Do půl kilogramu nebo 22. týdne jsou brány jako pouhý biologický odpad, který je možné zlikvidovat v nemocniční spalovně.
Tak se alespoň na plody po potratu dívá český právní řád.
Nejinak se přitom zachází s mrtvě narozenými dětmi, které si jejich rodiče do čtyř dnů nevyžádají k pohřbu.
Ačkoliv už se připravuje novela, která by měla dosavadní praxi změnit, poukazuje současný stav na rozdíl v právním vnímání toho, co je lidský život, a tím, jak se na věc dívá etika - a také řada rodičů, kteří přišli o vytoužené dítě.
Pokud v současnosti žena samovolně potratí plod menší než půl kilogramu, nemá ze zákona možnost se s ním rozloučit tak, že ho pohřbí.
Tento stav by se ovšem měl v následujících letech změnit.
„S uspokojením mohu říci, že pracovní komise, jejímž jsem členem, dospěla v tomto bodu ke shodě, což ve výsledku znamená, že mrtvě narozené děti bude možné důstojně pohřbít dle přání rodičů.
Měl by se tak napravit stav, kdy mrtvě narozené děti, které nesplňovaly parametry dané zákonem o zdravotních službách (menší váha než 500 g, a pokud ji nešlo zjistit, pak v případě, že těhotenství bylo kratší 22 týdnů) byly spalovány v nemocničních spalovnách společně s lidskými amputáty.
Navrhovaná právní úprava počítá s tím, že mrtvě narozené děti bude možné pohřbít jako tzv. jiné lidské pozůstatky (plody po potratu).
Sjednat pohřbení bude možné ve lhůtě 168 hodin od potratu,“ přibližuje právník Marek Hanák z oddělení stavebního řádu a životního prostředí Kanceláře veřejného ochránce práv.
Prozatím jde ovšem pouze o návrh, který může ještě doznat změn.
Fakt, že se u nás embrya často likvidují ve spalovně na biologický odpad, navozuje otázku, kdy vlastně začíná lidský život a kdy se člověk stává člověkem se vším všudy.
„Máme-li odpovědět komplexně, měli bychom odpovědět i na otázku, co je lidský život a zdali něco jako lidský život vůbec existuje, zda nejsme jen sled sofistikovaných chemických reakcí…
Sám zastávám názor, že biologicky lidský život začíná spojením vajíčka a spermie.
Tím ovšem není bioetická debata vyčerpána, ale spíše zde začíná.
Mnohem důležitější je otázka, od kdy je lidské bytí lidskou osobou, a to proto, že s pojmem lidské osoby souvisí pojem lidská práva.
Lidské osobě lidská práva připisujeme, a tak je lidská osoba chráněna, především mám zde na mysli právo na život,“ poukazuje lékař a etik Jaromír Matějek z Ústavu etiky 3.
Rozptyl odpovědí na otázku, kdy začíná lidský život, se vesměs pohybuje v rozmezí devíti měsíců - tedy od samotného početí až po narození.
První možnost přitom často zastávají křesťané.
Jejím zastáncem je také americký senátor a kandidát na prezidenta Marco Rubio.
„Věda rozhodla (že lidský život začíná při početí, pozn. red.).
Co jiného by to bylo? Nemůže se to změnit ve zvíře.
Nemůže se to proměnit v osla.
Jedinou věcí, kterou se to může stát, je lidská bytost,“ argumentoval letos v srpnu na CNN Rubio.
„Tento postoj by znamenal konec většiny způsobů léčby neplodnosti včetně in vitro fertilizace, dále výzkumu za pomoci embryonálních kmenových buněk a také nouzové antikoncepce.
„Myšlenkový směr, který říká, že lidská bytost je osobou až v některém stádiu lidského vývoje, se někdy nazývá empirický funkcionalizmus.
Naproti tomu tzv. ontologický personalizmus tvrdí, že lidská bytost je osobou hned od početí, tedy po splynutí vajíčka a spermie.
Tento názor zastává např. katolická církev, proto považuje každé embryo a každý plod za osobu a vyžaduje pro ni odpovídající ochranu.
Podle Arthura Caplana nemají tvrzení senátora Rubia ve vědě oporu.
