Citová deprivace u dětí v raném dětství a ústavní péče: odložené děti a jejich vývoj

Přijít na tento svět, přežít v něm a zažívat jej obecně jako „dobré místo pro život“ není zdaleka samozřejmostí.

Prožít jej nadto v podmínkách dobrého tělesného i duševního zdraví, štěstí, spokojenosti a „plnosti“ ve vztazích s druhými, to už předpokládá i jakýsi osobní „kumšt“.

A co teprve chápat se svého života odvážně, radostně a tvořivě? To už je teprve „umění“, které si však z objektivních důvodů nemůže osvojit zdaleka každý.

Přitom to není jen otázka naší genetické výbavy, přístupu k materiálním zdrojům, společenských podmínek nebo doby.

Mnohdy jsou tyto okolnosti skutečně rozhodující.

Že není lhostejné, jak se dětem daří, je naprosto jasné.

Přesto se domnívám, že je u nás závažnost situace stále značně podceňována a zatím nedostatečně chápána.

Potvrzuje to i následující krátké interkulturní srovnání.

Začněme jej poněkud sugestivním dotazem: „Jak se daří vašim dětem?“

Pokud nejste v pravém smyslu rodičem, nepropadejte zbytečně skepsi ve vztahu k možnostem tuto otázku kvalifikovaně zodpovědět.

Možná jste rodiči adoptivními, možná pěstouny, dětmi se nějak zabýváte profesně nebo jen okolo sebe máte či dobře znáte děti, na kterých vám záleží.

Ve skutečnosti se totiž jedná o pozdrav.

Jistě, u nás se zdravíme slovy „Ahoj“ či „Dobrý den“.

Těmto slovům však v řeči keňských Masajů odpovídá v přímém překladu právě dotaz „Jak se daří vašim dětem?“

Můžeme si tedy říci - proč se ti lidé tak podivně zdraví?

Protože tak podle svých zvyklostí ověřují rovnováhu systému, tedy spokojenou existenci svého společenství.

Frustraci patrně všichni dobře známe - jedná se o takový duševní stav, kdy se nám něčeho důležitého nedostává nebo kdy jsou naše potřeby uspokojovány v nedostatečné míře.

Pro frustraci je přitom typické, že nás mobilizuje k brzké akci, a tudíž netrvá příliš dlouho.

Nejsem sice žádný odborník na kulturní antropologii, přesto si troufám odhadovat, že tito Masajové se nejspíš budou moci „pochlubit“ po staletí relativně stabilní a v rámci možností svého prostředí i prosperující historií.

Čím se můžeme naproti tomu pochlubit my?

Vzpomeňme jen 20. století...

Podobně jako jiné „přírodní“ národy tito Masajové také zcela určitě nedisponují žádnými vězeními, „blázinci“, dětskými domovy a výchovnými ústavy.

Asi je na rozdíl od nás nepotřebují.

Čím však oproti nám zjevně disponují, je onen všeobecně přijímaný a staletími prověřený „vědomý nástroj kontroly“.

U nás jsou naproti tomu institucionální výchova, péče a služby záležitostí zcela běžnou.

Jistěže to není důsledek toho, že se jinak zdravíme.

Ke skutečně komplexnímu pochopení důvodů tohoto rozdílu by nám ostatně nestačil ani jeden celý život zasvěcený důkladnému bádání.

S ohledem na výše uvedené však můžeme přinejmenším spekulovat, že existence takto širokého aparátu institucí cosi naznačuje o naší kulturní „vykořeněnosti“.

Je-li tomu tak, potom jistě není v našich silách s tím něco radikálně udělat (osobně ani nejsem zastáncem radikální a živelné deinstitucionalizace - varovným příkladem nám budiž například reforma psychiatrické péče v Itálii v 70. letech minulého století).

Na druhou stranu - bude-li nám dost záležet na tom, jak se mají naše děti, je dost možné, že se s problémy tohoto druhu (tedy s „důsledky vykořeněnosti“) dokážou zásadněji poprat právě ony.

