale v této době se mohou přihodit i různé komplikace. Jedná se o specifický virus HVC-1 vyskytující se u psů a psovitých šelem. Tento virus byl poprvé popsán v roce 1965 v USA jako příčina infekčního úmrtí novorozených štěňat. Herpes virus po napadení hostitele přetrvává v jeho těle po celý život a má nebezpečnou schopnost vyvolávat latentní (skryté) infekce s občasným vylučováním viru, a to například v období nemoci, při léčbě kortikoidy nebo při oslabení organismu stresovou situací, za jakou může být považován i porod.
Štěňata mohou být infikována v děloze přes placentu, dále při průchodu infikovanými porodními cestami nebo později od feny z infikovaných pohlavních sekretů, kdy fena olizuje sebe i štěňata. Rozhodující je u štěňat věk, největší mortalitu má onemocnění při infekci štěňat do 14 dnů po porodu, kdy ještě nemají dokonale vyvinutou termoregulaci. Průběh infekce je v tomto období většinou perakutní, štěňata hynou během několika hodin až jednoho dne často ještě před projevem výrazných klinických příznaků. U štěňat nakažených ve stáří dvou až tří týdnů probíhá infekce latentně.

Optimální teplota pro růst a množení viru je tělesná teplota štěňat, tj. 35-36ºC a proto vyhřívání porodního boxu několik dní po narození štěňat také redukuje přežívání viru v prostředí. Štěňata ve vyšším věku reagují na infekci zapojením imunitního systému a následně horečkou, která přirozeně virus likviduje. Proto je infekce u štěňat starších jednoho měsíce téměř bez úhynu. U dospělých zvířat probíhá onemocnění pozvolněji, krátce se objevují mírné příznaky infekce dýchacího traktu, výtoky z očí, ojedile zvracení.
U březích fen pak způsobuje Herpes virus problémy se zabřezáváním a absorpce plodů, což může na venek vypadat pouze jako špatné „natermínování“ feny při krytí, dále také způsobuje potraty, předčasné porody, porody mrtvých štěňat nebo podstatně méně početné vrhy oproti provedenému SONO vyšetření při diagnostice březosti. Narozená štěňata jsou slabá, mají nízké porodní hmotnosti. Většinou je postižený celý vrh, ne pouze jedno nebo dvě štěňata a proto nelze každou ztrátu štěněte ihned připisovat Herpes viru.
Infekce se může šířit mezi dospělými psy nejen pohlavním stykem, ale častěji vdechováním kontaminovaného vzduchu od jedince s respiratorní formou. Obvykle dochází k přenosu infekce v místech o vysoké koncentraci psů, jako jsou výstavy, svody, cvičáky a jiné. Virus se nepřenáší pouze kapénkovou infekcí, ale i nepřímo na oblečení, podložkách či dekách. Přítomnost Herpes viru v organismu lze detekovat z vyšetření krve nebo stěrů ze sliznice tlamy na průkaz protilátek. Poslední dobou bývá čím dál častěji požadováno vyšetření feny na Herpes jako jedna z podmínek krytí.
Pokud má majitel testovaného psa s negativním výsledkem, je samozřejmě vhodné sledovat i aktuální nákazovou situaci feny a mělo by být slušností vyjít vstříc podmínce krytí. Předchází se tím pak následné kritice, kdo koho případně nakazil. Proti Herpes viru existuje komerční vakcína, která se podává ve dvou dávkách, a to před krytím nebo těsně po něm a 1-2 týdny před plánovaným porodem. Jedná se o aktivní imunizaci feny podáním subjednotkové vakcíny, která vyvolává u feny tvorbu protilátek a štěňata jsou pak pasivně imunizována příjmem těchto protilátek skrze mateřské mléko v prvních hodinách po porodu. Tyto protilátky chrání štěňata po dobu prvních několika dní života.
