Sourozenecké vztahy jsou důležité pro naši orientaci v budoucích vztazích.
Do života vnáší klíčovou zkušenost pro rozvoj sociálních dovedností.
V dobře vedených a zdravých sourozeneckých vztazích děti směřují k vzájemné podpoře a učí se sdílet citlivé a intimní zkušenosti.
Zdravé sourozenecké vztahy přispívají k emoční vyrovnanosti a bazální jistotě v kontaktu s lidmi ve společnosti, v partnerství a třeba i v pracovním týmu.
Mějme na paměti, že sourozenecký vztah se vyvíjí v čase a jeho průběh je dynamický v souladu s vývojem zapojených jedinců.
Základní aspekty ovlivňující sourozenecký vztah je pohlaví dětí a jejich osobnostní temperament.
Do vztahu mezi sourozenci zasahuje také jejich věkový rozdíl.
Nabízí se myšlenka, že čím menší, tím více si sourozenci mohou rozumět, být parťáci ve hře i v řešení životních zkoušek.
Malý věkový rozdíl může ale také podporovat rivalitu a nepřiměřenou soutěživost, například když se jednomu sourozenci daří v něčem lépe než druhému.
Pokud věkový odstup mezi sourozenci přesahuje osm let, nabízí se otázka, zda jedinci nevyrůstají téměř odděleně, jako dva jedináčci.
Mezi další aspekty ovlivňující sourozenecký vztah můžeme zařadit významné životní události v rodině jako například stěhování, rozvod, nemoc, úmrtí a další.
Mohou mezi sourozenci vytvořit napětí, nebo je ve vztahu sblížit.
Prvorozené popisuje jako jedince, kteří přirozeně přebírají odpovědnost za mladšího sourozence.
Často se orientují na pravidla a dohlíží na jejich dodržování, někdy až s tendencí k dominanci a perfekcionalismu.
Starší sourozenec je mnohdy pro mladšího sourozence vzorem a do jisté míry může ovlivnit i jeho sebepojetí.
Přirozená rivalita jej vede ke zlepšování dovedností a zároveň k nácviku, jak unést prohru.
Myšlenku Alfreda Adlera rozvíjel další psycholog Frank J.
Druhorozené pořadí vede jedince k tendenci prvorozeného sourozence dohnat.
V běžném životě to může znamenat rivalitu, soutěživost a viditelnou potřebu se prosadit a zviditelnit.
Eckstein naopak popisuje prostřední děti jako rebely s tendencí navazovat vztahy mimo rodinný systém.
Mohou vynikat výrazně dobrými komunikačními a sociálními dovednostmi (Eckstein, et. Nejmladším sourozencům Adler připisuje kouzlo roztomilosti, které strhne pozornost nejen dospělých, ale i starších sourozenců.
Jsou zahrnuti láskou a shovívavostí.
Mohou bezděky třímat ovladač k rodinnému systému a používat ho tak, aby jejich potřeby byly skvěle uspokojeny - mnohdy i na úkor ostatních sourozenců.
Jejich nenápadné vedoucí postavení rodiče často ani neodhalí.
Jedináčci jsou sice oproštění od zatěžujících situací souvisejících se sourozeneckým soupeřením, ale jsou ochuzeni o jistý nácvik života s vrstevníky.
Privilegovaný vztah s rodiči je daný.
Výhradní vztahování může vést k přílišné zodpovědnosti a závislosti na dospělých.
Potřeba přizpůsobovat se, ustupovat nebo naopak něco vybojovat, bývá vyvolána pouze vrstevníky mimo domov.
Adlerovu teorii kritizovali švýcarští vědci Ernst and Angst (Cecile Ernstová a Jules Angst), kteří v roce 1983 provedli studii poukazující na to, že vývoj osobnosti jedince je z větší míry ovlivněn spíše genetickými faktory a individuální zkušeností než pořadím sourozenců.
Nicméně Adlerova teorie je stále populární.
Významněji sourozenecký vztah ovlivňují takzvané sourozenecké potřeby.
Pokud nejsou naplněny, dochází mezi sourozenci ke konfliktům, které mohou mít negativní až patologický vliv na vývoj jejich osobnosti.
