Porod je začátek samostatného života každého člověka. Kvůli nedostatečným anatomickým a medicínským znalostem, podvýživě, a především špatné hygieně a z ní vyplývajících následných infekcí býval bohužel často i jeho koncem - ať už šlo o rodičku, nebo dítě. Smrt takříkajíc stála hned u dětské kolébky nebo matčina lůžka. Proces jejího vyhnání byl velmi dlouhý a komplikovaný a porodu probíhajícímu pod dohledem medicínsky vzdělané osoby tak předcházela staletí pověr, pokoutních praktik a diagnostického i terapeutického tápání.
Po dlouhá tisíciletí zůstávaly těhotenství a porod výhradně ženskou záležitostí, kdy porodní báby byly odkázány jen na předávání zkušeností staršími členkami rodiny nebo jinými kolegyněmi. Jejich řádná kvalifikace a profesní způsobilost získaná na základě vzdělání přišla na pořad dne až v souvislosti s osvícenským absolutismem v 18. Století. Již v nejstarších dobách rodičkám patrně asistovaly starší ženy z rodiny. Vzhledem k důležitosti mateřství a porodů pro reprodukci a zachování komunity lze tedy označit porodní asistentku za nejstarší profesi v dějinách lidstva.
Starověké civilizace také vytvořily různé kulty, které porod a zdravotní stav nastávajících matek i novorozenců dávaly pod božskou ochranu. Mimochodem - v modifikované formě existují dodnes. Již ve 2. tisíciletí př. n. l. (tedy v době bronzové) můžeme v textech z mykénského Řecka doložit bohyni porodu Eileithyiu, která se později stala plnohodnotnou bohyní řeckého olympského panteonu. Odtud pak přešla i do římských náboženských představ. Zajímavým dokladem jejího uctívání jsou terakotové modely rodících žen z kultovní jeskyně v Inatos na Krétě, pocházející z poloviny 9. až konce 8. století př. n. l.
Ze starověku známe také první odborné texty, zabývající se ženskou medicínou a přinášející rady, jak se starat o těhotné a vést porod. Nejvýznamnějším starověkým autorem, považovaným za vůbec prvního praktického porodníka, je Sórános z Efesu, který působil v době antického Říma. Napsal významné dílo O umění porodnickém a nemocech ženských. V něm mimo jiné zmiňuje použití porodní stolice pro ulehčení porodu, prostředky ke způsobení potratu (mezi něž patřilo stlačování dělohy nebo otřesy podbřišku) a především provedení obratu plodu speciálními zevními i vnitřními hmaty při jeho nepravidelných polohách - tzv. Obrat nožkou. Po zániku antického světa ale byla znalost těchto důležitých hmatů zapomenuta a obrat na nožku byl znovu „objeven“ až v renesanci.
Někdy další pasáže Sóránova díla - například jak má vypadat porodní asistentka a že má mít měkké ruce, případně používat masti k jejich zjemnění - pak byly citovány ještě v 19. století. Ve středověké Evropě samozřejmě veškerou péči o nastávající matky a provádění porodů ovlivnilo křesťanství a církevní předpisy. Ženy se bohužel dostaly do téměř druhořadého postavení. Například rodičkám, které zemřely při porodu, byl dlouho - až do koncilu v Rouenu roku 1074 - odpírán křesťanský pohřeb. Na našem území pochází první zpráva o porodních bábách z roku 1176, když je popisován porod pozdějšího světce Hroznaty. K roku 1248 pak najdeme ve Zbraslavské kronice zmínku o Alžbětě, oblíbené porodní bábě a chůvě krále Václava II. Pozoruhodnou a vlivnou postavou byla Trota ze Salerna, žijící patrně v první polovině 12. století.
Bohužel o jejím životě toho víme jen velmi málo a také autorství některých jejích spisů bohužel není zcela jisté. Ačkoli Trota patrně měla formální lékařské vzdělání, proslula především jako specialistka na ženské nemoci a porodní asistentka. Napsala ve své době velmi populární knihu O léčení žen, vydávanou nejčastěji s dvěma dalšími spisy stejného zaměření. Tento komplet dokonce proslul pod názvem Trotula. Pravděpodobně sepsala i traktát O ženském utrpení před porodem, při porodu a po porodu. Ve svých textech mimo jiné vyslovuje domněnku, že příčina neplodnosti může být i na straně muže.