Poukazuje např. na nejasnost toho, kdy přesně k početí dochází - když spermie dorazí k vajíčku, když pronikne jeho membránou, když začne rekombinace genetického materiálu, nebo když je zformován nový genom?
Oproti tomu neurobioložka z utažské lékařské fakulty Maureen L.
„Když vycházíme z vědeckého popisu oplodnění, splynutí spermie a vajíčka v „okamžiku početí“ vytváří novou lidskou buňku, zygotu, která má oproti oběma pohlavním buňkám jiné složení a odlišně se chová.
Navíc tato buňka není pouze jedinečnou lidskou buňkou, ale také buňkou s vlastnostmi zcela úplného, i když nezralého lidského organizmu,“ píše Laureen L. Condic v práci vydané Westchesterským institutem v roce 2008 s názvem Kdy začíná lidský život?
Arthur Caplan se ale na věc dívá z jiného úhlu.
Upozorňuje totiž na to, že ve více než 70 procentech se dítě navzdory tomu, že došlo k oplodnění, nenarodí (např. proto, že se oplodněné vajíčko neusadí).
„Každý lidský život sice začne při početí, ale zdaleka ne každé početí vyústí v lidský život.
Biologická fakta nám říkají, že řada embryí, vlastně většina z nich, postrádá schopnost se stát lidskou bytostí.
Nejsou z nich postižení lidé - není z nich žádný lidský život.
Početí je začátek něčeho, ale jde o začátek možného spíše než daného,“ zdůrazňuje Caplan.
Na tento přístup poukazuje také etik Jaromír Matějek.
„Podle některých přístupů nemusí být lidská bytost hned lidskou osobou.
Pro některé autory se tak stává nikoliv už oplozením, ale až například uhnízděním zygoty v děloze.
Pro jiné autory to může být začátek vývoje nervové soustavy (tzv. neurální lišty), nebo je takovým milníkem tlukot srdce, pro další pak symbolicky velmi silný okamžik porodu.
„Můj názor je, že schopnost přežít vně jiného těla stanovuje praktickou hranici definující, kdy začíná udržitelný lidský život.
Stanovisko, že život začíná porodem, pak prakticky zastává také právo.
„Listina základních práv a svobod v článku 6 uvádí, že lidský život je hoden ochrany již před narozením.
To je ovšem považováno za spíše „vzletné přání zákonodárce“, než že by to konstituovalo skutečnou právní ochranu života nenarozeného dítěte.
Převládající právní názor je, že lidský život začíná začátkem porodu - tj. okamžikem, kdy tělo dítěte začíná opouštět tělo matky.
V praxi se však objevuje i názor, že tímto rozhodujícím okamžikem je konec porodu.
Od toho okamžiku je také životu dítěte poskytována trestněprávní ochrana.
K tomu ještě dodávám, že dle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům (a narodí-li se posléze jako živé, tzv. nasciturus) - což se typicky uplatní v dědickém právu.
Domnívám se, že právě otázka, kdy začíná lidský život, je jednou z těch, které nejvíce ukazují na rozdíl mezi právem a (bio)etikou.
Zatímco v (českém) právu je otázka začátku života dle mého názoru vyřešena poměrně jasně, z pohledu bioetiky může být toto pojetí považováno za velmi problematické a neuspokojivé (řeší se i tzv.
To, jak právo pohlíží na plod v děloze, souvisí pochopitelně s právy matky.
Náš právní systém se orientuje podle anglosaského vzoru, tedy dle názoru, že dítě v lůně matky je součástí jejího těla.
Proto matka může rozhodovat o svém těhotenství, stejně jako o svém těle.
„Vyvolání potratu nebo usmrcení dosud nenarozeného plodu se považuje dle § 122 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku za těžkou újmu na zdraví.
Jinými slovy, kdo usmrtí dosud nenarozené dítě, dopustí se trestného činu těžkého ublížení na zdraví matky, nikoliv trestného činu vraždy dítěte.
Z toho, že nenarozené dítě je součástí těla matky, taktéž dle mého názoru vyplývá poměrně liberální úprava potratů (eufemisticky u nás nazývaného umělé přerušení těhotenství), kdy z rozhodnutí ženy, aniž by byly nutné např. i medicínské důvody, je možné potrat u nás provést do konce třetího měsíce těhotenství.