Ochranu proti postižení vrhu Herpes virem může být právě tato preventivní vakcinace březí feny, ale pokud fena již jednou o vrh z důvodu Herpes viru přišla, je nutno si uvědomit, že ani vakcinace není samospásná a raději tuto fenku nezařazovat dále do chovu, protože promořenost psí populace je až 40% a onemocnění a projev Herpes viru je silně vázán na imunitní systém jedince. Podobně jako u lidí, někdo na Herpes opary trpí opakovaně, u jiného se zdravý a dobře fungující imunitní systém dokáže s Herpes virem vypořádat. Stejně tak je tomu i u psů, pokud fena trpí na postižení vrhu Herpes virem, není řešením jen její vakcinace, ale hlavně zjištění příčiny oslabení imunitního systému s následným projevem virové infekce.
MVDr. K vyšetření se odebírají vzorky plné krve, tkáň z uhynulého jedince, nebo stěry sliznice nosu, genitálií či spojivky sterilním vatovým tampónem. Laboratoř odesílá k odběru dva tampony, každý může být použitý pro stěr jiné sliznice. Stěry jsou pak v laboratoři vyšetřeny jako směsný vzorek. CHV (Canine herpes virus) je zástupcem podčeledi Alphaherpesvirinae, do této podčeledi jsou řazeny rody Simplexvirus, Varicellovirus, Mardivirus a Iltovirus. Genom celé podčeledi tedy i CHV tvoří nesegmentovaná lineární, dvoušroubovice DNA, jedná se o tzv. dsDNA viry. Strukturou se CHV podobá ostatním zástupcům podčeledi, je geneticky příbuzný s FHV-1 (Feline herpes virus-1), PhHV-1 (phocid herpesvirem 1) a equine herpes viry 1 a 4.
A co CHV v kontextu konkrétních onemocnění a klinických forem?
Canine herpes virus může způsobit rozdílné typy onemocnění nebo infekcí jako je například akutní neonatální virémie, systémové formy infekce březích fen, infekce sliznic, oční a latentní infekce. Průběh je závislý na aktuálním stavu imunitního systému daného jedince. U novorozených štěňat infekce CHV způsobí fatální nekrotickou a hemoragickou chorobu, zatímco u starších a dospělých zvířat často nejsou přítomny žádné klinické příznaky. U dospělých jedinců CHV vyvolává onemocnění horních dýchacích cest a genitální trakt. Virus se vyskytuje latentně, kdy je protilátky nepřítomné nebo nízké a virus čeká na vhodný spouštěcí impuls, obvykle stres, říje či porod.
V místech, kde se nachází více zvířat pohromadě, je riziko infekce CHV prokazatelně vyšší. Latence a reaktivace jsou klíčovými pojmy, které určují epidemiologii CHV. Po aktivaci může virus být vylučován v nosních sekretech, slinách a sekretech pohlavních orgánů. PCR a serologie hrají důležitou roli v diagnostice; PCR dokáže detekovat virus ze stěrů, serologie pak detekuje protilátky a umožňuje odhad kontaktu s virem, i když protilátky nemusí ukazovat aktuální infekční stav.

Rozsah hostitelů CHV je omezen na psy a virus se replikuje téměř výhradně v psích buňkách. Latentní virus zůstává v gangliích a může být reaktivován stresem. Prevalence protilátek v populaci se v různých zemích pohybuje podle studií mezi 27,9 % až 88 %, což ukazuje na široké rozšíření viru. Hydratace stavu a teplota prostředí významně ovlivňují mortalitu štěňat; vyhřívaný box a udržování teploty nad 36 °C snižuje mortalitu u novorozených štěňat.
Pro prevenci je k dispozici vakcína Eurican Herpes 205 pro hárající a březí feny. Vakcinace se provádí ve dvou dávkách: první krátce před krytím (nebo během hárání) a druhá 2 týdny před porodem; revakcinace u každého krytí zajišťuje dostatečné protilátky v kolostru. Vakcinace nechrání před infekcí, ale snižuje riziko klinických příznaků a úmrtí štěňat.
Mezi běžné symptomy patří u štěňat do 3 týdnů po porodu rychlý nástup symptomů, často s náhlým úhynem. První příznaky bývají průjem a zvracení, později apatické chování, nedostatek sacího reflexu a bolestivost. U štěňat 3-5 týdnů je infekce častěji spojena s mírnými respiračními problémy, záněty dýchacích cest, zhoršením imunitního stavu a možnou sekundární infekcí. U starších štěňat a dospělých psů bývá infekce často subklinická nebo s velmi mírnými příznaky.
