Černobylské děti: příběhy dvou dívek a dědictví havárie

V době černobylské katastrofy byla Sofii Moskalenkové z Kyjeva pouhých deset let. Několik měsíců po havárii a drsné evakuaci se u ní rozvinula dermatitida, autoimunitní porucha vyvolaná těžkým stresem. S úzkostnými stavy se potýkala desítky let. Uzdravovat ji začal až předloňský televizní seriál. Pětatřicet let uplynulo od tragické noci z 25. na 26. dubna 1986, kdy v černobylské atomové elektrárně explodoval jaderný reaktor. Celému světu připomněl tuto katastrofu před dvěma lety seriál Černobyl z koprodukce americké HBO a britské Sky. Vzbudil obrovský ohlas a pozornost v mnoha zemích včetně Česka, pro jednu ženu však byl výjimečný ještě něčím jiným. Zjistila, že ji léčí.

Od Kyjeva k realitě havárie: co se dělo tehdy

Sociální psycholožka a novinářka Sofia Moskalenková žije v současnosti ve Spojených státech, ale v době katastrofy byla docela obyčejná kyjevská školačka. Její domov dělilo od atomové elektrárny necelých sto kilometrů a o tom, co se tam v onu noc stalo, několik dní vůbec nic nevěděla. „Byla slunečná sobota a většinu dne jsem strávila venku, kde jsem si hrála z ostatními dětmi z našeho činžáku,“ vzpomínala před dvěma lety na osudný víkend v článku „Byla jsem dítě Černobylu“, který si získal velkou mezinárodní pozornost.

„Zavřete si okna, je to zlé.“ Hry vydržely dětem až do chvíle, kdy je matky přivolaly otevřenými okny k večeři. „Jedli jsme bramborovou kaši a mleté hovězí karbanátky a obloha za okny otevřenými dokořán byla modrá.“ Několik dní jsme se o Černobylu vůbec nedozvěděli, ale radiace z havarované elektrárny se šířila. Byla ve vzduchu, na zem se snášela s kapkami deště. A v Kyjevě se objevily první autobusy přivážející evakuované obyvatelé a zaměstnance Černobylu, jejichž oblečení i zavazadla kontaminoval radioaktivní spad, čímž se ve městě šířilo další záření. O tom všem ale Sofia ani její rodiče stále neměli ani tušení.

„Jednoho dne k nám přišla naše sousedka Olena, která pracovala jako výzkumnice v kyjevském Ústavu jaderné fyziky, bez jakýchkoli okolků zatáhla mou matku do pokoje a zavřela za sebou dveře. Uvnitř jí pak oznámila, že v atomové elektrárně došlo k výbuchu a že záření z reaktoru uniklo ven a v Kyjevě už se dostalo na nebezpečnou úroveň. Prý máme radši zavřít všechna okna a já musím místo školy zůstat doma,“ vyprávěla Moskalenková.

„Co Olena říkala o radiaci, znělo jako strašidelná pohádka: nevidíte to ani necítíte, nemůžete se toho zbavit prosetím ani uvařením v horké vodě, ale může vás to zabít.“

V následné diskusi tří rodin sdílejících společný byt ale došly všechny ženy k závěru, že Olena přehání, aby se pochlubila svou odborností. Malou holčičku to uklidnilo, usoudila, že všechno bude asi v pořádku. „Vědí, co dělají.“

Televizní seriál a osobní objevy

Televizní seriál Černobyl Sofia Moskalenková zpočátku nesledovala. Protože se jí ale na něj neustále někdo vyptával, nakonec si po uložení dětí do postele pustila všech pět epizod najednou. „Tu dobu zachytil do nejmenších detailů. Měli jsme stejný popelník z foukaného skla a stejné regály, jaké se tam objevily v bytě Valerije Legasova. Nosila jsem úplně stejnou školní uniformu. A měla jsem ji na sobě i pár dní po výbuchu, když jsem cestou do školy uviděla, jak se po bulváru pomalu valí obrovský kropicí vůz.“

„Na zastávce trolejbusu bzučel dav lidí spoustou diskusí, několikrát jsem zaslechla slovo Černobyl,“ vyprávěla vědkyně a novinářka. V trolejbusu zaslechla od dvou žen poprvé slova o rakovině způsobené radiací. Když dorazila do školy, všimla si, že ve třídě tři děti chybějí. Byly nemocné, nebo zůstaly doma kvůli té divné věci, o které mluvila Olena?

„Učitel se ale zdál být stejně klidný a vyrovnaný jako kdykoli předtím. Znovu jsem si zlehka vydechla. Vláda, učitel, moje matka - oni vědí, co dělají.“

V následujících dnech vystoupili v televizi vysocí stranickí funkcionáři a všechny ujistili, že „požár“ v Černobylu je pod kontrolou. Ale ve dvorech, v hromadné dopravě, v obchodech s potravinami si lidé špitali něco jiného. Prý první hasiči, kteří šli do Černobylu, začali umírat. Desítky tisíc lidí se prý musely evakuovat a nechat všechno doma. „S mámou jsme toho moc neměly, ale neuměla jsem si představit, že bych doma nechala svou knihovničku.“

Evakuace a první poznatky o radiačním vlivu

Spolužák, který měl za tátu milicionáře, pak holkám pod vymámeným slibem mlčení prozradil, že vojáci jezdí do Černobylu ve zvláštních ochranných pomůdkách, a když se vracejí, musí projít speciální chemickou sprchou. Chybějících dětí ve škole den ode dne přibývalo. Kropicí vozy s kartáči začaly umývat ulice ve dne v noci.

