Moje cesta začala v osmnácti nebo devatenácti letech, kdy jsem se poprvé prodala za peníze. Byla to reakce na prožitek, který zahrnoval stovky různých mužů, drogy a alkohol. Nakonec se mi podařilo zastavit pád do hlubin a zmrazit peklo v sobě. Nejsem naivní, abych si myslela, že led ve mně nemůže roztát a já nezačnu žít tak, jak nechci. Prostředí malého moravského města, kam jsem se provdala, je ale tak svazující, že mi pomáhá se udržet a neuvolnit mé zkrocené emoce. Co je pro někoho deprimující, pro mne je osvěžující.
Neuvádím zde své jméno, můj pseudonym ale odkazuje na minulost. Azazel je v židovské Bibli nadpřirozená bytost, někdy označovaná jako padlý anděl. Budu vám v několika dílech vyprávět svůj příběh.
První zkušenosti a definice sexuality
To je zvláštní, jaký je extrémně velký rozdíl mezi knihami o defloraci a deflorací samotnou. Tehdy se mi dostala do rukou kniha Sexuální praxe od Thomase Glynna z roku 1991, která popisovala defloraci jako „technickou operaci a prvořadou událost v sexuálním životě ženy“. Glynn doporučoval délku prvního intimního styku alespoň pět hodin, propojenou s večeří a následnou láskou až do pozdních nočních hodin. Panenství mělo být zbaveno teoretických starostí a nezkušenost měla dodávat plné kouzlo. „Tak to jsem asi přišla o panenství na jiné planetě,“ pomyslela jsem si. Ideální způsob jsem totálně prokaučovala, přestože jsem dodržela všechny tři imperativní požadavky. Akorát jsem si dala menší „speedrun“ - asi tak 60x rychleji, než Thomas Glynn ve své příručce doporučuje. Netrpělivost je moje nejhorší vlastnost. Chci to všechno a chci to hned.
Pak už to šlo tak nějak ráz naráz. S jídlem rostla chuť, ovšem ne po slasti, nýbrž po ocenění. Postupem času jsem se samozřejmě technicky zdokonalovala. VHSky s nápisem P jsem zařadila spolu s Dostojevským do své verze základního kulturně-společenského přehledu mladé dámy. Mým největším vzorem byla tehdy Dolly Buster. Tahle prsatice, která se původně jmenovala Nora Bochníčková, mě nepřestávala fascinovat svým tělem hadí ženy, které dokázala zkroutit za hranice lidských možností a taky tím, kolik masa zvládala pojmout s úsměvem na olbřímích rtech.
Ztratila jsem sešit, do kterého jsem si své „skalpy“ zaznamenávala a známkovala, takže asi všechny z období dozrávajících malin dohromady nedám. Snad jen pár nestandardních zážitků - sex v přeplněném klubu, pokus o znásilnění na chodbě paneláku starším spolužákem, zadní sedačky a kapoty aut nevalných značek, pár rozkvetlých mezí a nevkusných studentských pokojíčků a taky dva stěžejní vztahy.
Praha a první kroky v digitálním světě
Moje rodné město mi začínalo být malé. Navíc jsem se dostala na vejšku, takže jsem plynulým vlnivým pohybem vyrazila vstříc ku Praze. Ta mě zpočátku absolutně fascinovala. Tolik podnětů! Kupovala jsem jídlo bezdomovcům, proháněla se po Václaváku sem a tam, chodila zásadně s očima navrch hlavy, a to doslova, skvostnou architekturu jsem hltala plnými doušky, nechala se zaplavovat kýbly plnými lidských osudů, slastí a strastí. „Trpěla“ jsem opakem agorafobie. Rodiče mě sice sponzorovali poměrně štědře, ale díky výletům za hranice všedních dnů a republiky, které jsem podnikala s Lindou, jsem měla laťku nastavenou přece jen o trochu výš.
Koupila jsem si Annonci (tenkrát net ještě nebyl inzertním rájem) a do oka mi padl inzerát na slečnu obsluhující erotický chat. Momentálně, v roce 2014, erotické chaty živoří a pozvolna vyklízejí pole. Většina brigádnic pracuje z pohodlí domova. Ale tenkrát, v roce 2001 to bylo ještě velké rito, doposud neprozkoumané území mužských tužeb. Ta vila stála na pražské periferii a obývali ji srandovní mafiáni každým coulem. V suterénu bylo pár pokojíčků, nebo spíš nepohodlných kójí, s koženým křeslem nebo žíněnkou, pro větší efekt pokrytými saténovým prostěradlem. Klientela byla zahraniční a kupodivu to byli vesměs gentlemani. Sice se chatovací okno hemžilo pro mě to té doby neznámými anglickými pojmy jako „cunt“, „asshole“ nebo „cum“, ale tahle písmenka namlátili jednou rukou do klávesnice jen neškodní onanisté snaživci, které jsem navíc vůbec nevnímala jako lidské bytosti. Pokud se některý z virtuálních „klientů“ vybičoval k zaplacení privátní show, chtěli si kupodivu většinou jen povídat. Asi jim to samotným bylo blbý.
