Říkalo se jim všelijak. Babičky, porodní báby, ale taky báby pupkořezné, ženy položné nebo fušerky. U porodů bývaly od nepaměti, než je vystřídali lékaři porodníci. Co všechno ale musely porodní báby vědět a znát? A jaké bylo jejich postavení ve společnosti?
Představitelky prvních ženských profesí a jejich znalosti
„Žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná a bez smyslových vad. Má mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty. Má být klidné povahy, střízlivá, bez předsudků a nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala látky vyvolávající potrat za úplatu.“ Takhle měla vypadat porodní bába podle antického autora Sorana z Efesu. Babictví jako první ženská profese však začalo být uznávané až později, když osvícenství přineslo závaznější regule a vzdělávání.
Starověk a středověk: kořeny praxe a regulace
Porodnictvím se zabývá už egyptský Ebersův papyrus z roku 1600 př. n. l. O těhotenství, porodech a potratech píší Hippokrates nebo Aristoteles. A už tehdy u porodů působily především zkušené ženy, tedy porodní báby. Podle profesorky Mileny Lenderové z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice existovala profese porodní báby už v antice. Ve středověku začala některá hlavně německá města tuto profesi reglementovat, existovala nařízení, co báby smějí a nesmějí dělat. Babictví jako první prokazatelně kvalifikovaná ženská profese je ale plodem osvícenství, a tehdy se také porodní báby musely začít vzdělávat.
První důležité milníky ve středověku a raném novověku
Nejstarší zprávy o porodních bábách v českých zemích pocházejí z konce 12. století. O století později měl král Václav II. vychovatelce Alžbětě, která působila i jako porodní bába, značný majetek za její dlouholeté služby. Podle některých údajů mělo v 14. století dojít k události, která mění pohled na možnosti středověké medicíny - údajně první císařský řez, který v Praze přežila matka i dítě. Přesné okolnosti nejsou jednoznačné, ale stále rezonují jako důkaz rozvoje porodu i chirurgických dovedností té doby.
Regulace, vzdělávání a sociální postavení
Až do 18. století přiváděly porody na svět většinu dětí, hlavně na venkově. Muži lékaři se k porodu dostávali až později, v počátku chyběly praktické zkušenosti a morální bariéry. Císařovna Marie Terezie vydala v roce 1753 Generální řád pro Království České, který upravoval i babictví: báby měly čestné chování, nesměly konzumovat alkohol a nesměly podávat léky šestinedělí i novorozencům. Součástí byl i slib porodní báby. V 17. století byl vydán královský výnos z roku 1651, který vyžadoval, aby vedle doktorů a lékárníků zkoušely porodní báby ve třech pražských městech. A začátkem 19. století vyšel první studijní řád, podle kterého se měly báby zúčastnit porodnického kurzu na univerzitě a minimálně dva měsíce praktikovat v porodnici.
V Praze byly kurzy pořádány v nemocnici U Apolináře. Zde působil Antonín Jungmann, jehož kurzy prošlo více než osm tisíc porodních bab. Jungmann také napsal učebnici Úvod k babení, která patří mezi první učebnice porodnictví v Čechách. V textu se uvádí, že bába má být tělem čistá a že její ruce musí být jemné a citlivé. Muži u porodu byli po dlouhou dobu tabu; jejich přítomnost byla spojována s morálním ohrožením ctnosti a církevními představami.
Ekonomika a sociální prestiž porodních bab
Ve vlastecké a venkovské společnosti byly porodní báby zpočátku velmi ceněny, podle dobových zpráv mohly získat vysoké honoráře, až tisíc zlatých při královském porodu. V praxi však většina porodních bab na venkově vydělávala jen malé částky - v druhé polovině 19. století kolem 121 korun ročně na venkově a 216 korun ve městech, což odpovídá průměrnému dennímu výdělku kolem 46 haléřů. Z toho se rodiny často spořizovaly pro případ nemoci a stáří, vznikaly spolky podpory mezi porodními babami, například spolek v Praze z roku 1890.
Moderní dědictví a odkaz v současnosti
Po vzniku samostatného Československa došlo ke zlepšení postavení porodních asistentek, i když v některých obdobích, zejména během socializmu, došlo k centralizaci porodnic a omezení kompetencí; dnes mnoho porodních asistentek bojuje za navrácení sociální prestiže a uznání důležitosti jejich profese. Mezi významné evropské postavy se řadí Angelique (porodní bába z 18. století, která bojovala za právo vzdělávání žen v oboru) a Madam De Coudray, která prosazovala vzdělávání porodních bab a vybudovala kurzy a trenažéry pro výuku porodu. Její kurzy a trenažér, včetně torza ženy, byly významné pro rozvoj praktické výuky a tréninku v porodu.
Historie a významné osobnosti
- Hippokrates a Aristoteles o těhotenství a porodech
- Soranus z Efesu a jeho dílo Gynekologie
- Eucharius Rösslin a Der Schwangern Frauen und Hebamen Rosengarten
- Francois Mauriceau a zakladatel porodnictví jako oboru
- William Smellie a vylepšení porodních kleští
- Louise Bourgeois Bursier a její práce pro královskou rodinu
- Mary Donally a první císařský řez na britských ostrovech
Historie porodních bab na českém území je spojena s postupným zaváděním vzdělávání, regulací a profesionalizací. Často toho nebylo dosaženo bez odporu měřitelného v tehdejší společnosti, avšak postupně se porodnictví proměnilo z primární folklorní praxe na moderní profesionální obor s akademickým podkladem. K dnešnímu dni se stále hovoří o potřebě vzorů z minulosti, kteří ukazují důležitost této profese pro zdraví a bezpečí žen a novorozenců.

Chcete-li si poslechnout rozšiřující materiály, můžete sledovat původní pořad s poslechem souhlasem z Českého rozhlasu Plus.
Shrnutí klíčových bodů
- Porodní báby existovaly od starověku a jejich praxe se vyvíjela s kulturou a technikou.
- Regulace a vzdělávání postupně posílily jejich postavení ve společnosti.
- Spolky a organizace nabízely podporu v době nemoci či stáří.
- Muži u porodu byli dlouho tabu; postupně se objevovali lékaři, což vedlo k rozvoji oboru.
- V moderní éře se profese posunula k uznání a integraci do systému zdravotnictví.