Defekt vzniklý až po čase neznehodnocuje rodičovskou prestiž význam

V souvislosti se syndromem PAS (Parental Alienation Syndrome) tedy syndromem zavrženého rodiče - hovoříme o rodiči, který tzv. programuje. Programující rodič se o zavrhovaném rodiči vyjadřuje tak, že vlastně všechno s ním související je špatné, škodlivé až nebezpečné. Může se tak vyjadřovat přímo k dítěti, nebo i k dalším osobám tak, aby to dítě slyšelo. Záběr je široký - nejen přítomnost, ale vlastně vše v minulosti bylo špatné a v budoucnosti by bylo nejlepší, kdyby zavrhovaný rodič zmizel ze scény. Dítě je přitom citově vydíráno: programující rodič reguluje svůj přísun lásky podle toho, jak dítě indoktrinaci přijímá.

Motivace programujícího rodiče vyplývá převážně z těch horších (destruktivních) stránek lidské povahy, jako je motiv moci, pomsty, trestání, nenávist a agrese, jimž je dán volný průběh. Dále se zde pravidelně podílejí motivy vysoce pochybné jako: 1. potřeba vnějšího nepřítele, na kterého je možné svést všechny těžkosti a vlastní selhání, nebo 2. egoistická snaha po výhradním vlivu na utváření psychiky dítěte a na jeho další život, což nezřídka přejde v pocit vlastnictví i již dospělého dítěte.

U dítěte s rozvinutým SZR dochází samozřejmě i k průvodním důsledkům tohoto jevu, a to: Dítě ztrácí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí. Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by mnohdy takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanizmy.

Jedním z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem na úspěchu svého potomka, "své krve". Tento zájem působí obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře. Zavržený rodič je ovšem k hmotnému zajištění a výchovnému působení povinován, jak vyplývá ze zákona o rodině. U dítěte se brzdí a deformuje emoční vývoj. Dítě je programováno k potlačení původních pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči.

Navíc potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie. Dítě je programováno dávat volný průběh emocím nenávisti podloženým jen slabými, neopodstatněnými či absurdními argumenty za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, seberetlexi apod. U dítěte dochází k podstatnému narušení sebedůvěry, vstupuje se mu do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný.

Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozomech, genech, a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, "jeho krve" je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu. Narušuje se i psychosociální vývoj dítěte dochází ke zpomalení a deformacím. Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role.

Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou - mnohdy nevratně - poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění. Dochází k narušení vztahu dítěte k autoritám, snižuje se u něj schopnost sociální diferenciace.

Není dobré, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, která dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, které dítě na světě má. Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority, a později tak dochází u dítěte k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn.

Navíc SZR operuje tak, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto "tréninku" působí ještě dál, dítě získá pohotovost obdobným způsobem se chovat i ke všem dalším nepohodlným osobám. Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma rozdílnícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život.

Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací o tom, odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě zůstávají v zakázaném území. Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností vymývání mozku, která je hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj falešné Já, nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává.

Jak bezpečně poznáme syndrom zavrženého rodiče?

R. A. Kritéria a typy:

  1. Prvním kritériem je tzv. kampaň za degradaci zavrženého rodiče. Dítě typicky projevuje silnou nenávist k takovému rodiči. Na dotaz psychologa spustí výčet záporných charakteristik, zlých činů, špatného chování. Z výčtu je patrné, že část obvinění má od programujícího rodiče, avšak dítě je pravidelně doplňuje vlastními poznatky. Výše zmíněná nenávist by měla být v uvozovkách, protože dítě vůči zavrženému rodiči stále chová mnoho pozitivních, avšak potlačených či vytěsněných emocí.
  2. Druhé kritérium je slabé, neodůvodněné, či absurdní zdůvodnění degradačních snah. Taková jsou zdůvodnění nechuti či odporu k setkání se zavrženým rodičem.
  3. Třetí kritérium je nedostatek ambivalence. Děti postižené SZR si vypěstovaly černobílé hodnocení rodičů - jeden má pouze pozitivní charakteristiky, druhý pouze negativní.
  4. Čtvrté kritérium je fenomén samostatného úsudku. Dítě říká, že nechuť stýkat se s druým rodičem je jejich vlastní názor.
  5. Páté kritérium je reflexivní podpora programujícího rodiče v rodinném sporu. Dítě souhlasí reflexivně se vším, co programující rodič tvrdí.
  6. Šesté kritérium je nepřítomnost pocitů viny nad vykořisťováním zavrženého rodiče a nad tvrdostí vůči němu.
  7. Sedmé kritérium jsou vypůjčené scénáře. Dítě reprodukuje obviňující výrazy, které pocházejí spíše z programujícího rodiče.
  8. Osmé kritérium je rozšíření nepřátelství na celou původní rodinu zavrženého rodiče.

Další souvislosti zahrnují významné genetické a biologické faktory. Downův syndrom je uvedený jako paralela k lidské dědičnosti a genetickému pozadí některých problémů, avšak uvedení DS není centrální pro téma PAS. Downův syndrom je popsán jako trizomie 21, kdy v každé buňce chybí správný počet chromozomů a dochází k různým zdravotním a vývojovým komplikacím. Zároveň se uvádějí poznámky o přístupu společnosti k lidem s DS a jejich rodinám, a to v kontextu historie i moderního vnímání znevýhodnění.

Syndrom zavrženého rodiče může soudy použít v opatrovnických sporech a na jeho základě odebrat dítě rodiči, který se o něj staral třeba i od narození. Syndrom zavrženého rodiče není uznán ani v rámci Mezinárodní klasifikace nemocí a není řádnou diagnózou a kliničtí psychologové i lékaři ho vůbec nepoužívají. Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík upozorňuje, že samotný pojem zavržený rodič je výsledkem špatného překladu z angličtiny. V originále se totiž hovoří o parental alienation syndrome.

„Důvodem oddělení dítěte od rodiče, který o něj dosud pečoval, proti jeho vůli, nemůže být pouhé konstatování, že dítě trpí syndromem zavrženého rodiče,“ říká ministryně práce a sociálních věcí Marksová. Už na podzim 2016 byly Orgány sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) upozorněny, že syndrom zavrženého rodiče by se jako oficiálně neuznaná diagnóza neměl objevovat ve znaleckých posudcích a nemělo by z něj být při rozhodování o úpravě poměrů dítěte vycházeno. Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně.

Infografika: Jak funguje programování rodičem v PAS

Vše, co potřebujete vědět o svém cestovním pase

tags: #defekt #ktery #vznikne #az #po #case