Vraťme se však do současnosti.

Vykořeněnost jde ruku v ruce se ztrátou tradic.

Můžeme-li se dnes v naší společnosti odkázat na nějakou tradici, pak je jí bezesporu věda.

Ruku v ruce s institutcionální péčí o dítě je často skloňován termín psychická deprivace.

Ač je tento pojem u nás zásluhou popularizačních snah PhDr. Zdeňka Matějčka poměrně dobře znám i laické veřejnosti, přesto se u něj krátce zastavme.

Tak především - co to vlastně je ona „psychická deprivace“?

Termín pochází z anglosaské psychologické tradice a je obvykle užíván právě ve vztahu k duševním, respektive psychickým potřebám dítěte.

Ovšemže i dospělý, dokonce i zvíře může být deprivováno, ostatně to dokládají četné vědecké experimenty.

Frustraci patrně všichni dobře známe - jedná se o takový duševní stav, kdy se nám něčeho důležitého nedostává.

Pro příklad si vezměme potřebu porozumění a akceptace partnerem.

Pro deprivačního stavu je typické, že se nám něčeho opravdu nezbytného nedostává po dlouhou dobu a jednoznačně tím strádáme.

Langmeier a Matějček ve vztahu k psychickým potřebám dítěte oprávněně podtrhují význam vřelého emočního zázemí.

„Všeobecně se má za to, že dítě ke svému zdravému vývoji v prvé řadě potřebuje citovou vřelost, lásku.“

Následky emoční deprivace bývají vždy o to závažnější, čím dříve ve vývoji dítěte k deprivaci docházelo.

Zde můžeme pro zjednodušení použít příměr k pyramidě.

Bude-li vrcholek této pyramidy zosobňovat dospělého, po všech stránkách zdravého a zcela samostatného člověka, pak základnou budiž čerstvý novorozenec.

Šíře jeho nároků na naši citlivou péči odpovídá šíři základny pyramidy.

Jak dítě roste, třeba do věku batolete a předškoláka, postupně nazrává čas i na jiné důležité komponenty našeho vztahu.

Pokud tyto emoční kvality naší péče dítě postrádá již v nejranějším věku, je zaděláno na vážné zdravotní komplikace a poruchy vývoje.

Novorozenci a děti kojeneckého věku nemají v repertoáru svého chování nic než nástroje, jimiž je příroda vybavila k získání naší citlivé péče.

Uvádí se, že v extrémních případech emoční deprivace v raném věku může dojít i k úmrtí.

Spekuluje se, že se tak děje následkem smutku, já spíše věřím, že následkem masivního a dlouhotrvajícího stresu.

U dětí předškolního věku, vyrůstaly-li v dostatečně podnětném prostředí, se pak setkáváme s poruchami opozičního vzdoru, úzkostnými poruchami a fobiemi.

U dětí mladší školní věkové skupiny může deprivace vést ke známkám deprese, poruchám chování a pozornosti.

Dospělí, kteří byli v dětství vystaveni dlouhodobé emoční deprivaci, se pak obecně hůře přizpůsobují životu a vykazují vyšší prevalenci psychiatrických poruch.

Poslední část článku věnujme základním a všeobecným psychickým potřebám.

Ostatně, ony „emoční“ potřeby od „ostatních“ psychických potřeb v praxi stejně těžko odlišují - život není laboratoř, spíše nadmíru komplikovaný příběh.

Ačkoliv psychologických teorií o lidských potřebách a motivaci je v současnosti takřka nepřeberné množství, osobně považuji v tomto směru za nejvýstižnější koncept Klause Graweho.

Grawe také oproti jiným autorům nabízí jednoduchý a výstižný model čtyř univerzálních „prazákladních“ psychických potřeb.

Potřeba orientace a kontroly: Abychom dokázali ve světě přežít, musíme se v něm dokázat orientovat a také jej dokázat kontrolovat.