Zajímaví byli hlavně kolegové. A to hlavně kluci. Jednoho z nich jsem pak po letech zaregistrovala v bulváru. Svým způsobem byl tohle takový underground mezi erotickými chaty. Později jsem pracovala ještě v jiném. A ten fungoval jako dobře promazaný stroj. Společnost, která ho provozovala, sídlila v nejvyšším patře nad pasáží Světozor, holek tam bylo asi milión, každá jiný typ. A jiní byli i klienti. Drzejší, krutější a nesoudní. Mysleli si, že se jim tam zadarmo svléknete z kůže a zatančíte kankán s vibrátory strčenými i v uších. Naštěstí si mě vybrali mezi tzv. toplessky. Což v praxi znamenalo několikahodinovou směnu u compu svlečená do půl těla a komunikaci s těmi, kteří na stránky zavítají. Byla to vlastně taková brána, předpokoj klasického chatu. A bylo to super. Kromě pár debžotů, které mí stálí konverzační partneři hezky rychle a spolehlivě udusali hned v zárodku, jsem se měla báječně. Vznikla tam totiž bezvadná parta, přičemž nepopírám, že oni mě milovali a byli na mě svým způsobem závislí, zatímco já se nechala zasypávat komplimenty a konverzovala s nimi o všem možném i nemožném.
Na topless chatu jsem se bohužel naučila jednomu pofidérnímu zlozvyku. V té době termín „duckface“ ještě vůbec nebyl definován. Ale já jsem ho vytrénovala k dokonalosti. Viděla jsem se totiž v malém okénku vedle chatovacího okna a chtěla působit přitažlivě. Vlastně netuším, co holky pudí ke špulení ksichtu, nejspíš mají pocit, že propadlejší tváře a našpulená ústa jsou prostě a jasně sexy. Nepranýřujme je (se) za to je to podvědomý grif. Nejhorší je, že mi to zůstalo. Jakmile projdu kolem výlohy nebo zrcadla, zkroutí se mi držka do duckface. Takže bych, i kdybych neměla temnou minulost, nemohla do Vyvolených, protože interiér obložený zrcadly by byla moje mediální smrt.
Z mého teplého saténem obloženého křesla mě po dvou letech vyhodili na minutu. Postěžovala jsem si klientům, že mi dali pokutu, protože jsem měla zároveň s chatem otevřený web a surfovala. Někdy v té době jsem začala vymetat pražské housové party. Hned v úvodu mi došlo, že bez drog to nebude taková švanda, a vzhledem k tomu, že k sobě odjakživa přitahuji nestandardní existence, jsem o ně neměla nikdy nouzi. Přiznám se, že kokain mě nikdy nebavil. Přestože jsem si ho koupila asi jednou v životě, vyšňupala jsem ho tak vagón. Já jsem milovala extázi. Zažila jsem díky ní spoustu srandy. Problém je, že si z toho skoro nic nepamatuju. Narozdíl od mého těla. Ale chechtáky postupně docházely. Vzhledem k tomu, že jsem měla vnitřní hranice dávno zpřelámané, a podvědomý hlad po extrémních pocitech neutuchal, vyrazila jsem jednoho krásného večera do bordelu kdesi na Žižkově.
Nymfomanka: Filmová reflexe a osobní prožitek
Kontext zastírá text, soudě podle metatextů, chtělo by se po seligmanovsku napsat. Joe mezi čtenáři by ale předchozí větě nerozuměla, a tak je nutné ji vysvětlit: propagační a distribuční strategie zastírají samotný dvojfilm, který je pak laickou i odbornou veřejností přijímán podle toho, nakolik dostál očekáváním. Režisérská verze obou částí Nymfomanky skutečně obsahuje mnohem víc sexuálně explicitních záběrů, mezi kterými nechybí hard-core varianty erotických eskapád nejenom titulní nymfičky. V tomto ohledu budou (u)spokojeni diváci první části, ve které je přidán exkurz do prenatálního období (včetně masturbace), rozšířen lov ve vlaku (včetně ejakulace), předstírané orgasmy (včetně penetrace) a sexuální polyfonie (včetně canilingu).