Potřeba sounáležitosti: děti potřebují cítit, že jsou součástí rodiny a že mezi nimi existuje vzájemné bezpečné pouto.
Důležité je ujištění, že je sourozenec akceptuje.
Potřebují zažít, že mají v rodině svou roli a místo.
Sounáležitost mohou narušovat především rivalita, napětí a podezíravost, které v atmosféře rodinného systému opakovaně probublávají.
Je třeba vnímat, zda některý ze sourozenců není příliš dominantní.
Utlačované dítě se pak může uchylovat k obranným mechanismům: submisivitě a snaze být neviditelné, nebo naopak identifikaci s dominantním sourozencem a snaze o vytvoření koalice.
Dominantní sourozenec může jeho pocit izolace podporovat a prohlubovat.
Emocionální i praktická podpora: sourozenci potřebují vědět, že se na sebe mohou vzájemně spolehnout v krizových situacích: konfliktech ve škole, nesouhlasu s rodiči, vymezování názorů s ohledem na generační rozdílnost, vzájemném sdílení zkušeností.
Starší sourozenci by měli mít přirozenou potřebu chránit svého mladšího sourozence a mladší sourozenec vzhlížet ke staršímu sourozenci.
Respekt k vlastním hranicím a osobnímu prostoru: sdílením společného prostoru se sourozenci učí nepřekážet si.
Potřebují zažívat blízkost, ale i separaci.
Žít vedle někoho a zároveň být sami se sebou.
Vybudovat si svou individualitu odlišnou od sourozence.
Nedopřejí-li si prostor, mohou pociťovat nesvobodu, neschopnost se rozvíjet.
Respektování jedinečnosti (například v zájmech) a rozdílnosti potřeb: specifika mohou být daná osobností, ale i onemocněním či postižením jednoho ze sourozenců.
Zdravý sourozenec může prožívat pocity viny za to, že nezažívá takové omezení a zároveň žárlit, neboť nemocnému sourozenci se dostává zvýšená pozornost pečujících rodičů.
Celý rodinný systém zahrnující rodiče, postiženého sourozence i zdravého sourozence může výrazně ovlivňovat neuvědomovaný pocit smutku, úzkosti, bezmoci.
Sourozenci ve zdravém vztahu vytvářejí společné bezpečné místo, kde mohou sdílet své myšlenky a pocity; i takové, které se těžko sdělují rodičům.
Tyto vzájemně sdílené citlivé informace nesmějí zneužít.
V úzkém sourozeneckém vztahu je důležité, aby o sebe sourozenci pečovali a učili se vzájemně oceňovat své pokroky, jedinečnost, úspěchy a schopnosti.
Aby pěstovali vzájemné uznání a ocenění.
Pokud je jeden ze sourozenců výrazně dominantní, může záměrně znevažovat úspěchy druhého či přehlížet pozitivní změny, což vede k vytvoření nízkého sebevědomí až pocitu méněcennosti submisivního sourozence.
To může vyústit v nekritické vzhlížení k dominantnímu sourozenci, až k závislosti.
Úkolem rodičů je zajistit v rodině pocit rovnocennosti.
Nepodporovat rivalitní prostředí a vytvářet prostor pro vzájemné pochopení.
Je-li tomu naopak a jeden sourozenec bývá v určitých situacích rodičem upřednostňován, ve vztahu sourozenců se posiluje závist, křivda a pocit zrady.
Sourozenci se mohou často vystavovat vzájemným soutěživým tlakům.
Důvodem je přirozená potřeba uspět a mít své stabilní místo na světě.
Rodiče by si měli dát pozor na to, aby dítě nezískalo dojem, že je jejich láska a pozornost podmíněna výkonem dítěte.
„Když jsem úspěšný, má mě rodič rád! Co se bude dít, když nebudu úspěšný? Co by se stalo s rodičovskou pozorností, kdyby byl úspěšný můj sourozenec?“
Zaslepeny dětskou touhou po pozornosti, která může mít i krátkodobý charakter, mohou rozbít křehké, ale zásadní sourozenecké pouto.