Až koncem května oznámila sovětská vláda, že děti školního věku se musí z Kyjeva povinně evakuovat. Na jak dlouho, nesdělila. „Chtěla jsem zůstat doma. Ale byla jsem velká holka. Při cestě vlakem na Krym jsem našla útěchu v jeho drncání, ve známých tvářích spolužáků, ve sladkém čaji, který nám podávali v hliníkových hrncích se skleněnou vložkou. Možná to nebude tak hrozné, pomyslela jsem si, možná budeme pryč tak měsíc jako o prázdninách, a pak se vrátíme domů. Mýlila jsem se,“ psala novinářka.

Evakuace trvala tři měsíce a spíše než prázdniny připomínala výcvikový tábor. Sofia přemýšlela o útěku a návratu domů do Kyjeva, ale když vybídla kamarády, aby se k ní připojili, jenom krčili rameny. Kde by po cestě spali, jak by se najedli, co kdyby je chytila milice?

Zhruba v té době se u dívenky rozvinula dermatitida. Tělo i hlava ji svědily tak, že si několikrát rozškrábala temeno až do krve. Mezi prsty a v loketních jamkách se objevily šupinaté skvrny - běžný důsledek vystavení radiačnímu záření. Byla si jistá, že dostala rakovinu. A začala cítit hněv, protože jí došlo, že sovětská vláda jí lhala.

Vědecké poznání a dědictví radiace

Posléze seriál Černobyl vyvolal rozdílné reakce: někteří ocenili detailní rekonstrukci, jiní vytýkali nereálně lidský pohled na sovětský režim. Sofia Moskalenková uvedla, že právě takové zobrazení jí pomohlo: „V roce 1986 jsem u zodpovědných dospělých neviděla nic než prázdné pohledy a sevřené rty. Proto jsem tak vděčná seriálu za každou odchylku od sovětského průběhu.“

Vědci se pak podívali na genetické stopy dětí lidí, kteří byli vystaveni radiaci. Výsledky ukazují, že změny v DNA mohou být předávány na potomky. Do výzkumu se zapojily tři skupiny: děti dětí, které pracovaly po havárii v Černobylu; děti německých vojáků vystavených radiaci; a pak běžná populace bez známého kontaktu se zářením. Rozdíl byl jasný: u dětí z černobylské skupiny našli vědci v průměru 2 až 3 takové „opravené“ nebo změněné úseky DNA, zatímco u běžné populace to bylo méně než jedna změna na dítě.

Čím víc radiace, tím více změn. Výsledky ukázaly ještě jednu věc: lidé vystavení vyšší dávce radiace měli děti s větším počtem těchto změn. Radiace v těle vytváří agresivní molekuly, které mohou poškodit DNA. Někdy se buňka opraví správně, jindy vznikne drobná změna a ta se pak může přenést dál.

Neznamená to automaticky nemoc. Velká část DNA v našem těle neřídí přímo fungování orgánů. Změny se objevily hlavně tam. Tělo si s tím ve většině případů poradí bez viditelného problému. Větší vliv má věk rodiče než samotná radiace. Starší otcové předávají dětem přirozeně více drobných mutací.

Data pocházejí z minulosti a dávky radiace se musely odhadovat podle archivních záznamů. Do výzkumu se zapojili dobrovolníci, což vždy přináší určitou nepřesnost. Přesto jde o první práci, která dává jasný a měřitelný důkaz.

Kontext a související díla

Černobylské dívky od Anne Blankmanové je middle grade kniha zabývající se velmi vážnými tématy. Výbuch v Černobylu a jeho následky, druhá světová válka, antisemitismus, šikana, domácí násilí. Příběh dvou dívek Valentiny a Oksany v době havárie jaderné elektrárny vede do Leningradu, kam je rodiny pošlou k babičce Valentiny. Kniha popisuje přátelství, naději do budoucna a dopady totalitních režimů na děti.

Černobyl a související události inspirují i seriály jako Olověné děti, které vypráví příběh Jolanty Wadowsky-Król v Katovicích. Příběh byl zpracován do knih, dokumentů i divadelních a rozhlasových děl. Kritici oceňují silné vyprávění a významné téma, které rezonuje i v současné společnosti.

Souhrn hlavních myšlenek

  1. Havárie Černobylu měla široké dopady na zdraví a psychiku lidí v postihnutých regionech.
  2. Radiace může zanechat genetické stopy, které se mohou přenášet na děti.
  3. Historické svědectví a fikce pomáhají porozumět časům a jejich důsledkům pro jednotlivce.
  4. Empatie, věda a odhalování pravdy jsou důležité pro zpracování traumatu a budování důvěry.
Infografika znázorňující mechanismus přenosu genetických změn způsobených radiací

Fyzikální čtvrtek | D. Drábová – Černobyl: seriál a realita [5. 12. 2019 | FEL ČVUT v Praze]

tags: #cernobile #prani #chlapecek #s #holcickou