V raném novověku se, zejména po rozšíření knihtisku, objevovaly příručky pro porodní báby psané většinou lékaři nebo negraduovanými „chirurgy“. Autoři se snažili nabídnout praktické terapeutické postupy po‑užitelné jak při „odborném“, tak při laickém vedení porodu. Zřejmě nejstarší evropskou tištěnou porodní knihou byl spis německého lékaře Eucharia Roeslina. Pod poetickým názvem Der Schwangeren Frauen und Hebammen Rosegarten čili Růžová zahrada těhotných žen a porodních bab ho vytiskli ve Štrasburku roku 1513.
Výrazné zlepšení péče o zdraví obyvatelstva, včetně těhotných žen, přišlo až s nástupem osvícenství. V našich zemích k zásadním zdravotnickým reformám přistoupila císařovna Marie Terezie a pokračoval v nich její syn Josef II. Císařovně v této oblasti radil věhlasný holandský lékař a porodník Gerard van Swieten, který se dokonce roku 1745 stal jejím osobním lékařem. Komplexní reformy též nařizovaly, že porodní báby musejí získat jistou profesní způsobilost na základě určitého studia a zkoušky. Dvorním dekretem z 30. prosince 1745 byla budoucím porodním babičkám nařízena povinnost absolvovat přednášky z anatomie a účastnit se i pitev mrtvých žen. V červenci 1753 byl vydán Generální zdravotní řád pro Království české. Stanovil povinnosti zemské zdravotní komise, jež zase podléhala zdravotní komisi při vídeňské vládě. Ta pak řídila veškeré zdravotnictví na území království. Konečně pak byl v roce 1770 vydán zdravotní řád celé habsburské monarchie, který jako základní zdravotnická norma platil zhruba sto let.
Díky němu došlo v roce 1786 k zavedení úřadu krajské porodní báby a na základě toho bylo zavedeno školení pro porodní babičky v Praze. Součástí osvícenské péče o obyvatelstvo bylo také zakládání porodnic. První takový ústav ve střední Evropě vznikl z iniciativy profesora Johanna Georga Roederera v roce 1751 při univerzitě v Göttingenu. V letech 1792 až 1822 zde proběhlo celkem 2 540 porodů. V roce 1609 byl na pražské Malé Straně založen takzvaný Vlašský špitál, který pečoval o těhotné matky a jejich děti. V roce 1765 zde otevřeli také ústav pro opuštěné děti a později i pro svobodné matky. O jedenáct let později byl císařským reskriptem k Vlašskému špitálu připojen nalezinec s porodnicí Maří Magdaleny v Soukenické ulici na Novém Městě pražském. Od roku 1776 tedy existovala při špitále řádně vedená porodnice, kde svobodné matky a ty, které se prokázaly vysvědčením svého faráře o chudobě, rodily zadarmo. Vlašský špitál začal plnit později i roli výukovou, když sloužil pro klinickou výuku studentů pražské lékařské fakulty, včetně porodních babiček. Po dlouhá léta představoval špitál jedinou instituci svého druhu nejen v Praze, ale i v celých českých zemích.
Postupně však jeho kapacita nestačila, a proto ho v roce 1789 přemístili do nově zrekonstruované budovy u kostela sv. Apolináře na Novém Městě. Tam vznikla porodnice s útulkem pro svobodné matky, nalezinec, sirotčinec, zemský ústav pro očkování proti neštovicím a středisko pro ženy, které nabízely své služby jako nájemné kojné. O vzdělávání porodních bab se u nás výrazně zasloužil profesor Antonín Jan Jungmann, mladší bratr známého jazykovědce Josefa. Je dokonce považován za zakladatele pražské porodnické školy. Za dobu jeho pedagogické kariéry, jež trvala celých 42 let, tuto školu absolvovalo 8 200 porodních babiček. Roku 1804 vydal učebnici Úvod k babení. I když po odborné stránce se jedná spíše o kompilaci, šlo o ve své době velice důkladnou a populární knihu, která pak vyšla v několika v opakovaných vydáních jako Umění babické nebo Umění porodnické. Jungmann mimo jiné píše, že: „Babení slove umění, dle kterého řádně vyučená žena, vůbec bába nazvaná, těhotnice, rodičky, šestinedělky i novorozené děti obstarává, a která v případnostech náhlých zná, kdy zběhlého babiče (tj. porodníka nebo chirurga - pozn. aut.) ku pomoci požádati se sluší.“
Ve druhé polovině 19. století měl zásadní pozitivní dopad na zdraví a míru přežití rodiček a mladých matek postupné zavádění dezinfekčních opatření. O to se zasloužil zejména maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis, který si všiml, že horečkou omladnic trpí mnohem víc rodiček na oddělení, kde působí medici. Díky tomu nakonec vyšlo najevo, že tuto nemoc bohužel šíří právě personál nemocnice. Na svém oddělení proto důsledně trval na tom, aby si personál myl ruce chlorovým vápnem. Počet úmrtí na horečku omladenic okamžitě razantně poklesl! Jeho hypotézu a postupy ale ostatní lékaři dlouho odmítali. Nedokázali se totiž smířit se skutečností, že kvůli nedostatečné hygieně vlastně zavinili smrt řady pacientek. Jak už to bývá, Semmelweis se dočkal uznání teprve po smrti.