Společný čas a zážitky vytvářejí společnou historii; chvilky, kdy se sourozenci vzájemně ladí a ovlivňují.
Učí se poznávat své potřeby, budovat vzájemný respekt a ladit individuality osobností, mnohdy velice pestré.
Sourozenci společně zažívají blízkost a intimitu, což\nmůže mít zásadní význam pro jejich další blízké vztahy.
Naopak nedostatek pozitivních společných zážitků vede k odcizení, absenci pozitivní interakce a snížení pravděpodobnosti vybudování důvěry a porozumění.
Po takové zkušenosti může zůstat na duši důležitý otisk ovlivňující pohled jedinců na rodinu.
Pokud svá zranění či nefunkční vzorce přenesou do rodiny, kterou sami založí, vzniká transgenerační otisk.
Jedna z věcí, kterou rodič může pro vztahy svých dětí udělat, je mít odvahu hledat ve vlastní historii a snažit se pojmenovat jizvy sourozeneckých vztahů, které mohly ovlivnit jeho výchovný přístup.
Protože právě ve svém dětství můžeme hledat klíč k porozumění vlastním dětem.
Může si z něj vzít to správné a funkční, i odhodit to, co vyhodnotí jako nefunkční a pracovat na své změně.
Zkoumat své nejistoty z dětství není ostuda, třeba i s vhodným terapeutickým poradcem nebo psychoterapeutem.
Tento článek se snažil poukázat na rozmanitost a významnost sourozeneckých vztahů.
Hlouběji se dotýkáme kvality vztahů, které nás formují a provázejí celý život.
Sourozence si nevybíráme, sourozenci jsou nám souzeni a ve společném soužití se učíme být tím kým jsme.
Eckstein, D. Aycock, K. Sperber, M., McDonald, J., Wiesner, V. Watts, R., & Ginsburg.P. Drapela,Victor,J. Přehled teorií osobnosti, Druhé vydání.
Praha :Portál, 1998.
Neufeld, Gordon. Maté, Gabor. Drž si své dítě. Druhé vydání. Praha: Czech Edition, 2021.
Prekopová, Jiřina. I rodiče by měli dělat chyby. První vydání. Praha: Portál,2010.
Prochaska,James,O., norcross,John,C.:Psychoterapeutické systémy- průřez teoriemi.
Trapková,L.,Chvála.,L.Rodinná terapie psychosomatických poruch. Rodina jako sociální děloha., Druhé vydání. Praha: Portál, 2009.
Vávrová, Alena.Vávra, Jan. Rodičovství jako cesta, První vydání.
Konflikty a jejich řešení: praktické kroky pro rodiče
Pokud nastanou konflikty, je přirozené toužit po okamžitém uklidnění hádky, ale ne každá situace vyžaduje zásah dospělého.
Pokud děti neubližují sobě ani druhému fyzicky a nejedná se o dlouhodobě nevyřešený problém, vyplatí se je nechat zkusit situaci vyřešit samotné.
Právě tímto způsobem si osvojují sociální dovednosti jako vyjednávání, empatii i sebeprosazení.
Pokud už do konfliktu zasahujete, je zásadní zůstat nestranný.
Vyhýbejte se nálepkování, hledání viníka či favorizaci jednoho dítěte (často v závislosti na věku nebo pohlaví).
Lepším přístupem je vnímat oba pohledy a nabídnout prostor k vyjádření vlastních pocitů.
Společné nastavování rodinných pravidel je efektivní cestou, například „nebijeme se“, „hádku řešíme slovy“, „když něco nechceme, říkáme to jasně a slušně“.
- Tyto zásady je dobré mít na očích a opakovaně je připomínat.
- Děti tak vědí, že pravidla platí pro všechny, a nacházejí v nich jistotu.
Vytvoření prostoru pro dialog a emoce
Praktickým nástrojem je vytváření „prostorů pro rozhovor“ - momenty, kdy si společně sednete a otevřeně diskutujete zážitky, včetně těch negativních - bez obav z trestu.
Pravidelný dialog buduje důvěru, do níž děti přirozeně zapojují i své spory.