Nymfomanka, část I. je rozšířena téměř o půlhodinu (28 minut navíc oproti kinoverzi) a Nymfomanka, část II. je delší skoro o hodinu (56 minut oproti kinoverzi). Než se ale dostaneme k tomu opravdu zajímavému, po seligmanovsku odbočíme zpět ke kontextu. Podle oficiálních zpráv se režisér a scenárista Lars von Trier na propagaci nepodílel, pokud za podílení nepočítáme press-whoring v Cannes. Kratší varianta obou dílů šla do kin jednak s ohledem na požadavky kinařů a všemožná cenzurní opatření, jednak s Trierovým souhlasem, ale proti jeho vůli. I kdyby šlo o součást promyšlené tržní strategie, nic to nemění na faktu, že hlavní je dílo samotné, nikoliv diskurz ho obklopující.
U Nymfomanky je důvod nespokojenosti s kinoverzí pochopitelný. Nemá moc velký smysl se dohadovat, proč tomu tak je u dánského provocauteura. Lze pouze tipovat, že (a) více odboček splňuje Trierovu představu o tvorbě zcela nového žánru digresionismu (digrese znamená odbočka), (b) že zakladatel společnosti specializující se na ženské porno chce posouvat hranice zobrazovaného a (c) že jsou lépe prokresleny obě ústřední postavy (Joe, Seligman) a některé přidané pasáže vzbuzují kýženou polemiku. Kýženou otázkou ale je, jestli skoro hodina a půl „navíc“ má jiné opodstatnění, než že navýší tržby, s nimiž by nyní měli být spokojeni i zahraniční koproducenti.
Z diváckého hlediska autorovi těchto řádků na kinoverzi vadilo, že první „polovina“ nepředstavovala onen příslovečný kamínek v botě a druhá s výjimkou kontroverzního epilogu pozbývala nejednoznačnosti. Díky přidaným sekvencím jsou ale obě výtky smazány. A které to jsou? Umírající otec v „jedničce“ a potrat ve „dvojce“.
Čtvrtá kapitola: Delirium a potrat
Čtvrtá kapitola Delirium představuje v první části výraznou změnu tónu a dovede znepokojit nejenom důrazem kladeným na poslední chvilky před smrtí, ale jejich propojením s fyzičností spojovanou s lidským životem. Zároveň s větší přítomností některých vedlejších postav (otec - stromy a dar v dětství, kamarádka - soupeření ve vlaku, sekretářka - její intrikování s (ne)odevzdáním dopisu Jeromeovi) je lépe vykreslena ústřední Joe, na kterou se tak lze lépe napojit a cítit k ní - navzdory metafikčnosti - určité sympatie.
Nelegální potrat - zejména vše, co mu předchází a co po něm následuje - je sekvencí zcela zásadní. Nejenom že odpovídá tématu, vztahujícímu se ke svobodné volbě navzdory biologické předurčenosti a sociální podmíněnosti, ale přinutí i liberálně uvažující jedince přestat souhlasně kývat hlavou a odvrátit zrak a zamyslet se nad některými svými názory. Detailní záběry nelegálně prováděného zákroku jsou znepokojující znejištěním divácké pozice: jednak se přepíná mezi dvěma dokumentárními módy (výkladovým, založeném na názorném objasňování postupů, a reflexivním, kdy se o nich polemizuje), jednak se poprvé snímek nekloní na stranu jedné ze dvou postav a nechává disputaci neuzavřenou.
Nymphomaniac Vol II (Mrs. H Scene) (Uma Thurman)
Neznamená to, že by inkriminované pasáže z celku trčely. Naopak působivosti dosahují i proto, že lépe funguje pohrávání si se strukturou sympatií (napojení na Joe je u smrti otce snazší, protože je prezentována spíše jako oběť společnosti, vůči které se následně vzepře). A rytmus je vyváženější, jelikož předposlední dvě kapitoly mají kolem jedné hodiny každá. Klady, rozvedené v příspěvku do makrorecenze, přitom zůstávají. Kritické poznámky ale již neplatí, protože u režisérského sestřihu Nymfomanky není pochyb, že jde o Trierův opus magnum. I navzdory zdánlivé doslovnosti, jež je ve skutečnosti přiznanou reflexí vlastní tvorby a vlivu jiných médií a konvencí uměleckých děl na formální uspořádání, je stále co objevovat.
tags: #denik #nymfomanky #potrat