TIP: Budeš rodit v utrpení! Dvacáté století pak přineslo další pokroky v péči o ženy a mladé matky. Zaváděly se nové operační techniky i léčiva. Legislativa rozšiřovala zdravotní péči mezi široké vrstvy obyvatel, zaváděla nové standardy vzdělání porodních asistentek a kodifikovala ne/možnosti provádění potratů. Zřizovaly se také další porodnice a porodnické školy. Dnes, ve 21. století, je situace výrazně pokročilejší.

Osobní svědectví a duchovní rozměr porodu a umírání
V následujícím úryvku naleznete volně převedený autentický text, který ukazuje, jak se lidé v různých období vyrovnávali s tématem narození, bolesti a smrti. Příběh ilustruje propojení historických trendů s hlubokými emočními a duchovními rozměry porodu a umírání.
Před čtyřmi dny zemřela naše babička. Odpoledne jsme přivezli z pečovateláku její věci. S mámou jsme je přebraly a já jsem si vzala babiččin župan. Všechno ostatní jsem odvezla do kontejneru na textil. Před chvílí jsem sebrala odvahu a připlácla si ho na obličej. Zhluboka jsem nasávala jeho pach. Je to zvláštní zápach, který do našeho domu nikdy předtím nepatřil. Zasáhl mě vždy, když jsem jela za babičkou na návštěvu do domova. Stejně jako u porodu, je tento pach plný obav, nejistoty a tajemna. Je v něm zakódována zvláštní bezmoc. I kdybyste se postavili na hlavu, nemáte šanci zásadním způsobem uchopit či prohlédnout proces zrození ani umírání.
A tak pokračuje příběh s hlubokým významem pro rodinu i komunitu. Lidské příběhy ukazují, že porod a ztráta jsou propojené fenomény, které vyžadují empatii, odbornou péči a kulturní citlivost. Oba procesy jsou spojeny s transformační silou plnou lásky a energie, která přesahuje materiální svět. Při narození vstupuje plod do života rodičky a vypuzuje dítě; při umírání se tělo uvolňuje a vrací se k univerzu. Obojí je nesmírně náročné na tělo i mysl a vyžaduje odvahu čelit bolesti a nejistotě.
Současnost a etické výzvy
Dnes si žena těžko dokáže představit, že rodí bez moderní anestézie, bez hygienických standardů a bez odborné podpory. Pokroky v medicíně, hygieně a vzdělávání porodních asistentek vedly k významnému snížení mateřského a novorozeneckého rizika. Nicméně téma podpory při porodu a porozumění bolestivým procesech zůstává živé i v moderní společnosti, kde se často hledá rovnováha mezi bezpečím a přírodností porodu.
Tabulka: Klíčové milníky v porodnictví
| Období | Kritické změny | Dopad |
|---|---|---|
| Starověk | Kulty ochrany matky a dítěte | Božská ochrana, alternativní praktiky |
| Rané novověké období | Vydání odborných textů, první porodnické školy | Rozvoj praktické péče |
| Osvícenství | Regulace a profesionalizace porodních bab | Zvýšená bezpečnost a vzdělání |
| 19. století | Hygiena, Dezinfekce, Semmelweis | Pokles úmrtnosti díky čistotě rukou |
| 20. století | Rozvoj anestézie, moderní chirurgie, právo na vzdělání | Signifikantní zlepšení přeživších matek |
V dnešní době je důležité uznat historické zázemí a zároveň posilovat citlivý a respektující přístup k ženám během porodu a zvládání bolesti. Příběhy z minulosti nám připomínají hodnotu hygiene, vzdělání a podpory zkušených odbornic při porodu a při péči o novorozence.