Dále platí, že těhotná žena, je-li svéprávná a ad hoc schopná o sobě rozhodovat, je oprávněna odmítnout i život zachraňující léčbu pro sebe a své dosud nenarozené dítě, což samozřejmě v praxi může vést k eticky velmi problematickým situacím, obzvláště z pohledu zdravotníků.
Rodiče, kteří dítě ohrožují poté, co se dítě narodí, mohou řešit orgány činné v trestním řízení nebo orgány sociálněprávní ochrany dětí.
Matku, která své dosud nenarozené dítě ohrozí v době těhotenství, však lze usměrňovat jen velmi omezeně, nedopustí-li se zároveň jiného protiprávního jednání.
V Norsku je ale kupříkladu možné těhotné ženy, které zneužívají drogy, hospitalizovat a podrobit léčbě závislosti právě jen s odkazem na práva dosud nenarozeného dítěte.
V UK byla dokonce zavedena odpovědnost matky za poškození jejího dosud nenarozeného dítěte, pokud k němu došlo při tzv. speeding (tj. nedovoleně rychlé jízdě).
„Jiná teze ovšem může vnímat embryo/plod jako od matky odlišný (a geneticky odlišný zcela jistě je), a z tohoto úhlu pohledu mohou mít lékaři tendenci lidský plod chránit, i proti vůli matky - viz např. debata o domácích porodech nebo prenatálních vyšetřeních matky.
Stojí zde tedy proti sobě principiálně zájmy matky oproti zájmům plodu jejího nenarozeného plodu.
Z výše řečeného je patrné, že shodnout se na tom, kdy začíná lidský život, se nám jen tak - a s největší pravděpodobností nikdy - nepodaří.
Fakt, že české právo se na problém dívá s poměrně jasným názorem, může znamenat problém pro řadu lidí, rodičů i lékařů.
„To, že jsou potraty a mrtvorozené děti vnímány jako biologický odpad, považuji osobně za trochu nešťastné.
Naštěstí se již v této souvislosti věci mění.
Stanovit, co je to vlastně lidské embryo, byl kdysi jednoduchý úkol: embryo je útvar, který vzniká první mitózou zygoty.
S nástupem genových manipulací a technik, jako je přenos jádra somatické buňky (SCNT), dnes musíme definovat embryo opatrněji: Lidské embryo je biologická entita, která v sobě obsahuje lidský jaderný genom a je schopna se vyvinout minimálně do stadia vzniku prvních buněk nervového sytému.
1) Časově je trvání embrya omezeno dobou od vzniku zygoty po konec osmého týdne vývoje.
Mnohem obtížnější otázkou než definice embrya je jeho morální status.
Velmi zhruba je možno odlišit dvě či tři skupiny názorů.
Zastánci empirického funkcionalizmu odlišují human being, lidskou bytost, a human person, lidskou osobu.
Bytostí je člověk vždy, od zygoty po smrt, osobou se stává a osobou také může přestat být.
Osoba je nositelkou všech lidských práv a těší se plné právní ochraně, lidská bytost je pouze biologickým materiálem.
Na to, kdy přesně se lidská bytost stává osobou, se názory jednotlivých funkcionalistů liší.
Jedni navrhují chvíli, kdy tato bytost začíná vnímat libosti a nelibosti, jiní okamžik, kdy je schopna učinit samostatné volní rozhodnutí, ještě jiní chvíli, kdy může vstoupit do vztahů.
Opačný názor mají ontologičtí personalisté.
Podle nich neexistuje rozdíl mezi being a person, člověk je zkrátka člověkem od zygoty po smrt třeba po osmdesáti letech.
I když aktuálně v embryu různé schopnosti nejsou, jsou zde přítomny v možnosti, potenciálně.
Svým způsobem kompromisní řešení přináší gradualizmus.
Embryo má významnou, i když ne absolutní, hodnotu a v průběhu nitroděložního vývoje jeho práva vzrůstají.
Embryo / foetus má tedy nárok na odstupňovanou ochranu.
Cca 14. den - Po tomto datu již obecně nemohou vzniknout jednovaječná dvojčata: pokud mluvíme o individuu, měli bychom mluvit skutečně o individuu, tedy o nerozdělitelném.