Pokud dojde k infekci u březích fen, virus může infikovat plody placentou, což v závislosti na stádiu březosti může vést k potratu, mumifikaci plodů, předčasnému porodu nebo narození slabých štěňat. Pokud má fena dostatek protilátek v kolostru, štěňata bývají chráněna proti tumor a mohou přežít s menšími riziky. Diagnóza často vyžaduje histologické a patoanatomické vyšetření u úhynů a serologické testy post-infectionu.
Je důležité zdůraznit, že CHV je vysoce nakažlivý a infekce bývá celoživotní. U některých zemí a chovatelských stanic byly studie ukazující vysokou serorevalenci u chovných jedinců (např. 30-90 %). Rizika přenosu během krytí jsou minimální vzhledem k širokému rozšíření viru a k latentnímu stavu, který přetrvává i po kontaktu.

V případě nákazy a úhynů štěňat je důležité dodržovat hygienu a prevenci: teplo, tekutiny a ochrana před sekundární bakteriální infekcí, zajištění stabilní teploty 36 °C a vyšší pro novorozené štěňata, a vyhýbat se stresovým situacím u matek i mláďat. Všechny tyto faktory společně pomáhají snižovat mortalitu u novorozených štěňat. Diagnóza a management CHV vyžadují spolupráci s MVDr. a sledování imunitní odpovědi feny i štěňat.
Jaké jsou hlavní doporučené kroky pro chovatele?
- Provádět vakcinaci březích fen podle doporučeného schématu (dva díly) a sledovat, zda štěňata správně sají kolostrum.
- Zajistit hygienu a teplotní pohodlí v porodních prostorách; vyhřívat boxy na cca 36-37 °C pro období kolem porodu a prvních týdnů života.
- Pokládat důraz na snížení stresu a dostatečnou sociální pohodu zvířat, aby se minimalizovala pravděpodobnost reaktivace viru.
- V případě podezření na infekci provést PCR a serologické testy; vyšetření štěňat včas pro identifikaci infekce a rozhodnutí o dalším managementu.
- V případě úhynu štěňat provést pitvu a histologii pro potvrzení CHV a odlišit od dalších infekcí.
Další významné související poznámky: virus CHV je alfa-herpesvirus, patří do stejné čeledi jako lidský herpes virus a napadá zejména psy a psovité šelmy. Latence a reaktivace jsou klíčové rysy, které ovlivňují dynamiku infekce v populaci. Kontakty mezi psy, výstavy a chovatelské stanice zvyšují riziko šíření, avšak díky latenci a vysoké promořenosti populace není přenos při běžném krytí žádoucí nebo soudržný.

V současnosti neexistuje žádná specifická léčba, která by virus zničila. Léčba je podpůrná a zahrnuje tekutiny, teplo, ochranu proti sekundárním infekcím a snahu o stabilizaci podmínek mláďat. U štěňat je úmrtnost při nákaze do 2-3 týdnů téměř 100% a u starších štěňat či dospělých psů bývá průběh často subklinický. Prevence skrze vakcinaci a hygienu zůstává jednou z nejefektivnějších strategií pro snižování incidencí postnatálních a perinatálních infekcí.
Závěrem k praktickým otázkám
Očkování feny a pečlivé řízení chovu jsou klíčové pro minimalizaci rizik. I když vakcína snižuje riziko těžkého průběhu u štěňat, nechrání před nákazou samotnou; kombinace vhodných podmínek, tepla, snížení stresu a důkladné sledování štěňat je tedy nezbytná. Pokud dojde k úhynu, je důležité vyšetření a možná detekce protilátek či viru PCR, aby bylo možné potvrdit CHV jako etiologického agens a nastavit preventivní postup pro další vrhy.
Pro hárající a březí feny je na trhu dostupná vakcína Eurican Herpes 205. Tato vakcína u fen vyvolá aktivní tvorbu protilátek proti CHV. 1. 2. 3.