Mohutný kamenný památník připomíná oběti nedaleko stojícího koncentračního tábora pro těhotné ženy. Tábor byl vybudován v letech 1940-1941 a sloužil k hromadnému nasazení žen polské, ukrajinské, ruské a dalších národností na nucené práce, aby zde porodily. V táboře prošlo zhruba 1 250 žen a narodilo se zde kolem 243 dětí; oficiálně byly zaznamenány 88 úmrtí dětí, nicméně dostupné svědectví ukazují na vyšší počet obětí. Z prostoru tábora vycházejí důkazy o strašlivých podmínkách a krutém zacházení, které se podobalo systematickému vytvoření porodu a následného osudu novorozeňat.
Historie tábora a jeho postavení v rámci nacistického ráje
Táborem procházelo několik stovek jejích obyvatel, z nichž mnohé byly nasazeny do práce u německých sedláků v okolí. Východiskem bylo označení „porodní tábor“ (Entbindungsheim), avšak podstata byla součástí vyhlazovacího systému nacistického režimu. Do Dětřichova byl tábor přemístěn z Rozstání a jeho vedení zajišťovali němečtí úředníci, s vrchním lékařským dozorem. Velitel tábora, Franz Steiner, se podle svědectví podílel na krutostech, které vyústiily do výrazného úbytku dětí způsobeného hladem, nemocemi a vyčerpáním. Následovalo nahrazování a změny vedení, kdy po Steinerovi nastoupil Oskar Frenzel, a později došlo k dalším změnám v personálu.
Život v táboře a nucené porodní a poporodní péče
V samotném třetím baráku táborové konstrukce byl prostor určen pro kotelnu, kuchyň a porodní a poporodní místnost; nacházela se zde i pracovna velitele. Dozor nad táborem byl prováděn německou správou, zatímco ošetřovatelské práce vykonávaly ženy z tábora a ruští lékaři, jejichž jména bývají v pramenech uvedena jen obecným označením. Ošetřovatelky pracovaly s dětmi a ženami a dozor se často odrazil v poskytnutí potravin a materiálu, což bylo v často kritických podmínkách klíčové pro přežití rodiček a novorozenců.
Podle svědectví některých pamětníků nebyla situace zcela jednoznačně černobílá: někteří jednotlivci, například určité personální osoby, pomáhali rodícím ženám a dětem, a to i za extrémních podmínek. Dále se uvádí, že klíčovým tématem byla snaha transportovat co nejvíce dětí do míst, kde pracovaly jejich matky, což vedlo k dalším komplikacím a tragédiím.
Současné připomínání a místa paměti
Lesní hřbitůvek nedaleko tábora slouží jako poslední místo odpočinku pohřbených obětí. Památník z roku 1955 a o 30 let později deska z roku 1985 v lesíku u bývalého tábora připomínají utrpení, které se odehrálo v Dětřichově. Texty na pamětní desce upozorňují na to, že se jedná o tábor pro ženy různých národností, a že zemřelí bývali pohřbíváni v okolí lesa, nikoli výhradně na hřbitově ve Starém Městě.
Podrobné výzkumy a historické sdělení ukazují, že skutečný počet obětí byl patrně vyšší, než je uvedeno v prvotních zápisech. Dětřichovský tábor bývá v některých materiálech označován jako koncentrační, což bývá vzhledem k jeho funkcím i kontextu sporné a matoucí. Po osvobození se kolem tábora rozvíjela řada vzpomínkových aktivit, a to i ve spolupráci místních organizací a historických komunit.
Pramenné záznamy a svědectví
Fragmenty původních dokumentů a vzpomínky přeživších poskytují důkaz o tom, jak složité a bolestné období bylo. Záznamy uvádějí, že táborem prošly ženy z Polska, Ukrajiny, Ruska a Běloruska, a že počet narozených dětí dosahoval stovek, s nepřesnými údaji o skutečném počtu zemřelých. Z projevů svědků vyplývá, že někteří pracovníci a knihovna tábora popřeli či zpochybnili některé okolnosti, avšak kolektivní svědectví svědčí o systematickém strádání.
Vliv a odkaz v regionu
Dětřichovské připomínky připomínají nejen kruté dějiny nacistického útisku, ale i nutnost vzpomínat na utrpení civilistů během druhé světové války, zejména na osudy těhotných žen a novorozeňat. Pomníky a desky slouží jako výzva k lidskosti a k varování před opakováním takových činů.