Cca 15. den - První buňky nervové soustavy: do této chvíle embryo pravděpodobně nemohlo cítit ani bolesti, ani radosti, neboť nemělo čím.
Mnozí by viděli vznik osoby právě patnáctého dne, vždyť moderně definujeme i smrt člověka jako smrt mozku.
Ontologičtí personalisté by získali body zejména faktem, že navzdory výše uvedenému a navzdory našemu slovnímu dělení na zygotu, preembryo, embryo, plod a novorozence je vývoj člověka od zygoty dál velmi kontinuální a jediný stav, který je odolný vůči protiargumentům, je právě vznik zygoty, kdy se všichni diskutující shodnou, že se začalo něco kvalitativně nového.
Mnozí namítají, že je absurdní chránit embrya, vždyť embryo přece není než shlukem buněk - to je ale dospělý člověk také.
Co se ještě před nedávnem jevilo jako nejvýznamnější vědecký pokrok roku 2005, je nyní pod palbou.
Prestižní časopis Science v červnu otiskl článek jihokorejského vědce Wu-Suk Hwana a mezinárodního týmu spoluautorů, který popisoval, jak připravili to, co fakticky představovalo „na zakázku vytvořené“ linie lidských kmenových buněk klonovaných z dospělého jedince.
Přestože vědecká platnost jejich výzkumu je teď předmětem několika samostatných šetření, nijak to nesnižuje důležitost potřeby uvážit jeho etické důsledky.
Hwang a jeho kolegové tvrdili, že nahradili jádro neoplodněného lidského vajíčka jádrem běžné buňky odebrané jiné osobě a že z výsledného embrya vyvinuli linie kmenových buněk, jež se shodovaly s DNA osoby, která dodala běžnou buňku.
Zdálo se, že nás tento úspěch přivádí podstatně blíž ke světu, v němž pacienti budou moci dostávat buněčné nebo tkáňové transplantáty, které jejich tělo neodmítne, protože použitý biologický materiál, klonovaný ze samotných pacientů, bude dokonalou náhradou.
Na počátku prosince Hwang přiznal, že některá z vajíček pocházela od dvou žen, které pracují v laboratoři, a že dalším „dárkyním“ bylo za vajíčka zaplaceno - což bylo porušení etických zásad, které se nikterak nedotýkalo správnosti vědeckých výsledků.
Hwangovi spolupracovníci však začali zpochybňovat validitu samotného pokusu a Hwang oznámil redakci Science, že by rád studii odvolal.
Ve chvíli, kdy toto píši, správnost své práce stále ještě obhajuje, avšak připouští „selhání lidského faktoru“ při uchovávání linií kmenových buněk, mimo jiné kontaminaci plísní.
Údajně dokonce naznačil, že s některými buňkami mohlo být manipulováno.
Jak blízko jsme k zakázkové výrobě linií kmenových buněk pro konkrétní jedince, se nedozvíme, dokud nebudou dokončena vědecká prošetření Hwangova výzkumu.
Nicméně jen nemnoho badatelů pochybuje o tom, že to, o čem Hwang a jeho kolegové prohlásili, že se jim zdařilo, je v zásadě uskutečnitelné.
Jestliže Hwang nebyl prvním, komu se to podařilo, někdo jiný nakonec uspěje.
Až bude postup možné spolehlivě provádět, připraví cestu významným lékařským průlomům.
Etický význam tohoto výzkumu ovšem dalece přesahuje jeho nepochybnou důležitost pro záchranu vážně nemocných pacientů.
Důkaz o možnosti klonovat z jádra obyčejné lidské buňky by proměnil debatu o hodnotě potenciálního lidského života, neboť bychom zjistili, že „potenciální lidský život“ je všude kolem nás, v každé buňce našeho těla.
Když například prezident George W. Bush v roce 2001 oznámil, že Spojené státy nebudou financovat výzkum v oblasti nových linií kmenových buněk, jež vznikají z lidských zárodků, předložil následující důvod: „Tak jako vločka sněhu, každé z těchto embryí je jedinečné, s jedinečným genetickým potenciálem individuální lidské bytosti.“
Avšak právě tuto argumentaci ohrožuje to, co podle svých tvrzení dokázal Hwang a jeho tým.