Děti všeho věku potřebují jakýsi „řád“ a učí se dovednostem, motivovány potřebou zvyšovat své možnosti kontroly.

Potřeba dosažení libosti/vyhýbání se nelibosti: Zde je situace jasná, často se však zapomíná na tuto potřebu při vyhýbání trestu.

Potřeba „připoutání“ (vztahové vazby): Nejde o potřebu „být spoután“, ale o přirozenou potřebu mezilidské blízkosti ve vztazích s druhými.

Potřeba zvýšení a ochrany vlastní hodnoty: Potřebujeme chránit svůj sebeobraz a zachovat si pozitivní vztah k sobě samým.

Ostatně i dospělí v sobě nosí „vnitřní dítě“ i podle teorie transakční analýzy.

Langmeier, Krejčířová a další přispívají k pochopení psychické deprivace a jejích důsledků v dětských ústavech a rodinách.

Publikace Psychická deprivace v dětství popisuje, že deprivace vzniká v ústavní péči a v nepříznivých rodinných poměrech a že kombinace péče ústavní a rodinné péče je klíčová pro zlepšení situace ohrožených dětí.

Ovlivnili též zakládání prvních SOS dětských vesniček a staly se inspirací pro péči o opuštěné děti.

Psychická deprivace v dětství je stále doporučovanou základní literaturou pro studenty psychologie, pedagogiky a sociologie, ocení ji však každý, kdo se věnuje problematice ohrožených dětí.

Fenomén deprivace je stále přítomný a jeho hrubé formy postupně překonáváme, avšak částečná deprivace v dnešních rozdělených rodinách může způsobit oslabení pro celý život.

Nejvíce ohroženy jsou děti, které jsou v takové situaci od narození, a náhradní rodinná péče často bývá cestou, jak tento problém překonat.

Nejvýznamnějším přínosem Matějčkova a Langmeierova díla je jasné vymezení podstaty citové deprivace, jejího dopadu na děti a důležitosti vyvážené kombinace institucionální a rodinné péče.

Infografika: Emoční deprivace a vývoj dítěte v institucionální péči

Klíčové poznatky a praktické souvislosti

Percepce rodičovské podpory a jistoty má zásadní vliv na vznik a rozsah citové deprivace u dětí.

Citová deprivace je následek dlouhodobé nedostatečné citové jistoty a bezpečí.

Výchova a péče v raném věku, kontinuita péče a citlivost na potřeby dítěte hrají rozhodující roli v jeho vývoji.

V institucionální péči je důležité doplňovat péči o rodinnou či pěstounskou formu podpory, aby se minimalizovaly negativní důsledky deprivace.

Jak poznat psychické problémy u dítěte? Kdy se jedná o vývojovou krizi?

Publikace Langmeiera a Matějčka nabízí rámec pro pochopení a prevenci citové deprivace v dětských domovech a v rodinách.

Praktické údaje z literatury napomáhají lepšímu porozumění, jaké kroky jsou nejúčinnější pro podporu emočního vývoje dětí v náhradní péči.

Podpořme děti v raném věku prostřednictvím důvěry, bezpečí a stabilních vztahů, které vytvářejí pevný základ pro jejich budoucí adaptaci a zdravý vývoj.

Oblasti činnosti Dopady na děti Praktické kroky
Raná emoční péče Podpora citové jistoty, snížení deprivace Kontinuitní kontakt s pečujícími, láskyplná komunikace
Institucionální péče Riziko vyhoření a deprivace bez podpůrných rodinných vazeb Zapojení pěstounské péče, podpora rodinné péče
Commitment rodiny Stabilita a bezpečné prostředí Vytváření pevných rodičovských vazeb, pravidelné kontakty

Publikace Psychická deprivace v dětství je klíčová pro studenty psychologie, pedagogy a sociology, ale i pro odborníky pracující s ohroženými dětmi.

tags: #citova #deprivace #u #deti #v #ranem