Silnou pomůckou může být použití příběhů a pohádek, které modelují situace konfliktů a jejich řešení.
Následná diskuse o příběhu, co kdo udělal dobře, co by se dalo zkusit jinak, napomáhá přenosu dovedností z fiktivního světa do reality.

Rodičovská role ve výchově a rituálech
Atmosféra v rodině, hodnoty rodičů i způsob výchovy zásadně určují, jak bouřlivé nebo klidné budou vztahy jejich dětí.
Pozitivní, bezpečné a otevřené prostředí je prevencí destruktivních konfliktů.
Společné rodinné rituály posilují pocit sounáležitosti a rodinné atmosféry.
Malé chvilky s rodičem, jeden na jednoho, posilují sebevědomí dětí a snižují potřebu soupeřit o přízeň.
Velkým „kamínkem úrazu“ bývá srovnávání mezi dětmi.
Každé dítě má jiné tempo; aktivně se vyhýbejte zesměšňování nebo zesilování rolí typu „ty jsi ten zlobivý“.
Respektování jedinečnosti a rozdílností potřeb je klíčové pro zdravý rozvoj.

Konkrétní situace a zvládání změn
Jsou situace, kdy napětí mezi sourozenci vystoupí do popředí - příchod miminka, nástup do školy, stěhování, rozvod rodičů či jiné výrazné změny.
Při příchodu nového miminka zapojte starší dítě do péče a posilujte jeho pocit výjimečnosti.
Umožněte mu verbálně vyjádřit i negativní emoce typu „Nelíbí se mi, že je tu nový bráška“.
Nabídněte dětem pravidelný prostor k vyjádření pocitů a férové rozdělení času a pozornosti.
Pokud dlouhodobě přetrvává intenzivní rivalita či úzkostné stavy, je vhodné oslovit rodinného psychologa.
I. PŘÍPRAVA NA PŘÍCHOD SOUROZENCE - 2. DÍL
Výchova, sdílení a empatie
Prevence konfliktů je jednodušší než hašení krizí; investice do společných aktivit posiluje vzájemný vztah.
Aktivity s cílem společného úkolu - puzzle, stavění, hry - motivují k dohodě a kooperaci.
Empatii a respektu se učíme dlouhodobě; začínejte modelováním situací a pochvalou, když se dítě omluví nebo rozdělí hračky.
Naučte děti naslouchat, střídání v mluvení a vnímat neverbální projevy.
Pravidelné rodinné setkání pro sdílení zážitků posiluje vzájemné porozumění.
Chvalte děti za konkrétní pozitivní činy: „Je skvělé, že si spolu tak hezky hrajete. Pučujete si hračky a hezky se střídáte.“

Rizika, chyby a pomoc
Nejčastější chyby rodičů zahrnují rychlé určování viníka a podezíravé postoje; naopak je vhodné naslouchat oběma stranám.
Je důležité nepřetěžovat děti nadměrným očekáváním a vyvarovat se srovnávání.
Rozdíly v temperamentu a zájmy je třeba respektovat a podporovat jedinečnost každého dítěte.

Specifické situace a dohled
Pokud svá zranění či nefunkční vzorce přenesou do rodiny, kterou sami založí, vzniká transgenerační otisk.
Jedním z kroků je pracovat na svých nejistotách z dětství s vhodným terapeutickým poradenstvím.
Vyhledání pomoci a závěr
Pokud máte své „oblíbené“ a „neoblíbené“ dítě, řešte to a případně vyhledejte terapii.
Jestli jsou vztahy vašich dětí vážně narušené, nezapomeňte, že odbornou pomoc potřebuje nejen strádající dítě, ale celá rodina.
V Hedepy nabízíme terapii pro náctileté děti a po domluvě s terapeutem se může k terapii připojit i celá rodina.
Nebuďte na to sami.
Na závěr: každý krizi má začátek i konec, a pokud o tom alespoň trochu uvažujete, pozvěte si na pomoc psychologa, terapeuta nebo kouče.
Pomoc u nás najdete u více než 100 terapeutů, z nichž si můžete vybrat někoho, kdo vám sedne, a domluvit si sezení třeba hned na další den.