Jestliže nesprávnost zničení lidského zárodku spočívá v jeho jedinečnosti, pak neexistuje jediný přesvědčivý důvod, proč bychom z embrya neměli odebrat jedinou buňku a v zájmu získání kmenových buněk zničit jeho zbytek, neboť „jedinečný genetický potenciál“ zárodku by tak byl zachován.
Tato možnost rovněž jasně poukazuje na slabinu argumentu, že nemorální jsou potraty, protože ničí geneticky jedinečné lidské bytosti.
Podle této úvahy by žena, která v nevhodný čas otěhotní, mohla podstoupit potrat za předpokladu, že zachová jedinou buňku plodu, aby tak zajistila uchování jeho jedinečného genetického potenciálu.
Zdá se ale absurdní, že by to mohlo mít nějaký vliv na mravnost umělého přerušení vývoje plodu.
Jestliže si tato žena někdy později bude přát mít dítě, proč by neměla počítat přirozeným způsobem jiný plod, ale raději použít DNA svého dřívějšího plodu, jehož vývoj ukončil potrat?
Oba plody - ten, jehož se zbavila umělým přerušením, i ten, který později počne při pohlavním styku - mají svou „jedinečnou“ DNA.
Ponecháme-li stranou zvláštní důvody, jako je změna sexuálního partnera, zdá se, že neexistuje důvod, proč dávat přednost existenci jednoho dítěte oproti existenci druhého.
Možná se předpokládá, jak odpůrci potratů občas říkají, že plod, jehož vývoj se uměle zastaví, měl genetický potenciál stát se druhým Beethovenem nebo Einsteinem.
Pokud však víme, Beethovenem či Einsteinem se stává onen další plod, který žena počne, nikoliv ten, jehož vývin byl přerušen.
Takže proč dávat přednost jednomu genetickému potenciálu před jiným?
Jestliže opustíme argumenty založené na potenciálu, tvrzení, že zabíjení embryí a fétů je nesprávné, se musí zakládat na podstatě těchto entit samotných - na tom, že jsou skutečnými lidskými bytostmi, které již mají vlastnosti, kvůli nimž je zabíjení nemorální.
Avšak vzhledem k tomu, že u plodů, přinejmenším ve vývojové fázi, kdy se provádí většina potratů, se teprve musí vyvinout vůbec nějaké vědomí, zdá se rozumné považovat ukončení jejich životů za mnohem méně závažné než zabití normální lidské bytosti.
Co je přípustné v ART?
Výzkum na embryonálních kmenových buňkách a asistovaná reprodukční technologie (ART, Assisted Reproductive Technology) jsou tématy, která přináší řadu právních a etických otázek.
Tyto otázky se dotýkají lidské důstojnosti, práva na život, odpovědnosti vědců a lékařů, a také práv nenarozených embryí.
Rozdílné pohledy na tento výzkum se odráží v náboženských, kulturních, právních a politických přístupech různých zemí.
V rámci analýzy právních aspektů ART a výzkumu na embryonálních buňkách bude zmapována právní úprava v několika vybraných zemích a dále analyzovány vybrané mezinárodní úmluvy - například Oviedská úmluva.
zakazují výzkum, který by vedl ke zničení lidských embryí.
V rámci výzkumu se budeme věnovat obecným a specifickým otázkám na hrani mezi etikou a právní reflexí, které se zaměřují na tento moderní vědou a technikou umožněný fenomén, tj. Tým vědců poprvé uměle vytvořil lidské embryo.
Jejich přelomový objev by mohl pomoci výzkumu genetických poruch a prevenci potratů, ale zároveň otevírá závažné etické a právní otázky.
Vědci použili kmenové buňky, díky čemuž není třeba použít vajíčka ani spermie.
Modelová embrya se podobají embryím v nejranějších stadiích vývoje člověka.
Vědci tvrdí, že by mohla napomoci k vysvětlení dopadů genetických poruch a biologických příčin opakovaných potratů.
Syntetizované struktury nemají tlukoucí srdce ani zárodky mozku, ale obsahují buňky, z nichž se obvykle vytvoří placenta, žloutkový váček a samotné embryo.
